23 Cdo 5012/2016
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



23 Cdo 5012/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce města Dašice, se sídlem v Dašicích, Komenského 25, PSČ 533 03, IČO 273481, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 251/36, PSČ 789 85, proti žalovanému Ing. arch. M. H., se sídlem v Hradci Králové, Dvorská 196/6, PSČ 503 11, IČO 16796080, zastoupenému JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548/3, PSČ 500 03, zaplacení částky 535 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 275/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. července 2016, č. j. 47 Co 127/2016-234, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 020 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Markéty Pakandlové, advokátky, se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548/3, PSČ 500 03.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. července 2016, č. j. 47 Co 127/2016-234, není přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 [článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony (dále jen o. s. ř. )], neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ve smyslu § 237 o. s. ř.
Žalobce se v řízení domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout tím, že žalovaný obdržel od žalobce částku 535 500 Kč za zpracování a dodání projektové dokumentace pro realizaci stavby objektu multifunkčního centra v D. Žalobce tvrdil, že žalovaný tuto projektovou dokumentaci žalobci nepředal.
Odvolací soud dospěl na základě provedeného dokazování a zejména znaleckého posudku znalce Ing. arch. Aleše Cihelky, který hodnotil dokumentaci předloženou soudu Stavebním úřadem města D., kterou ke stavbě evidoval, shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaný prokázal, že dokumentaci vypracoval a žalobci předal. Žalobce naopak neprokázal, že by žalovaného vyzýval k předložení dokumentace k realizaci stavby ještě po zaplacení částky 535 500 Kč dne 12. května 2010. Naopak z výpovědi svědka L. R. vyplynulo, že žalobce platil vždy až po odevzdání díla (účastníci uzavřeli také smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla studie pro realizaci předmětného díla, nároky z této smlouvy však nebyly předmětem tohoto řízení).
Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o dílo i o posouzení uplatněného nároku podle § 457 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Podle tohoto ustanovení platí, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
V návaznosti na absolutní neplatnost smlouvy o dílo zjišťovaly soudy obou stupňů výši bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nelze přisvědčit žalobci, že soud měl vycházet z nabídkové ceny žalovaného, neboť za situace, kdy smlouva byla absolutně neplatná, hodnota dokumentace musela být stanovena jako cena obvyklá. Při stanovení výše náhrady podle § 457 obč. zák. je pak nutno vycházet z obvyklých nákladů, které by musela povinná strana vynaložit v daném místě a čase na dosažení obdobného plnění. V daném případě znalec Cihelka seznal, že cena projektové dokumentace pro provádění stavby účtovaná žalovaným je nižší než cena obvyklá.
Žalobce ve svém dovolání spatřuje jeho přípustnost v tom, že odvolací soud měl posoudit jinak právní otázku, když podobná otázka ještě nebyla vyšším soudem řešena v případě, že jednou smluvní stranou právního vztahu byla jednotka samosprávy, která má základ v právu veřejném . Otázku, kterou je nutno řešit, vymezil tak, zda je nutné vždy nahrazovat ohodnocení ceny díla znaleckým posudkem, nebo v konkrétním případě má přednost jiné určení, v daném případě určení ceny takové, jakou nabízel ve svých nabídkách v rámci postupu podle zákona o zadávání veřejných zakázek sám žalovaný . Dovolatel zastává názor, že znalecké posouzení je možné využít až tehdy, když není možné cenu určit jinak. Dovolatel dále vznesl námitky vůči znaleckému posudku, s nímž nesouhlasí. Znalec se měl podle žalobce vyjádřit maximálně k hodnotě doplnění dokumentace pro stavební povolení o dílčí výkresy, když podle dovolatele žalovaný třetí část díla nikdy nedodal, ale do její podoby dotvořil první část díla, plnění bylo tudíž duplicitní, ovšem samostatně fakturované. Tak došlo podle dovolatele k dvojí platbě za stejnou věc.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu.
Dovolatel se však ve svém názoru mýlí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), který pro případ, že nelze předmět bezdůvodného obohacení vydat, zvažoval ve své judikatuře způsob výpočtu peněžité náhrady podle § 458 odst. 1 obč. zák., jenž by nejlépe postihoval hodnotu na základě neplatné smlouvy nabytého peněžitého prospěchu, a opakovaně se přiklonil ke kritériu ceny obvyklé, tedy ceny, kterou by v daném místě a čase musel obohacený na nabytí daného, resp. srovnatelného plnění, vynaložit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, rozsudek ze dne 30. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008, rozsudek ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, rozsudek ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, rozsudek ze dne 24. července 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2006, rozsudek ze dne 11. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, rozsudek ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 5086/2009, usnesení ze dne 13. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011, rozsudek ze dne 2. listopadu 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, sešit 10/2003, rozsudek ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1783, svazek 24/2003, či rozsudek ze dne 6. září 2016, sp. zn. 23 Cdo 5753/2015, vše k dispozici na www.nsoud.cz ).
Zjištění této výše obvyklé ceny je pak již otázkou skutkovou, jež přípustnost dovolání založit nemůže. Tvrzení dovolatele, že znalecký posudek byl vyhotoven na něco, co vůbec nevzniklo, a že žalovaný pouze doplnil jednotlivé výkresy, je pouhým tvrzením dovolatele, jemuž neodpovídají skutková zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, podle nichž byla dokumentace pro realizaci stavby řádně provedena. Dovolatel si tak vytváří vlastní skutkový stav tím však nemohou být zpochybněny právní závěry odvolacího soudu. Pouze pro úplnost k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (obdobně např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 3285/2013, ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3301/2013).
Ze shora uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. ledna 2017

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu