23 Cdo 4899/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4899/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně TOBBes, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 8 - Čimice, Vidimská 723/18, identifikační číslo osoby 63669439, zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, proti žalované JH Develop s. r. o., se sídlem v Praze 9 - Běchovice, Podnikatelská 565, identifikační číslo osoby 27907783, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, o zaplacení 908.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 64/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2016, č. j. 3 Cmo 220/2015-378, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
O d ů v o d n ě n í:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, č. j. 4 Cm 64/2011-326, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 3. 2015, č. j. 4 Cm 64/2011-336 , uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 400.000 Kč s příslušenstvím blíže specifikovaným (bod I. výroku) a co do nároku žalobkyně na ve výroku specifikované příslušenství částky 400.000 Kč žalobu zamítl (bod II. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů státu a mezi účastníky (bod III. až V. výroku).
K odvolání žalobkyně a žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným opravil označení zástupce žalované v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně a v záhlaví opravného usnesení a opravil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že slovo nárok se nahrazuje slovem nároku . Dále odvolání žalované do výroku II. odmítl, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výrocích I., III., IV. a V. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud je s ohledem na doručení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2016, č. j. 3 Cmo 220/2015-378, žalované dne 20. 6. 2016 nucen konstatovat, že lhůta k doplnění dovolání podle § 242 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 240 odst. 1 o. s. ř. skončila dne 22. 8. 2016, a proto nepřihlédl k doplnění dovolání žalované ze dne 16. 9. 2016. Nejvyšší soud se tak zabýval pouze dovoláním, které bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka v dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v části, ve které bylo rozhodnuto o opravě záhlaví rozsudku soudu prvního stupně a o opravě záhlaví opravného usnesení, a dále v části, ve které bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, tedy co do potvrzení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 400.000 Kč s příslušenstvím, nikoliv v částech dalších. Náklady řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Namítá-li dovolatelka, že plnění žalobkyní za žalovanou třetí osobě na základě ujednání se žalovanou (smlouva o půjčce) nebylo nijak prokázáno, a že tedy žalovaná nemůže být pasivně legitimována k vrácení onoho plnění, a namítá-li dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, že soudy nižšího stupně nesprávně posoudily otázku bezdůvodného obohacení dle § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pak vychází z vlastních skutkových tvrzení.
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky, prostřednictvím kterých zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně. Takováto argumentace žalované totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Namítá-li dále dovolatelka, že žalobkyni měl být v souladu s § 29 o. s. ř. ustanoven opatrovník, neboť funkce statutárního orgánu paní J. V. zanikla, uplatňuje námitku, která však není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. vyvolat nemůže. Obdobné platí i pro námitky dovolatelky ohledně nedostatků odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D. předseda senátu