23 Cdo 5124/2009
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 266 obch. zák.







23

Cdo 5124/2009



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce
Ing. A. K.,
zastoupeného JUDr. Ladislavem Berkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Donská 13, PSČ 101 00, proti žalovanému
MUDr. I. Č.,
o zaplacení 5,087.373,- Sk s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 76/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2009, č. j. 8 Cmo 85/2009-267, takto:


Rozsudek Vrchního soudu ze dne 29. 6. 2009, č. j. 8 Cmo 85/2009-267
se zrušuje
ve výroku I. písm. b) a výrocích II. až IV. a věc
se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í


Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 29. ledna 2009, č. j. 16 Cm 76/2002-218, tak že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 4,582.153,- Sk s úrokem z prodlení ve výši 0,05% za každý den z prodlení z částky 2,394.152,- Sk od 25. 1. 2002 do 15. 2. 2002 a z částky 1,888.932,- Sk od 16. 2. 2002 do zaplacení (výrok I.), dále zastavil řízení do částky 505.220,- Sk úrokem z prodlení ve výši 0,05% denně z této částky od 16. 2. 2002 do zaplacení (výrok II.) a konečně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 183.277,05 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce je podle platně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky ve sporu aktivně legitimován, prokázal, že má za žalovaným neuhrazenou pohledávku v uplatněné výši a proto soud žalobě v požadovaném rozsahu vyhověl včetně příslušenství, tj. úroku z prodlení podle ust. § 369 obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ) ve smluvené výši.

V části, ve které vzal žalobce se souhlasem žalovaného v průběhu řízení žalobu zpět, soud řízení podle § 96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále též o. s. ř. ) zastavil.

Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v písm. a), jíž byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci 2,249.053,- Sk (nyní 74.654,882 EUR) s úrokem z prodlení ve výši 0,05% p. a. (správně denně ) z částky 994.152,- Sk (nyní 32.999,80 EUR) od 25. 1. 2002 do 15. 2. 2002 a z částky 488.932,- Sk (nyní 16.229,569 EUR) od 16. 2. 2002 do zaplacení, potvrdil, a ve zbývající části změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I. písm. b). Dále odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 11.941,65 Kč (výrok II.), dále na náhradu nákladů odvolacího řízení 16.654,- Kč (výrok III.) a konečně žalobci uložil povinnost zaplatit České republice na účet Městského soudu v Praze 100.905,- Kč na náhradu soudního poplatku za odvolání (výrok IV.).

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. a dospěl k závěru, že jsou dány podmínky jednak pro postup podle § 219 o. s. ř. , tj. pro částečné potvrzení výroku I. rozsudku, jednak pro postup podle § 220 o. s. ř. , tj pro částečnou změnu výroku I. a pro změnu výroku III. rozsudku.

Odvolací soud se nejprve zabýval správností závěru soudu prvního stupně o existenci aktivní věcné legitimace žalobce, podmíněné platností smlouvy o postoupení pohledávky, uzavřené dne 7. 7. 1998 mezi Koželužné Bošany a. s. a společností KORBA, s. r. o. a po opakování důkazu touto smlouvou dal soudu prvního stupně za pravdu. Právní posouzení pak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně prováděl podle platného právního řádu Slovenské republiky, když smlouvy o postoupení pohledávek byly uzavírány ve Slovenské republice a odkázal na ust. § 10 odst. 3 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění.

Odvolací soud dále opakoval dokazování listinou ze dne 17. 4. 2000, jejímž obsahem má být podle tvrzení žalobce uznání závazku žalovaným a na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že tato listina uznáním závazku je. Z listiny je patrné, jakou částku žalovaný jako svůj dluh vůči žalobce uznává, přičemž projev vůle žalovaného je určitý a srozumitelný.

Po opakování dokazování dodatkem č. 1 ze dne 19. 8. 1997 ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 9. 7. 1997, uzavřené mezi Koželužné Bošany, a. s. a žalovaným odvolací soud dovodil, že i tento dodatek byl uzavřen platně. V listině je řádně označen postupitel i postupník a pokud v textu byly tyto pojmy zaměněny, lze výkladem podle § 266 odst. 1 obch.zák. dospět k jednoznačnému závěru, že úmyslem stran bylo poskytnutout žalovanému slevu z ceny postoupené pohledávky ve výši 20%.

Na základě uvedeného odvolací soud uzavřel, že je důvodná námitka žalovaného, že mu byla právním předchůdcem žalobce Koželužné Bošany, a. s. poskytnuta 20% sleva z postoupené pohledávky ve výši 1,400.000,- Sk a v tomto rozsahu tedy žalovaný právní domněnku existence dluhu vyvrátil. V tomto rozsahu tudíž žaloba důvodná nebyla včetně odpovídajícího podílu vymáhaného úroku z prodlení a odvolací soud ji proto v tomto rozsahu zamítl.

Se zřetelem k tomu, že po rozsudku soudu prvního stupně zanikla slovenská koruna (Sk) a současnou platnou měnou ve Slovenské republice je euro (EUR), provedl odvolací soud přepočet příslušných částek z dřívější na novou měnu k 1. 1. 2009 podle kursu 1 EUR = 30,126 Sk.

Dovoláním ze dne 16. 9. 2009 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu, které směřuje proti části výroku, jímž byla zamítnuta žaloba (výrok I. písm. b), jakož i proti souvisejícím výrokům o nákladech řízení (výroky II. až IV).

Dovolatel nesouhlasí s hodnocením dodatku č. 1 ze dne 19. 8. 1997 jako platného na rozdíl od závěru soudu prvního stupně a má toto hodnocení důkazu odvolacím soudem za nesprávné.

Podle názoru dovolatele z textu dodatku č. 1 není vůbec zřejmé, že se týká smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 7. 1997, smlouva o postoupení pohledávek je uvedena jen obecně. Všichni členové představenstva Koželužné Bošany, a. s. pánové J. P., D. S. i generální ředitel Ing. A. F. svorně prohlásili, že žádný dodatek o 20% slevě uzavřen nebyl. Člen představenstva J. P. v dopise z 23. 12. 2005 Městskému soudu v Praze sdělil, že se mohlo jednat o jinou slevu, týkající se odběru nadnormativních zásob. Je tedy evidentní, že ani ze znění dodatku č. 1, ani ze širších okolností případu nelze dovodit, ke které smlouvě o postoupení pohledávek se dodatek č. 1 váže. Odvolací soud se nevypořádal ani s nejasnou formulací dodatku, že jde o slevu z ceny realizovanej postúpenej pohledávky . Odvolací soud se dále nezabýval tím, že dodatek č. 1 je podepsán naprosto neznámým podpisem, přičemž k platnosti právního úkonu bylo třeba podpisu dvou členů představenstva. Dotázaní členové představenstva popřeli uzavření dodatku. Nejzávažnější okolností je, že v později uzavřené smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 7. 7. 1998, kterou a. s. Koželužne postoupila na žalobce neuhrazenou pohledávku, postoupenou smlouvou ze dne 9. 7. 1997, není zmínka o poskytnuté slevě 20%. V této pozdější smlouvě je v odst. 1.1 uvedena jen výše pohledávky 5,384.676,71 Sk, což je původní pohledávka 7,000.000,- Sk snížená o dosud zaplacené splátky, bez snížení o slevu 20%.

Dovolatel se proto domnívá, že listina označená jako dodatek č. 1 je neplatná a netýká se pohledávky, která je předmětem tohoto sporu. Zamítavý výrok napadeného rozsudku je tudíž nesprávný.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. písm. a) v části o placení úroku z prodlení 0,05% p. a. (namísto správného denně ), ve výroku I. písm. b) měnícím rozsudek soudu prvního stupně na zamítavý a ve výrocích II., III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. ve znění o. s. ř. účinném před 1. 7. 2009. trak je tomu i v daném případě.

Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti, stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a v rozsahu proti souvisejícím výrokům o nákladech řízení.

Podle odůvodnění dovolání dovolatel napadá hodnocení důkazu listinou, jíž je dodatek č. 1 ze dne 19. 8. 1997, a to jak z hlediska skutkového zjištění (skutkového závěru), tak i z hlediska právního posouzení tohoto dodatku co do jeho (ne)platnosti. Z obsahu dovolání lze tedy dovodit, že dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tj. nesprávné právní posouzení a podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí v napadeném rozsahu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadat jen takové skutkové zjištění odvolacího soudu, které jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ust. § 132 o. s. ř., protože osud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly, za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ust. § 133 až 135 o. s. ř..

Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud vyhodnocení provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.

Předmětný dodatek č. 1 ze dne 19. 8. 1997, hodnotil odvolací soud z hlediska skutkového jako dodatek či doplněk smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené mezi týmiž smluvními stranami Koželužné Bošany, a. s. jako postupitelem a Dr. I.Č. jako postupníkem a tomuto skutkovému závěru nelze vytknout pochybení, když je v originále výslovně navázán Doplnok zmluvy č. 1 v záhlaví se odvolává na bod 5.2 uzavřené smlouvy (o možnosti změny smlouvy, což číselně souhlasí) a obě smluvní strany jsou identicky označeny. I razítko Koželužné Bošany, a. s. je totožné s číslem 72.

Pokud jde o posouzení platnosti dodatku č. 1 z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že platnost tohoto úkonu odvolací soud posuzoval pouze z hlediska určitosti ujednání obsaženém v novém čl. 3.1.1 dodatku s textem slevu z ceny realizované postoupené pohledávky ve výši 20% z realizované ceny postoupené pohledávky a lze souhlasit s tím, že toto ujednání lze vyložit podle ust. § 266 obč. zák. a nejde o ujednání neurčité a tedy neplatné. Z hlediska další námitky žalobce, a to podpisu dodatku č. 1 osobami a způsobem stanoveným pro jednání představenstva společnosti (podpisy dvou členů představenstva) již odvolací sou platnost dodatku č. 1 neposuzoval. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že dodatek č. 1 byl podepsán neznámou osobou a dále není dodatek č. 1 podepsán dalším členem představenstva.

Dovolací soud byl proto nucen konstatovat, že právní posouzení dodatku č. 1 bylo neúplné a tedy nesprávné.

Jestliže tento dodatek posoudil odvolací soud jako platný, není tento jeho závěr správný. nečinila dodatek neplatným (neurčitým).

Rovněž by samo o sobě nebylo rozhodné, že v pozdější smlouvě o postoupení pohledávky mezi postupitelem Koželužné Bošany, a. s. a postupníkem KORBA, s. r. o., ze dne 7. 7. 1998 nebyla o slevě zmínka, byť nepochybně pohledávky specifikované v příloze této smlouvy jsou identické s pohledávkami v příloze předchozí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 7. 1997 (ve spise přílohy č. 1-3.)

Právní závěry odvolacího soudu týkající se dodatku č. 1 nejsou tedy správné a z toho rezultuje, že není správný i výrok I. v písm. b) rozsudku odvolacího soudu, dovolatelem ve věci samé napadený.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že v tomto případě byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř..

Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud proto podle ust. § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu ohledně výroku I. písm. b) a v souvisejících výrocích o nákladech řízení (výroky II. až IV.) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

O nákladech řízení včetně řízení dovolacího bude podle ust. § 243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 30. března 2011


JUDr. Ing. Jan H u š e k

předseda senátu