23 Cdo 500/2012
Datum rozhodnutí: 28.08.2012
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř., § 2 odst. 1 předpisu č. 151/1997Sb.




23 Cdo 500/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Mgr. M. K. , zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Praze - Karlíně, Sokolovská 5/49, proti žalované Česká pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o 594.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 164/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2011, č. j. 70 Co 284, 304/2011-153, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 18. ledna 2011, č. j. 30 C 164/2007-122, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 22. února 2011, č. j. 30 C 164/2007-139, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 219.418,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), zamítl návrh žalobkyně, aby soud uložil žalované zaplatit jí dalších 374.582,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (bod III. a IV. výroku). Doplňujícím rozsudkem dále uložil žalobkyni povinnost nahradit státu na znalečném částku 409,- Kč a žalované povinnost nahradit státu na znalečném částku 696,- Kč (bod V. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v napadené části zamítavého výroku co do částky 232.022,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky jej změnil tak, že žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal, a ve výrocích o nákladech řízení státu jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 16. června 2006 byla mezi účastníky uzavřena pojistná smlouva č. 82622674-19 na sdružené pojištění vozu Mercedes C 200 CDI, rok výroby 2004, modrá metalíza, VIN WDB2030071A64190, s počtem ujetých kilometrů 29.400, které mělo být v minulosti dovezeno do České republiky autorizovaným dovozcem a nemělo být poškozeno. Vozidlo identického VIN však bylo vyrobeno v roce 2003 pro německý trh v černé barvě, s automatickou převodovkou a střešním oknem a v roce 2005 bylo německou pojišťovnou Garanta po požáru odškodněno jako totální škoda. Následně u něj došlo k výměně karoserie, aniž by toto bylo zaznamenáno v technickém průkazu a VIN byl úředně změněn. Do České republiky bylo dovezeno individuálně. Následně dne 10. prosince 2007 došlo k pojistné události - odcizení uvedeného vozidla.
Po právní stránce odvolací soud shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě). Uvedl, že podle citovaného ustanovení ve spojení se smluvními ujednáními přísluší žalobkyni nárok na pojistné plnění ve výši odpovídající obecné ceně vozidla v den pojistné události snížené o sjednanou spoluúčast 1 %.
Ke zjištění obecné ceny vozidla soud I. stupně ustanovil znalce, který určil obecnou cenu ke dni pojistné události částkou 456.000,- Kč, ovšem za předpokladu kdyby pojištěný vůz byl opraven originálními náhradními díly a výměna skeletu karoserie by byla zaznamenána v technickém průkazu a byl úředně změněn VIN. Pokud by však bylo vozidlo posuzováno jako soubor náhradních dílů (v případě, že oprava byla provedena jiným než uvedeným způsobem), činila by jeho obecná cena 221.634,- Kč. Podle odvolacího soudu ustanovený znalec svými závěry nevybočil ze zadaného úkolu ani neposuzoval právní stránku věci, posoudil pouze odbornou otázku určení obecné ceny vozidla k určitému dni. Metoda, kterou k posouzení zadané otázky použil, je právě součástí znalcovy odbornosti. Znalec tedy neposuzoval, zda předmětné vozidlo bylo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích (o tom rozhodl příslušný správní orgán), pouze z odborného hlediska zhodnotil, že v obecné ceně vozidla se odráží i jeho historie, v daném případě tedy jeho problematický původ. Uvedl, že je zřejmé, že vozidlo žalobkyně nebylo oním původním vozidlem, které bylo vyrobeno pro německý trh, neboť toto bylo vybaveno střešním oknem, které nelze odstranit jinak, než výměnou celé příslušné části karoserie.
V souladu se závěry znaleckého posudku tedy odvolací soud uzavřel, že ke dni pojistné události bylo předmětné vozidlo možno na trhu prodat maximálně za cenu 221.634,- Kč. Po snížení spoluúčasti odpovídající 1 % je tak nárok žalobkyně na pojistné plnění důvodný ve výši 219.418,- Kč. Ve zbývající části je žaloba nedůvodná. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka okolnost, zda může soud svým rozhodováním měnit právní určení věci a zasahovat tak do rozhodovací pravomoci jiného správního orgánu, který již o takovém určení věci pravomocně rozhodl, a při stanovení obvyklé ceny věci vycházet ze změny právního určení a posuzovat ji jako cenu vztahující se k jiné věci, než kterou učinili účastníci předmětem pojistné smlouvy.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně stanovil obvyklou cenu věci v den pojistné události. Soudy obou stupňů posoudily cenu vozidla podle dodatečně zjištěných okolností, které by mohly mít vliv na formální vlastnosti vozidla. Na základě dodatečně zjištěných skutečností soudy zpětně změnily smluvní podmínky účastníků. Žalobkyně u žalované smluvně pojistila motorové vozidlo a podle této smlouvy také platila pravidelné pojištění. Předmětem pojištění neučinila žádný soubor náhradních dílů, a proto není možné, aby při stanovení obvyklé ceny byla likvidace provedena stanovením obvyklé ceny náhradních dílů. Zjištěná pochybnost o tzv. vinkodu motorového vozidla nemohla učinit z pojištěného motorového vozidla pojištěný soubor náhradních dílů. Soud prvního stupně tím, že přijal závěry znalce, které neodpovídaly rozsahu zadání, skrytě zasáhl do výlučné pravomoci správního orgánu. Svým rozhodnutím dovodil, že došlo ke změně předmětu pojistné smlouvy, neboť motorové vozidlo posuzoval jako neschopné provozu na pozemních komunikacích a prodejné jen za cenu náhradních dílů. Tento nesprávný právní závěr pak v rámci odvolacího řízení převzal i odvolací soud. Dovolatelka konečně napadá i výrok rozhodnutí odvolacího soudu, kterým jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
Závěrem žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že se ztotožňuje se závěrem znalce s tím, že tento nevybočil ze zadaného úkolu a ani neposuzoval právní stránku věci, pouze určil obecnou cenu v mezích možností a variant, které měl k dispozici. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání žalobkyně směřující proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení státu zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, nelze dovodit z žádného ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.; nejedná se o rozhodnutí měnící či potvrzující a ani o žádné rozhodnutí vyjmenované v § 238 až § 239 o. s. ř. Dovolání jako nepřípustné proto dovolací soud v tomto rozsahu odmítl.
Dovolání žalobkyně proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, které mají z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. § 167 odst. 1 o. s. ř.), není rovněž přípustné (srov. § 237 až § 239 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajícím rozsahu není dovolání rovněž přípustné. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolateka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolatelka svými námitkami podle jejich obsahu zpochybňuje skutková zjištění, jež byla podkladem pro stanovení ceny obecné/obvyklé předmětného motorového vozidla znalcem, a výše jím stanovené obvyklé ceny tohoto vozidla (ač formálně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci). Obvyklá cena je cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, případně obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby (srov. ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Stanovení takové obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného soudního znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní ale skutkovou. Jestliže soud při stanovení obvyklé ceny akceptuje odborné posouzení znalce jako správné, ač tomu tak není, jde o pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, resp. při hodnocení provedených důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 2546/2007)
Namítá-li tedy dovolatelka, že odvolací soud nesprávně vyšel ze znalcem stanovené obvyklé ceny, zpochybňuje skutkové zjištění soudu o ceně věci a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. , který u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici a dovolací soud nemohl při posouzení přípustnosti dovolání k těmto námitkám přihlédnout.
Vytýká-li konečně dovolatelka odvolacímu soudu, že mění právní určení věci a zasahuje do rozhodovací pravomoci jiného správního orgánu , nezakládá ani tato námitka přípustnost dovolání, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Znalec (a následně ani odvolací soud) neposuzoval otázku, zda vozidlo bylo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích, o čemž rozhodoval příslušný správní orgán. Pouze s využitím odborných znalostí a skutkových zjištění o stavu vozidla a jeho historie určil jeho obvyklou cenu jako cenu, která by byla dosažena při prodejích stejného, případně obdobného vozu v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění.
Nejvyšší soud tak s ohledem na uvedené neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolání proti němu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelka právo na jejich náhradu nemá a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. srpna 2012


JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu