23 Cdo 4938/2016
Datum rozhodnutí: 07.02.2017
Dotčené předpisy: § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



23 Cdo 4938/2016-


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce P. P., místem podnikání v Pardubicích, Národních hrdinů 449, IČO 11587202, zastoupeného Mgr. Stanislavem Zborníkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Přerovská 502, proti žalovanému L. M., zastoupenému JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 623, o zaplacení částky 236 684,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 58 Cm 30/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2016, č. j. 1 Cmo 101/2016-647, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2016, č. j. 1 Cmo 101/2016-647 se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Napadeným usnesením zrušil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a postoupil věc Okresnímu soudu v Pardubicích jako soudu věcně příslušnému. Odůvodnil své rozhodnutí tím, že není dána věcná příslušnost krajského soudu podle § 9 odst. 3 písm. r) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též o. s. ř. ) ve znění účinném do 31. 12. 2013, protože žalovaný v době zahájení řízení již nebyl podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (jeho živnostenské oprávnění bylo ke dni 18. 10. 2010, tj. před zahájením řízení zrušeno) a věcná příslušnost soudu má být posouzena podle okolností, které tu byly v době zahájení řízení.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, kterou odvolací soud posoudil nesprávně. Podle jeho názoru totiž pro posouzení věcné příslušnosti soudu podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 není významné, že účastníci (případně jeden z nich) již ke dni zahájení řízení nejsou podnikateli, jde-li o nárok, který ze vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti vznikl. Podle dovolatele by dovolací soud měl odpovědět na otázku, zda je pro určení věcné příslušnosti podstatný status účastníků v době zahájení řízení, nebo status účastníků hmotněprávního vztahu, z něhož žalovaný nárok vzešel. Má za to, že tuto konkrétní otázku dovolací soud dosud neřešil, připomíná však judikaturu, která věcnou příslušnost soudů posuzuje podle obsahu závazkového vztahu, který je základem sporu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99 nebo ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 165/2004). K povaze účastníků závazkového vztahu podstatné pro určení věcné příslušnosti soudu připomíná též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. Cpjn 200/2012.
Podle obsahu spisu se žalobce k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a že bylo podáno osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při určení věcné příslušnosti soudů podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Nejvyšší soud předesílá, že otázku věcné příslušnosti je třeba řešit podle občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni zahájení řízení (březen 2012). Dovolání se však projedná podle znění občanského soudního řádu účinného ke dni, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí (srovnej čl. II, odstavce 1 a 7 přechodných ustanovení k zákonu č. 404/2012 Sb., jímž byl s účinností od 1. 1. 2013 změněn občanský soudní řád).
Podle obsahu spisu se žalobce domáhá po žalovaném vypořádání poměrné části společných závazků vzniklých při činnosti účastníků, kteří se sdružili ke společnému podnikání a uzavřeli za tím účelem smlouvu o sdružení podle § 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Vztah, který je základem sporu účastníků, vznikl tedy při jejich podnikatelské činnosti, kterou oba vykonávali jako živnostníci, ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku byli tudíž oba podnikateli.
Věcná příslušnost byla ke dni zahájení řízení koncipována tak, že obecně svěřovala rozhodování v prvním stupni okresním soudům (§ 9 odst. 1 o. s. ř.), krajské soudy rozhodovaly jako soudy prvního stupně ve věcech výslovně uvedených a popsaných v odstavcích 2 a 3 téhož ustanovení o. s. ř. Rozdělení věcí mezi soudy různých stupňů bylo dáno charakterem (hmotněprávní povahou) těchto sporů.
Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. ve znění účinném v době zahájení řízení byly krajské soudy jako soudy prvního stupně povolány mimo jiné k rozhodování obchodních věcí ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, nešlo-li o výjimky uvedené v bodech 1 až 6 tohoto ustanovení (které se však v tomto sporu neuplatní). Uvedené ustanovení popisovalo druh sporu, pro jehož řešení byla dána příslušnost krajského soudu tak, že určilo subjekty vztahu, z něhož spor vznikl, tedy podnikatele, a hmotněprávní základ vzniku sporu, tj. podnikatelskou činnost uvedených subjektů.
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 29 NSCR 3/2009, uvedl mimo jiné, že při výkladu ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. nemá letitá soudní praxe žádné pochybnosti o tom, že o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti jde i tehdy, není-li sice v době podání příslušné žaloby již podnikatelem žádný z účastníků (jelikož formálně ukončili svou podnikatelskou činnost), ale řeší-li se závazky z jejich vztahu, který vznikl jako obchodní závazkový vztah ve smyslu norem práva hmotného (srov. § 261 odst. 5 obch. zák.).
Obdobně v nyní projednávané věci je pro posouzení věcné příslušnosti soudu podstatná povaha vztahu účastníků jako vztahu podnikatelů, který již vznikl při jejich podnikatelské činnosti, a která se nemohla změnit tím, že jeden z nich (případně oba) ztratil status podnikatele dříve, než u soudu uplatnil svůj nárok z takového vztahu vzniklý. Okolnosti, které byly rozhodné pro určení věcné příslušnosti krajského soudu jako soudu prvního stupně, tu tudíž byly ke dni zahájení řízení (srov. § 11 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl, jak ze shora uvedeného plyne, uplatněn právem, Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2, věta první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne podle výsledku odvolacího řízení v novém rozhodnutí odvolací soud, případně soud prvního stupně (§ 243g odst. 1, § 224 odst. 1 až 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. února 2017

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu