23 Cdo 4810/2009
Datum rozhodnutí: 26.09.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 4810/2009

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o. , se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272 01, IČO 62967541, proti žalované ROSSMANN, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, IČO 61246093, zastoupené Mgr. Borisem Brázdilem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anglická 140/20, o zaplacení částky 595 494 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 105/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2009, č. j. 6 Cmo 197/2009-372, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Borise Brázdila, advokáta, se sídlem v Praze 2, Anglická 140/20, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2009, č. j. 6 Cmo 197/2009-372, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2009, č. j. 25 Cm 105/2005-276, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 595 494 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Při zkoumání přípustnosti dovolání mohl přitom přihlížet pouze k dovolacím důvodům uplatněným v dovolání ze dne 3. 10. 2009, nikoliv k důvodům uplatněným v dalších podáních žalobkyně.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V dané věci byl dovoláním napaden rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází proto v úvahu přípustnost dovolání pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále rovněž jen o. s. ř. ) ve znění účinném od 1. července 2009 (srov. čl. II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), pokud dovolací soud za použití hledisek příkladmo vymezených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázek souvisejících s obchodními vztahy mezi obchodními řetězci a jejich dodavateli, přičemž v daném případě smluvní vztah mezi dovolatelkou a žalovanou založený rámcovou kupní smlouvou na rok 2001 a praxí zavedenými obchodními podmínkami a zvyklostmi (uzavírání rámcových kupních smluv od roku 1998 vždy na jeden rok) stále trvá a vzhledem k tomu, že žalovaná odmítá obchodní spolupráci podle uvedené smlouvy, vznikla dovolatelce v důsledku uvedeného chování škoda v žalované výši představovaná ušlým ziskem v období od 1. 5. 2003 do 30. 6. 2003.
Odvolací soud se ztotožnil se všemi zjištěními a závěry soudu prvního stupně, včetně toho, že věc je třeba posuzovat podle ustanovení § 373 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Uvedl, že soud prvního stupně správně vyšel z tvrzení žalobkyně, že jí ušel zisk v období od 1. 5. 2003 do 30. 6. 2003 v důsledku toho, že žalovaná jí neumožnila dodávat do jejích prodejen svoje zboží, což je, jak tvrdila, v rozporu se závazky vyplývajícími z rámcové kupní smlouvy ze dne 2. 1. 2001, s praxí, kterou strany dohodly, a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, když žalobkyně předpokládala, že žalovaná bude pokračovat v dosavadním způsobu spolupráce. Jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu je porušení závazkového vztahu. Soud prvního stupně tudíž správně zkoumal, zda žalovaná porušila závazek vyplývající ze smlouvy. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala existenci kupní smlouvy, když rámcovou kupní smlouvu správně zhodnotil jako smlouvu nikoliv kupní uzavřenou podle § 409 obch. zák., s odůvodněním, že uvedená smlouva neobsahuje závazek, který by byl žalovanou porušen. Jiný závazek, k jehož porušení mělo žalovanou dojít, přitom žalobkyně netvrdila, ani neprokazovala. Odvolací soud jako správný akceptoval i závěr soudu prvního stupně, že z chování žalované nejde dovodit, že by se jednalo postup v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, protože žalobkyní tvrzené obchodní zvyklosti nelze posuzovat z hlediska zásad poctivého obchodního styku, jak má na mysli ustanovení § 265 obch. zák. Skutečnost, že se žalovaná nechovala tak, jak žalobkyně předpokládala, nelze považovat za porušení závazku ze smlouvy nebo ze zákona. Protože nebylo prokázáno porušení závazku, nebyl prokázán jeden ze předpokladů vzniku práva na náhradu škody, a proto nebylo možno shledat uplatněný nárok žalobkyně oprávněným.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolatelkou uplatněné dovolací důvody byly dovolacím soudem řešeny již vícekrát v obdobných věcech, v nichž se dovolatelka taktéž domáhala náhrady škody vůči subjektům, s nimiž před tvrzeným vznikem škody spolupracovala na základě rámcových kupních smluv . Jedná se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2007, sp. zn. 32 Odo 701/2006, usnesení ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 4644/2008, usnesení ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo 4658/2008, usnesení ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo 5164/2008, usnesení ze dne 28. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 885/2010, a usnesení ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4060/2009, (uvedená rozhodnutí jsou k dispozici veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud dospěl ke shodnému závěru, že právní názor odvolacího soudu, že dovolatelka nárok na náhradu škody nemá, není v rozporu s hmotným právem, neboť její bývalí obchodní partneři neporušili žádnou svoji smluvní povinnost, podle níž by byli povinni od žalobkyně odebírat zboží, a dovolání žalobkyně neshledal přípustným. Dovolací soud nemá důvod odchylovat se od těchto svých závěrů ani v nyní posuzované věci, ve které je skutkový stav obdobný jako ve věcech shora uvedených. Nejvyšší soud v této souvislosti současně podotýká, že ústavní stížnost dovolatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 23 Cdo 4658/2008-342, a proti předcházejícím rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2008, č. j. 3 Cmo 439/2007-257, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. července 2008, č. j. 13 Cm 443/2007-188, Ústavní soud usnesením ze dne 8. září 2011, sp. zn. II. ÚS 895/11, odmítl.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť není splněn žádný předpoklad podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky dovolatelky, že řízení před soudy obou stupňů trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť tomu brání ustanovení § 237 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř., podle něhož se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Podle právní úpravy dovolání v občanském soudním řádu není dovolání přípustné ani proti výrokům odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neboť podmínkou přípustnosti dovolání vyplývající z § 237 o. s. ř. je, že musí jít, jak výše uvedeno, o rozhodnutí ve věci samé, jímž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není.
Nejvyšší soud rovněž podotýká, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, na něž dovolatelka odkazuje, se týkalo jiného nároku, než který byl předmětem řízení v dané věci (vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě částečně neplatné smlouvy).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž se věcí mohl dále zabývat, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně 26. září 2011

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu