23 Cdo 512/2017
Datum rozhodnutí: 09.05.2017
Dotčené předpisy: § 238a o. s. ř., § 107a odst. 2 o. s. ř.



23 Cdo 512/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce 1) P. H. , a žalobkyně 2) Mgr. M. H. , oba zastoupeni Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, PSČ 130 00, proti žalované Moravské stavební - INVEST, a.s. , se sídlem v Brně, Koliště 1912/13, Černá Pole, PSČ 602 00, IČO 25544756, zastoupené Zdeňkem Machálkem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová 1254, o zaplacení 101 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 379/2005, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2016, č. j. 27 Co 136/2011-420, takto:
Dovolání se zamítá .

Odůvodnění :

Městský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. července 2010, č. j. 55 C 379/2005-170, zastavil řízení v té části, jíž se žalobci domáhali, aby žalované byla uložena povinnost odstranit ve výroku specifikované vady díla (výrok pod bodem I), žalované uložil zaplatit žalobcům k ruce společně a nerozdílně 101 500 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku II. (výrok pod bodem II.), zamítl návrh, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům 8 500 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV. a V.).
Předmětem odvolacího řízení u Krajského soudu v Brně (dále jen odvolací soud) zůstalo přezkoumání výroku II. soudu prvního stupně ohledně zaplacení smluvní pokuty ve výši 101 505 Kč s příslušenstvím. V průběhu odvolacího řízení vydal odvolací soud na základě návrhu žalobců dne 26. října 2016 usnesení č. j. 27 Co 136/2011-420, kterým nevyhověl návrhu žalobců, aby do řízení na jejich místo vstoupila společnost Effugio, s. r. o., se sídlem Praha 3, Žižkov, Baranova 1899/6, PSČ 130 00, IČO 0415147.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci žalobci splnili formální požadavky proto, aby návrhu na vstup společnosti Effugio, s. r. o. do řízení bylo vyhověno, neboť doložili, že v průběhu tohoto odvolacího řízení nastala jimi tvrzená právní skutečnost, s níž právní předpis spojuje přechod práv žalobců, o něž v řízení jde (§ 107a odst. 1 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř.). Zároveň však odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III ÚS 468/11 a judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) - např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010), v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nelze vyloučit, aby soud ve výjimečných případech založil důvod zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby bylo takovému návrhu vyhověno), prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., přičemž takový postup je na místě například tehdy, pokud by cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. bylo zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou.
Odvolací soud zjistil, že žalobci uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky dne 1. srpna 2016 a dne 12. srpna 2016 zaslali návrh na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. Stalo se tak poté, co soud usnesením ze dne 24. června 2016 vyzval účastníky, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení znaleckého posudku, v němž znalec vady vytýkané žalobci neshledal, vyjádřili ke znaleckému posudku. Odvolací soud dále zjistil, že ode dne 4. října 2016 je jako jediný společník společnosti Effugio, s. r. o., zapsán P. H. (první žalobce) se 100% obchodním podílem. Do této doby byla jediným společníkem společnost AGARIA, a. s., jejímž ředitelem byl Mgr. P. M. Ten v tomto řízení zastupuje žalobce. Společnost Effugio, s. r. o., vznikla teprve 9. června 2015, její základní kapitál činí 10 Kč a ve sbírce listin této společnosti se nenachází žádné dokumenty prokazující její hospodaření a finanční situaci. Z těchto důvodů (personální propojení, majetkový a obchodní substrát postupníka) odvolací soud dospěl k závěru, že uvedené postoupení pohledávky je pouze účelové zneužití procesní úpravy. Vstupem společnosti Effugio, s. r. o., jejíž majetková situace je nejasná, do řízení namísto žalobců by došlo ke zhoršení procesní situace žalované, v jejímž důsledku by se případná pohledávka žalované na náhradu nákladů řízení, která v současnosti již převyšuje žalovanou částku, stala vůči žalobcům nedobytnou. S ohledem na shora uvedené odvolací soud návrhu žalobců na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. nevyhověl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Přípustnosti dovolání zakládají na § 238a o. s. ř. Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení otázky vstupu nového žalobce do řízení na místo dosavadních žalobců (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Poukázali přitom na ustanovení § 107a odst. 2 o. s. ř., které stanoví, že soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce . Podle dovolatelů není argumentace odvolacího soudu rozhodnutím Ústavního soudu a několika rozhodnutími Nejvyšší případná, jelikož Nejvyšší soud v dané judikatuře (např. usnesení sp. zn. 29 Cdo 3013/2010) uvádí, že prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje. Žalobci zdůraznili, že žádnou jistotu ohledně budoucí nedobytnosti pohledávky na náhradu nákladů řízení však obsah spisu nenabízí. Odvolací soud pouze spekuluje o tom, že postoupení pohledávky žalobci na společnost Effugio, s. r. o. je účelovým zneužitím procesní úpravy. Žalobci uvedli, že skutečným důvodem pro postoupení pohledávky byla snaha žalobců vyvázat rodinu z tohoto nekonečného sporu, který se táhne desátým rokem a má tak pokračovací negativní dopad na psychiku žalobců.
Žalobci proto navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu buď ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že se připouští vstup společnosti Effugio, s. r. o., namísto dosavadních žalobců, nebo aby jej zrušil a vrátil odvolacímu soudu k novému řízení.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání je podle § 238a o. s. ř. přípustné, neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání však není důvodné, neboť odvolací soud rozhodl zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která vykládá § 107a o. s. ř.
Právní úvahy odvolacího soudu plně korelují s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3932/2013, aprobovaná ve své podstatě i soudem Ústavním - nález Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11), podle níž nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud v souladu s uvedenou judikaturou a s ohledem na skutkové okolnosti, které v řízení vyšly najevo, tj. že vzápětí poté, co se žalobci ze závěrů znaleckého posudku dozvěděli, že znalec vady díla jimi vytýkané neshledal, postoupili pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na společnost, jejímž jediným společníkem je první žalobce se 100% obchodním podílem, kdy základní kapitál této společnosti činí 10 Kč, a kdy ve sbírce listin této společnosti se nenachází žádné dokumenty prokazující její hospodaření a finanční situaci, správně dovodil, že postoupení pohledávky bylo v daném případě pouze účelovým zneužitím procesní úpravy. Nelze proto přisvědčit dovolatelům, že by odvolací soud nesprávně právně posoudil návrh žalobců na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř., když z daných skutkových okolností dovodil, že cílem žalobci navrženého postupu bylo, aby možná pohledávka žalované na náhradu nákladů řízení se stala vůči neúspěšným žalobcům nedobytnou. Závěr odvolacího soudu o účelovosti postoupení pohledávky je tudíž v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu ve věcech s obdobným skutkovým základem.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), jako nedůvodné podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. května 2017

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu