23 Cdo 4923/2016
Datum rozhodnutí: 06.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4923/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Proces Production s.r.o., se sídlem v Praze 1, Pod Bruskou 132/2, PSČ 11000, IČO 26747812, zastoupeného Mgr. Rudolfem Leškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 13/10, PSČ 110 00, proti žalované Česká výrobní, s.r.o. se sídlem v Praze 8 - Libeň, Na Žertvách 24/132, PSČ 18000, IČO 28225805, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Kaprova 52/6, PSČ 110 00, o zaplacení 698 132 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 ECm 228/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2016, č. j. 3 Cmo 170/2015-239, ve znění opravného usnesení ze dne 10. srpna 2016, č. j. 3 Cmo 170/2015 248, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Odvolací soud v záhlaví uvedeným usnesením zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2014, č. j. 28 ECm 228/2013-109, jímž soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 698 132 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se při řešení otázek, na nichž jeho rozhodnutí spočívá, podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Žalovaná je přesvědčena, že odvolací soud nerespektoval závazná procesní pravidla pro dokazování daná § 213 odst. 2 o. s. ř., čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, protože učinil jiná skutková zjištění, aniž by sám provedl či zopakoval dokazování. Odvolací soud dospěl k jinému skutkovému závěru o tom, že došlo ke schválení off-line verze pořadu fikcí, neboť žalovaná ve lhůtě 3 pracovních dnů nesdělila konkrétní připomínky . Žalovaná tvrdí, že tato skutečnost je nepravdivá, protože z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že žalovaná své připomínky vždy řádně a včas předala. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje též za nepřezkoumatelné a jen pro úplnost dodává, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5508/2007, podle něhož nelze domněnky a fikce v soukromém právu sjednat.
Způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání nezakládá. Dovolání je přípustné jen pro řešení otázek právních. Dovolatelka však nezpochybňuje právní posouzení věci, jestliže předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v obdobných souvislostech za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolatelčiny výhrady vůči odůvodnění rozsudku odvolacího soudu či jeho procesnímu postupu. Dovolatelka těmito námitkami uplatňuje vady řízení, k nimž však dovolací soud přihlíží pouze tehdy, pokud je dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5508/2007 , s nímž je podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, na daný případ nedopadá. Jeho podstata totiž spočívá v tom, že nelze sjednat nevyvratitelnou domněnku, která by mohla odepřít jedné ze stran výkon jejího zákonem zaručeného práva bez možnosti toto právo v soudním řízení prokázat. Zde však šlo o smluvní ujednání, které s marným uplynutím lhůty pro připomínky ke konkrétní verzi díla spojovalo další průběh smluvního vztahu účastníků ( přesunula se výroba pořadu do další výrobní fáze , jak odvolací soud ve svém rozhodnutí rovněž uvedl).
Podle dovolatelky odvolací soud též nesprávně interpretoval vzájemná práva a povinnosti sporných stran plynoucí z jimi uzavřené smlouvy. Závěr odvolacího soudu o tom, že písemný předávací protokol nebyl podle ujednání obsaženého ve smlouvě podmínkou vzniku práva na cenu díla, je totiž podle dovolatelky v rozporu s tím, co bylo ve smlouvě ujednáno, a právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy nesprávné . Podle dovolatelky je rozhodnutí dovolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, týkající se vzniku práva na cenu díla založeného dohodou účastníků (např. rozsudek ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008) a judikaturou, která předávací protokol, bylo-li protokolární převzetí stranami dohodnuto, považuje za hmotněprávní podmínku převzetí díla (např. rozsudek ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009.
Ani tato výhrada však přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud, jak již shora uvedeno, vychází vždy jen z toho skutkového stavu, který byl zjištěn soudy nižších stupňů. Závěr odvolacího soudu byl založen na jeho zjištění, že ve smlouvě bylo uvedeno, že realizační fakturu lze vystavit nejdříve ke dni předání masteru příslušného dílu a že písemný protokol se vyhotovoval po schválení technické kvality (po předání masteru) . Z toho, co odvolací soud zjistil o obsahu smlouvy, nevyplývá, že by se strany dohodly na tom, že podepsaný protokol bude podmínkou vzniku nároku na cenu díla.
Nejvyšší soud z důvodu shora uvedených dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1, věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. dubna 2017

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu