23 Cdo 5051/2009
Datum rozhodnutí: 28.06.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 103 o. s. ř., čl. 4 předpisu č. 11/1975Sb., čl. 9 odst. 1 předpisu č. 11/1975Sb., § 133 o. s. ř.







23 Cdo 5051/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně
Raben Logistics Czech a. s.
, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Jana Želivského 2200/2, PSČ 130 00, IČ 27451534, zastoupené Mgr. Gabrielovou Hájkovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované
CAT-GATO, s. r. o.
, se sídlem v Lutíně, Jana Sigmunda 301, PSČ 783 49, IČ 25836846, zastoupené Mgr. Miroslavem Dosedělem, advokátem, se sídlem v Olomouci, U Sportovní haly 3, o zaplacení částky 195.755,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 29/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. července 2009, č. j. 4 Cmo 185/2009-70, takto:



I. Dovolání
se odmítá
.

II. Žalovaná
je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Gabriely Hájkové, advokátky, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19.

O d ů v o d n ě n í:


Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 16. března 2009, č. j. 4 Cm 29/2007-48, kterým Krajský soud v Ostravě uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 197.755,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (není tu dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá v potvrzujícím výroku ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Uplatněným dovolacím důvodem, jenž má podle očekávání žalované založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce, není podle obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) zpochybněna správnost právního posouzení, na němž toto rozhodnutí spočívá [dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], nýbrž jde ve skutečnosti o polemiku se skutkovým stavem věci, z něhož napadené rozhodnutí vychází (dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř.).

Dovoláním předestřenou otázku aktivní věcné legitimace (kterou má zřejmě dovolatelka na mysli, užívá-li opakovně pojem legitimita ) odvolací soud neřešil v rozporu s hmotným právem. Správně dovodil, že nákladní list podle článku 4 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní přepravě, uveřejněné ve Sbírce zákonů vyhláškou č. 11/1975 Sb. (dále též jen Úmluva CMR ), není přepravní smlouvou, nýbrž dokladem (potvrzením) o uzavření přepravní smlouvy. Článek 9 odst. 1 Úmluvy CMR, podle něhož nákladní list, pokud není prokázán opak, je věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, stanoví vyvratitelnou právní domněnku (domněnku, jež připouští důkaz opaku, srov. § 133 o. s. ř.) jak o tom, že přepravní smlouva byla uzavřena, tak o jejím obsahu, přičemž mezi náležitostmi nákladního listu vymezenými v článku 6 odst. 1 Úmluvy CMR je pod písmenem b) též jméno a adresa dopravce. Znamená to, že nákladní list je důkazem o obsahu přepravní smlouvy, též o tom, kdo jako dopravce uzavřel přepravní smlouvu s odesílatelem, nebude-li ovšem prokázáno, že obsah přepravní smlouvy (to, co bylo ujednáno) je ve skutečnosti jiný. To se v posuzované věci stalo; soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že žalovaná jako odesílatel objednala přepravu zboží u právního předchůdce žalobkyně (dále též jen žalobkyně ) a že společnost JM Speed Trans s. r. o., označená jako dopravce v obou nákladních listech CMR, která přepravu věcně uskutečnila, tak učinila na základě přepravní smlouvy, kterou s ní uzavřela žalobkyně. Z toho pak vyplývá, že tzv. smluvním dopravcem byla žalobkyně, která svůj závazek z přepravní smlouvy uzavřené s žalovanou plnila pomocí dalšího dopravce (srov. v té souvislosti závěry vyložené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 4039/2008,
www.nsoud.cz
). Je to tedy ona, kdo má vůči odesílateli právo na přepravné sjednané v přepravní smlouvě.

Skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů spolehlivě opodstatňuje dovoláním zpochybněný závěr, na němž spočívá napadené rozhodnutí, že smlouva uzavřená mezi stranami byla smlouvou o přepravě věci, resp. přepravní smlouvou (v intencích pojmů Úmluvy CMR), nikoliv smlouvou zasílatelskou podle ustanovení § 601 a násl. obchodního zákoníku; předmětem plnění, k němuž se žalobkyně zavázala, nebylo obstarání přepravy, nýbrž její provedení (přeprava sama). Žalovaná ostatně svou polemiku s použitým smluvním typem sama zpochybňuje, jestliže v rámci dovolací argumentace opakovaně uvádí, že si u žalobkyně objednala přepravu zboží, a kritiku závěrů odvolacího soudu o věcné legitimaci žalobkyně zakládá na argumentaci ustanoveními Úmluvy CMR, která se vztahuje pouze na smlouvy o přepravě zásilek, nikoliv na smlouvy zasílatelské (srov. čl. 1 odst. 1 Úmluvy). Pro posouzení příslušného typu smlouvy je pak bezvýznamné, jak smlouvu z tohoto hlediska hodnotila žalobkyně v žalobě. Jde o právní posouzení, jímž soud není vázán (iura novit curia); pro zjištění příslušného smluvního typu je přitom rozhodný obsah smlouvy (povaha sjednaných práv a závazků smluvních stran). Není přitom zřejmé, z čeho žalovaná dovozuje, že žalobkyně nejednala dle Úmluvy CMR; o právu smluvního dopravce splnit svůj závazek pomocí dalšího dopravce bylo již pojednáno. Rozpor, jímž žalovaná argumentuje, tu není a její tvrzení, že mezi ní a žalobkyní nebyla uzavřena žádná smlouva, postrádá jakoukoliv věcnou oporu.

Argument, že žalovaná považovala za svého smluvního partnera společnost JM Speed Trans s. r. o. (jímž má být zřejmě též zpochybněn závěr o věcné legitimaci žalobkyně), je v příkrém rozporu se skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, podle něhož žalovaná jak přepravu zboží do Španělska, tak i zpětnou přepravu (sic!) objednala u žalobkyně.

Aktivní věcná legitimace není oproti názoru žalované podmínkou řízení ve smyslu ustanovení § 103 o. s. ř., nýbrž jde o jeden z předpokladů úspěšnosti žaloby; jde o takové postavení žalobce v hmotně právních vztazích, z něhož podle norem hmotného práva vyplývá, že je to on, komu svědčí uplatněné právo nebo je z jiných důvodů oprávněn toto právo uplatnit u soudu. S tím pak souvisí, že nesprávné posouzení věcné legitimace není vadou řízení, jak se domnívá dovolatelka, nýbrž pochybením při aplikaci hmotného práva na zjištěný skutkový stav věci, tedy nesprávným právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Není zřejmé, proč by se měla v posuzované věci od tvrzeného nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně či od posouzení smlouvy uzavřené mezi účastníky jako smlouvy zasílatelské odvíjet otázka odpovědnosti přepravce (míněn zřejmě dopravce ) za řádně a včas provedenou přepravu.

Žalobkyně, tak jako již v odvolání, argumentuje tím, že jí byla vadným provedením přepravy způsobena škoda, ani v dovolání však neuvádí, co z toho dovozuje ve vztahu k předmětu tohoto řízení, tj. k uplatněnému nároku na zaplacení sjednaného přepravného. Závěr odvolacího soudu, že nepředložila tvrzení o reklamaci přepravy a o uplatnění nároků dle Úmluvy CMR vůči žalobkyni, žalovaná nezpochybnila, zato předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi okolností, které vedly příjemce k odmítnutí zásilky. Pomíjí přitom, že skutkový stav věci se v dovolacím řízení nemůže měnit a že v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolací soud skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů vázán a vychází z něho a dovolací přezkum je tak omezen na posouzení, zda tento skutkový stav umožňoval odvolacímu soudu učinit ty právní závěry, na nichž spočívá jeho rozhodnutí.

Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu by nemohla založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., i kdyby ji žalobkyně odůvodnila (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud nezjistil (není vadou řízení neprovedení důkazu ke skutečnosti, která je pro posouzení věci právně nevýznamná), natož pak takové, pro něž by mělo napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Neodstranitelné vady , jež by mohly odůvodnit zastavení řízení, jehož se dovolatelka domáhá, pak občanský soudní řád vůbec nezná. Měla-li žalobkyně na mysli neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (srov. § 104 odst. 1 o. s. ř.), pak v dovolání neuvádí nic, co by mohlo být jako nedostatek podmínek řízení posouzeno.

V situaci, kdy Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, kdy z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), nelze než uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Podle ustanovení § 146 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř. má žalobkyně vůči žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají v odměně její advokátky za zastupování a v jejích hotových výdajích (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Advokátka žalobkyně učinila v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby vyjádřila se k dovolání. Vzhledem k ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se její odměna určuje podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 4 ve spojení s 18 odst. 1, věty první, této vyhlášky a činí 10.000,- Kč. Advokátce dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů
.
K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 10.300,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 2.060,- Kč, kterou bude advokátka jako plátce této daně povinna z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.360,- Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 28. června 2010

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu