23 Cdo 4929/2016
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4929/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce města Jaroměře se sídlem v Jaroměři, náměstí Československé armády 16, PSČ 551 01, IČO 00272728, zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, PSČ 500 03, proti žalované CZ STAVEBNÍ HOLDING, a. s. , se sídlem v Praze Čakovicích, Kostelecká 879/59, PSČ 196 00, IČO 25917773, zastoupené JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, PSČ 530 02, o bezplatné odstranění vad díla, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 358/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 14. dubna 2015, č. j. 23 Co 496/2014-853, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným zrušil III. výrok rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. června 2014, č. j. 8 C 358/2005 791, jímž soud prvního stupně uložil žalované nahradit 38 ks střešních okem Prima Fenestra střešními okny Velux, a řízení v této části zastavil (I. výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v té části jeho II. výroku, jíž byl zamítnut žalobcův požadavek uložit žalovanému u spodní stavby provést z vnější strany izolaci s ukotvením ke stávajícímu zdivu s izolační přizdívkou z plných cihel a z vnitřní strany provést sanační omítku, event. provést jiné opatření k zabránění pronikání vlhkosti do nemovitosti (II. výrok), ve zbývající části II. výroku a ve výrocích IV, V a VI rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (III. výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, ale jen proti jeho II. výroku, podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání. Postupoval přitom podle občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí odvolacího soudu (srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 7 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení § 237 o. s. ř. však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.). Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.)
Dovolání v této věci není přípustné.
Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud postupoval v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho předchozím rozhodnutí v této věci (v rozsudku ze dne 21. května 2013, č. j. 32 Cdo 1679/2011 592), a tudíž v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu v otázce výkladu smlouvy o dílo, kterou byl vztah účastníků založen. Dovolatel citoval z uvedeného rozhodnutí, v němž dovolací soud zdůraznil, že obsah smlouvy vzbuzuje pochybnosti o tom, co strany v otázce rozsahu díla ujednaly (jakou vůli projevily), protože smlouva o dílo odkazuje na projektovou dokumentaci pro stavební povolení, jež nepočítá s provedením izolace proti zemní vlhkosti, zároveň však obsahuje ujednání, jímž zhotovitel poskytuje na izolaci proti zemní vlhkosti záruku. Tyto pochybnosti měly být odstraněny cestou důsledné aplikace zákonem stanovených interpretačních pravidel (§ 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen obch. zák .). Dovolací soud dále specifikoval hlediska, z nichž by bylo možné k závěru o skutečné vůli stran při uzavření smlouvy dospět.
Dovolatel je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto rozhodnutím v rozporu, protože s ohledem na veškeré provedené důkazy, včetně jejich hodnocení nastoleného Nejvyšším soudem ČR měl odvolací soud dospět k právnímu závěru, že součástí smluvního závazku žalované bylo provedení izolace proti zemní vlhkosti. Podrobně též rozebírá jednotlivá zjištění, k nimž odvolací soud v této souvislosti dospěl, a hodnotí důkazy, z nichž vycházel.
Dovolatel odvolacímu soudu nevytýká, že by v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu neprovedl výklad smlouvy podle interpretačních pravidel daných § 266 obch. zák. (to byla podstata výtek obsažených v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu). Výhrady má vůči způsobu, jímž odvolací hodnotil provedené důkazy, o skutečnosti z nichž zjištěné měl být výklad projevu vůle ve smlouvě obsažený opřen, a je přesvědčen, že je hodnotil nesprávně. Dovolatel tím však nevymezuje způsobilý dovolací důvod. Přehlíží totiž, že dovolání je určeno zásadně pro posouzení otázek právních, hodnocení důkazů se však vztahuje ke skutkové stránce věci. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 17. února 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněném pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I, pod pořadovým číslem 1).
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá žalobcem otevřená otázka, totiž zda se může odborná stavební firma vyvinit z odpovědnosti za vady odkazem na nekvalitně zpracovanou projektovou dokumentaci, pokud z povahy věci (rekonstrukce 100 let starého objektu) pro odborníka v oboru stavebnictví vyplývá nutnost určitého stavebního postupu .
Také v tomto případě však žalobce opomněl, jak ostatně již v předchozím rozhodnutí v této věci uvedl Nejvyšší soud, že podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů nebyla sjednaným dílem kompletní rekonstrukce objektu, ale jen provedení jednotlivých stavebních a montážních prací v rozsahu daném projektovou dokumentací pro účely stavebního povolení; provedení víceprací, s výjimkou úprav okolí sjednaných dodatkem č. 1, dohodnuto nebylo. Odvolací soud vyšel (shodně se soudem prvního stupně) z toho, že nebyla prokázána vůle účastníků směřující k tomu, aby se izolace proti zemní vlhkosti staly součástí smluvního ujednání, že tedy izolace proti zemní vlhkosti nebyly sjednaným předmětem díla. Žalobce své výhrady vůči závěrům odvolacího soudu staví na vlastní verzi skutkového stavu, odlišné od té, kterou zjistil odvolací soud. Nezpochybňuje totiž (a contrario § 241a odst. 1 o. s. ř.) právní posouzení věci, jestliže předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je však Nejvyšší soud vázán, jak plyne z citovaného § 241a odst. 6 o. s. ř.
Nejvyšší soud z důvodu shora uvedených dovolání podle § 243c odst. 1, věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2017

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu