23 Cdo 5054/2008
Datum rozhodnutí: 28.02.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 80 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 5054/2008

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. ve věci žalobců a) Opavská lesní a.s., se sídlem v Praze 4, Krajánkova 11/2390, PSČ 14000, IČO 45193177, b) AGROFOREST, a. s. , se sídlem v Bruntále, Nová Pláň 26, IČO 60792906, c) Lesy Beskydy, a. s. , se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Žižkova 965, IČO 26797674, d) Lesostavby Frýdek Místek, a. s. , se sídlem ve Frýdku Místku, Slezská 2766, IČO 45193118, e) Lesy Hluboká nad Vltavou, a. s. , se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Lesní 691, IČO 25189859, f) Desná , a. s ., se sídlem ve Velkých Losinách, Maršíkovská 563, IČO 45193002, g) R-LES, a. s. , se sídlem v Kaznějově, K Cementárně 536, IČO 453 51 953, h) Agrowald Rožmberk, s. r. o. , se sídlem v Rožmberku nad Vltavou, Přízeř 31, IČO 26067200, i) UNILES, a. s. , se sídlem v Rumburku, Jiříkovská 832/16, IČO 472307706, všichni zastoupeni JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, nám. Republiky 1079/1a, proti žalovanému Lesy České republiky, s.p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, PSČ 50168, IČO 42196451, zastoupenému JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, o určení, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 130/2006, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2008, č. j. 6 Cmo 117/2008-374, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Romana Poláška.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. prosince 2007, č. j. 33 Cmo 130/2006-298, zamítl žalobu na určení, že mezi žalobkyní [označenou jako žalobkyně a)] a osmi dalšími žalobci [označenými pod písmeny b) až i)] a žalovaným je právní vztah založený rámcovou smlouvou na dodávky komplexních lesních činností, smlouvou o provádění pěstebních činností a smlouvou o provádění těžebních činností, jak jsou specifikovány ve výroku pod bodem I, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci se účastnili výběrových řízení vyhlášených žalovaným na uzavření smluv dne 15. 12. 2004 a dne 24. 6. 2005 a na základě jejich výsledků s nimi žalovaný uzavřel předmětné smlouvy. Platnost a zákonnost výběrového řízení žalovaného se stala na návrh jiného účastníka výběrového řízení předmětem správního řízení u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a poté i předmětem správní žaloby podané u Krajského soudu v Brně. Soud prvního stupně podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) nevyhověl návrhu žalobců na přerušení tohoto řízení. Soud prvního stupně dále zjistil, že se žalobci postupně zúčastnili dalších výběrových řízení v roce 2006 a 2007 na uzavření smluv o plnění z týchž smluvních územních jednotek a uzavřené smlouvy plní.
Soud prvního stupně se zabýval otázkou naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Dospěl k závěru, že podaná žaloba nemá preventivní účinky. Na základě existence předmětných smluv se vedou u různých soudů v České republice další spory o ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání, v nichž jsou žalobci v postavení žalovaných. V těchto řízeních soudy jako předběžnou otázku posuzují platnost předmětných smluv. Soud dospěl dále k závěru, že s ohledem na uzavření dalších smluv mezi žalobci a žalovaným lze jen obtížně konstruovat naléhavý právní zájem na určení existence právních vztahů založených předmětnými smlouvami, jelikož eventuální vyhovující rozhodnutí soudu by mohlo vyvolat množství sporů nejen o plnění, ale i o to, kdo má vlastně lesnické činnosti a podle kterých smluv vykonávat.
Z toho důvodu, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na určení existence právního vztahu založeného předmětnými smlouvami, soud prvního stupně žalobu, aniž by se věcí dále zabýval, zamítl.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. července 2008, č. j. 6 Cmo 117/2008-374, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel z nesporné skutečnosti, že ve výběrových řízeních ze dne 15. 12. 2004 a 22. 6. 2005, na základě nichž byly uzavřeny předmětné smlouvy, nepostupoval žalovaný v souladu se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, jelikož se účastníci smluvních vztahů domnívali, že uvedená výběrová řízená nepodléhají režimu zákona o veřejných zakázkách. Odvolací soud dále vyšel ze skutečností známých mu z jeho rozhodovací činnosti, a sice že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a soudy ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřily názor, že povinností žalovaného bylo postupovat při výběrových řízeních dne 15. 12. 2004 a 22. 6. 2005 v souladu se zákonem o veřejných zakázkách.
Odvolací soud proto dovodil, že pokud je stanovena povinnost zajistit uzavření smlouvy na určitou dodávku nebo na poskytnutí určité služby podle zákona o veřejných zakázkách, je poskytování a přijetí takového plnění bez řádně tímto postupem uzavřené smlouvy v rozporu jak se zákonem č. 40/2004 Sb., tak nyní se zákonem č. 137/2006 Sb. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že pokud žalovaný nepostupoval při zadávání veřejných zakázek a při uzavírání následných smluv tak, jak mu ukládal zákon o veřejných zakázkách, nejsou dány předpoklady pro to, aby na dané smlouvy bylo nahlíženo jako na smlouvy platné (§ 90 zákona č. 40/2004 Sb.).
Odvolací tak dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil v právním závěru, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení existence právních vztahů, a to již proto, že je mimo jakoukoli pochybnost, že na základě výběrových řízení ze dne 15. 12. 2004 a 22. 6. 2005, která nebyla provedena podle zákona o veřejných zakázkách, nebylo možné zakládat platné právní vztahy. Pokud byly přesto uzavřeny na základě uvedených výběrových řízení smlouvy, nelze na takto vzniklé smluvní vztahy nahlížet jako na vztahy vzniklé v souladu se zákonem. Podle odvolacího soudu potom nemůže na určení takto založených právních vztahů existovat právní zájem.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně a) v plném rozsahu dovoláním, odkazujíc co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce, zda soud má v případě, kdy existuje spor o platnost určité smlouvy a posouzení této otázky je předloženo v rámci žaloby o určení, právo odmítnout zabývat se věcí z důvodu, že dle existujícího rozhodnutí o správním deliktu byl spáchán správní delikt, v jehož rámci správní orgán posoudil jednání spočívající v porušení právní normy jako protiprávní, zvláště pak když v daném případě neexistuje jednotný právní názor, zda na smlouvy má být pohlíženo jako na neplatné a tato otázka dosud nebyla meritorně zodpovězena ani soudní instancí ani správním orgánem. Další otázkou, kterou žalobkyně předkládá dovolacímu soudu, je posouzení, zda se v takovém případě uplatní striktně zásada přednosti žaloby na plnění před žalobou na určení anebo Nejvyšším soudem deklarovaná výjimka, kdy subjekt je za určitých okolností oprávněn žalovat na určení, i když by bylo současně možné žalovat na plnění. Dovolatelka poukazuje v této souvislosti i na to, že významné je posouzení zdali je žalovaný veřejným zadavatelem ve smyslu zákona č. 40/2004 Sb.
Dovolatelka se domnívá, že v daném případě byly splněny podmínky pro výjimku z pravidla přednosti žaloby na plnění před žalobou na určení, jelikož případná žaloba o splnění povinnost by neřešila celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (plnění ze smluv je dlouhodobé a opakuje se v pravidelných ročních cyklech) a rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění (žaloba na plnění by nemohla komplexně vyřešit obsah sporných smluvních závazků).
Dovolatelka dále namítá, že dosud neexistuje žádné meritorní rozhodnutí ve věci, která je předmětem určovací žaloby, tedy zda jsou předmětné smlouvy platné či neplatné. Žalobkyně učinila tuto otázku předmětem žaloby na určení, avšak soud se touto otázkou nezabýval, čímž zatížil řízení vadou. Pokud soudy argumentují tak, že ve věci porušení zákona o veřejných zakázkách bylo již několikrát rozhodnuto ve správním řízení, pak dovolatelka upozorňuje, že tato rozhodnutí byla napadena ve správním soudnictví. Pro soud je potom závazné pouze rozhodnutí správního orgánu o deliktu, nikoli o kvalifikaci žalovaného jako veřejného zadavatele z hlediska zákona o veřejných zakázkách. Proto pro potřeby žaloby na určení mohl a měl soud za daných okolností zhodnotit tuto otázku sám, jestliže jej o to žalobkyně požádala.
Dovolatelka se dále vyjadřuje k otázce platnosti předmětných smluv. Domnívá se, že k závěru o absolutní neplatnosti nelze dospět eurokonformním výkladem ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) bod 4 zákona č. 40/2004 Sb. Toto ustanovení není kompatibilní s komunitární úpravou veřejných zakázek, nelze jej proto ani eurokonformně vykládat. Při nezávislém výkladu tohoto ustanovení potom nelze dospět k závěru, že žalovaný je zadavatelem podle zákona o veřejných zakázkách.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné. Žalobkyně není oprávněna napadat předmětný rozsudek odvolacího soudu v části vztahující se ke smlouvám, jejichž účastníkem žalobkyně nebyla a které se týkají zcela jiných účastníků. Žalovaný je toho názoru, že v daném případě neexistuje naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení. Žalobci měli možnost žalovat na plnění z předmětných smluv. Pokud žalobkyně vykonává pro žalovaného lesnickou činnost podle smluv uzavřených na základě nových zadávacích řízení, chybí zde prvek naléhavosti právního zájmu žalobců na jí požadovaném určení existence právních vztahů. Žalovaný dále uvádí, že námitky žalobkyně v dovolání směřující k platnosti či neplatnosti předmětných smluv jsou zcela irelevantní, jelikož v daném řízení se posuzovala existence naléhavého právního zájmu na jimi požadovaném určení a navíc přímo ve věci předmětných smluv existují pro soud závazná pravomocná rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jako orgánu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. 2 až I. 9., není dovolání žalobkyně subjektivně přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba na určení existence právního vztahu založeného smlouvami uzavřenými mezi žalobci b) až i) a žalovaným. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Touto částí výroku rozsudku odvolacího soudu tedy nebyla žalobkyni způsobena žádná újma na jejích právech, jež by byla odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem. V tomto rozsahu tedy není podané dovolání subjektivně přípustné, proto jej dovolací soud odmítl. Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti nákladovému výroku (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003)
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl rozsudek soudu prvého stupně ohledně zamítnutí žaloby o určení, že je tu právní vztah žalovaného a žalobkyně a), založený rámcovou smlouvou na dodávky komplexních lesních činností, smlouvou o provádění pěstebních činností, smlouvou o provádění těžebních činností specifikovaných v bodu I.1 výroku, potvrzen. V tomto zbývajícím rozsahu není dovolání rovněž přípustné. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila. Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu za právně významné.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí zejména v odvolacím soudem nesprávném právním posouzení naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že zde je právní vztah založený smlouvami specifikovanými ve výroku rozsudku odvolacího soudu a to za situace, kdy je zde spor o platnost těchto smluv.
V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvého stupně, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem na určení existence právních vztahů mezi žalobkyněmi a žalovaným na základě rámcové smlouvy na dodávky komplexních lesních činností, smlouvy o provádění pěstebních činností, smlouvy o provádění těžebních činností č. 106/01/2006, D-1/106/01/2006, D-2/106/01/2006, 121/03/2006, D-1/121/03/2006,
D-2/121/03/2006, 112/05/2005, D-1/112/05/2005, D-2/112/05/2005, 124/03/2005,
D-1/124/03/2005, D-2/124/03/2005, 101/03/2005, D-1/101/03/2005, D-2/101/03/2005, 115/01/2006, D-1/115/01/2006, D-2/115/01/2006, 124/02/2005, D-1/124/02/2005,
D-2/124/02/2005, 112/06/2005, D-1/112/06/2005 a D-2/111/2005.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba má preventivní povahu a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tehdy, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Jestliže však k porušení práva již došlo, a je tedy možno žalovat na splnění povinnosti, která z porušení práva vyplývá, nemá preventivní ochrana poskytovaná jinak podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. žádného smyslu. Proto žaloba domáhající se určení podle tohoto ustanovení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. např. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyslovený předpoklad však nelze chápat obecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž by vedla jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1419/2002, nebo rozsudek ze dne 21. června 2005, sp. zn. 32 Odo 57/2005 případně rozsudek ze dne 31. března 2008, sp. zn. 33 Odo 693/2006).
S ohledem na shora uvedené se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, poněvadž v souzené věci neplní určovací žaloba výše popsané funkce. Došlo-li již k porušení práva, jak ostatně žalobkyně a) sama tvrdí, pokud žalovaný dle předmětných, mezi účastníky uzavřených smluv, nepostupuje, je tedy možné žalovat na splnění povinnosti, která z porušení práva vyplývá, a proto preventivní ochrana poskytovaná jinak podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. pozbývá na významu, a to zejména s ohledem na to, že určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nevytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu tak, aby se předešlo žalobě o plnění, neboť, jak výše uvedeno, dle tvrzení žalobkyně a) k porušení práv ze strany žalovaného již došlo, a pro vyřešení budoucích vztahů mezi žalobkyní a) a žalovaným to není rozhodné, neboť došlo k ukončení předmětných smluv a účastníci sporu se následně dohodli na uzavření smluv nových na základě nových výběrových řízení v letech 2006 a 2007.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil otázku neexistence naléhavého právního zájmu v konečném důsledku správně, neboť, jak výše uvedeno, nelze dospět k závěru, že by pomocí určovací žaloby došlo v dané věci k odvrácení dalších případných sporů a plnění dalších funkcí určovací žaloby.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pak pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné námitky dovolatelky týkající se tvrzených vad řízení.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zabýval-li se odvolací soud tím, zda výběrová řízení, na jejichž základě došlo k uzavření předmětných smluv, byla v souladu s pravidly uvedenými v zákoně o veřejných zakázkách a zda jsou předmětné smlouvy platné, činil tak vzhledem k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby nadbytečně. Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Takový přezkum je totiž právě naléhavým právním zájmem podmíněn. Podání určovací žaloby netvoří překážku věci zahájené a pravomocné rozhodnutí o žalobě o určení netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu o plnění, i když je založena na stejném právním vztahu nebo právu. Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaný v Soudní judikatuře č. 3/1997) uvedl, že v případě, kdy soud zamítá žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu, je vyloučeno přezkoumávat věcně to, zda tu právo či právní vztah je či není.
Vzhledem k uvedenému se Nejvyšší soud již nezabýval námitkami dovolatelky směřujícími proti závěrům o neplatnosti předmětných smluv a souladu výběrových řízení se zákonem, jelikož ty nemohou být předmětem dovolacího přezkumu, když v dovolání řešená otázka se týká pouze posuzování naléhavého právního zájmu na určení existence předmětného právního vztahu.
Nejvyšší soud tak dovodil, že právní posouzení věci provedené odvolacím soudem, který potvrdil rozsudek soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby pro absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je správné a není v rozporu s hmotným právem. Dovolání tak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl (§ 243d odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že procesně neúspěšné dovolatelce byla uložena povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta částku 2.800,- Kč (sestávající z odměny advokáta ve výši 2.500,- Kč podle ustanovení § 5 písm. d/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů a režijního paušálu ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby zástupce žalovaného, vyjádření k dovolání, podle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně 28. února 2011

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu