23 Cdo 491/2017
Datum rozhodnutí: 09.05.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 491/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KONTO-EFEKT, s.r.o. , se sídlem Posluchov 25, 783 65 Hlubočky, identifikační číslo osoby 62302485, zastoupené Janem Kozákem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti žalovaným 1) AUDIT-EFEKT, s.r.o. , se sídlem Olomouc - Klášterní Hradisko, Jablonského 151/74, PSČ 77900, identifikační číslo osoby 25393766, a 2) Bc. I. V. , oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem Přerov, Dr. Skaláka 10, o zaplacení 9 808 081 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 99/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2016, č. j. 8 Cmo 69/2016-525, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2016, č. j. 8 Cmo 69/2016-525, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v dovolání nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání, pouze uvedla citaci ustanovení § 237 o. s. ř., v němž jsou uvedeny předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Zároveň v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015.
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobkyně označila otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedla, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při řešení určité konkrétní právní otázky odchýlil, nebo by označila otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být vyřešena jinak. Dovolatelka však žádnou takovou otázku neoznačila a pouze nesouhlasí s právním posouzením učiněným odvolacím soudem ohledně počátku běhu promlčecí doby uplatněného nároku, posouzení, zda jednáním druhé žalované byl porušen princip zákazu konkurence jednatele podnikat ve stejném oboru a porušení povinnosti péče náležitého hospodáře, a též posouzení, zda počínání druhé žalované není v rozporu v dobrými mravy, a posouzení nároku na náhradu nákladů řízení. Nutno však konstatovat, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, stejně jako námitky spojené s kritikou hodnocení důkazů učiněné odvolacím soudem.
Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Námitka dovolatelky týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v otázce nároku na úhradu ušlého zisku, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť přípustnost dovolání může podle tohoto ustanovení založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní; námitky směřující do vad řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. května 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu