23 Cdo 4782/2009
Datum rozhodnutí: 12.05.2010
Dotčené předpisy: § 536 obch. zák.




23 Cdo 4782/2009


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce M. H ., zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 10/476, s adresou pro doručování 440 01 Louny, P. Obrovce 2261, proti žalované ATT - Auto Transport Technik s.r.o. , se sídlem v Mladé Boleslavi, Plazy 102, PSČ 293 01, IČ 25687328, zastoupené JUDr. Miroslavem Borovcem, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1268, o zaplacení 624 484,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 210/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2009, č.j. 1 Cmo 227/2008-168, takto:

I. Dovolání směřující proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2009, č.j. 1 Cmo 227/2008-168, kterým byl změněn výrok I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2008, č.j. 48 Cm 210/2007-144, co do částky 624 484,40 Kč s příslušenstvím tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 624 484,40 Kč s příslušenstvím, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 30 234 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miroslava Borovce, advokáta, se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1268.
II. O d ů v o d n ě n í:

Poté, co Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozsudkem ze dne 27. září 2007, č.j. 32 Odo 1251/2006-117, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č.j. 1 Cmo 23/2006-100, 1 Cmo 63/2006, v měnícím výroku I. odstavci 1) a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. března 2004, č.j. 48 Cm 139/2001-68, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. září 2005, č.j. 48 Cm 139/2001-86, pokud jimi bylo rozhodnuto o částce 644 917 Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. května 2008, č.j. 48 Cm 210/2007-144, ve výroku I. uložil žalované zaplatit žalobci částku 624 484,40 Kč s 6,5 % úrokem z prodlení z uvedené částky od 14. 3. 2002 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení ve výši 136 509 Kč a ve výroku II. zamítl žalobu na zaplacení 20 432,60 Kč. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. února 2009, č.j. 1 Cmo 227/2008-168, výrokem I. změnil výrok I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2008, č.j. 48 Cm 210/2007-144, co do částky 624 484,40 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu na zaplacení částky 624 484,40 Kč s příslušenstvím zamítl; výrokem II. změnil část výroku I. citovaného rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu týkajícím se nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dosavadního řízení; výrokem III. konstatoval, že výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zůstal odvoláním nedotčen a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zamítl žalobu co do částky 624 484,40 Kč s příslušenstvím z důvodu zániku závazku, neboť žalovaná před rozhodnutím soudu uvedenou částku i s příslušenstvím žalobci dobrovolně uhradila, což žalobce potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že za této situace nemohl žalovanou zavázat k plnění již poskytnutého. S ohledem na dosavadní průběh řízení změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a), b) a c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a dovolává se nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. V dovolání rekapituluje průběh sporu, zpochybňuje skutková zjištění soudu a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů a s právním názorem Nejvyššího soudu ohledně platnosti předmětné smlouvy o dílo včetně sjednání ceny díla a uznání závazku, jako závazného právního názoru pro další řízení. Dovolatel poukazuje na to, že v průběhu sporu žádná ze smluvních stran nezpochybnila vznik a existenci platné smlouvy o dílo, na základě níž žalobce uplatnil svůj nárok a žalovaná podle této smlouvy žalobcem provedené práce i zaplatila. Dovolatel má tedy za to, že právním názorem Nejvyššího soudu byla zpochybněna zásada smluvní volnosti. Žalobce je přesvědčen, že cena předmětného díla vyplývala z normálních technologických postupů na stavbách, a pochybnosti ohledně ceny jsou bez dalšího rozptýleny stavebním povolením se schválenou projektovou dokumentací, obecně závaznými předpisy a normami na takové stavby. Rovněž v případě ceny a množství dodaného materiálu je možno dospět k závěru, že cena odpovídá technologickými postupům a vážním a dodacím listům, předloženým k důkazu. Nesouhlas s právním názorem Nejvyššího soudu ohledně uznání závazku vyjádřil dovolatel poukazem na listinu ze dne 29.12.1999, která podle dovolatele jednoznačně dokumentuje, že mezi stranami došlo k uznání dlužné částky. Dokladem toho, že žalovaná si byla vědoma své povinnosti zaplatit cenu díla včetně dodaného materiálu dokládá podle žalobce skutečnost, že dlužnou částku žalovaná zaplatila. Pokud Vrchní soud v Praze za této situace žalobu zamítl, dovolatel je přesvědčen, že je nesprávný závěr odvolacího soudu o uložení povinnosti žalobci zaplatit žalované náklady odvolacího řízení.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla jeho zamítnutí. K námitce žalobce o nesprávném právním posouzení věci založeném na kritice správnosti skutkových zjištění žalovaná uvádí, že na skutkových zjištěních, která dovolatel napadá, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud vyšel ze shodného tvrzení účastníků, že žalovaná plně uplatněnou pohledávku žalobci uhradila. Na základě tohoto skutkového zjištění pak odvolací soud podle žalované učinil správný závěr, že došlo k zániku závazku žalované jeho splněním a soud neměl jinou možnost než žalobu na zaplacení částky, která již byla uhrazena, zamítnout. K námitce žalobce do výroku o nákladech řízení žalovaná uvedla, že bylo na žalobci, aby po zaplacení požadované částky vzal žalobu zpět, avšak pokud tak neučinil, odvolací soud správně dospěl k závěru, že z důvodu procesní úspěšnosti v dané etapě řízení má žalovaná nárok na zaplacení nákladů odvolacího řízení.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (10.2.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud se nejprve zabýval dovolací námitkou žalobce směřující do rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nákladů řízení. Nutno konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výroku rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkajícího se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolání žalobce směřující proti výroku rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení není podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobce v této části bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl - § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.
Zbývá posoudit, zda dovolání je přípustné ve zbývající části.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O případ potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé se nejedná, jestliže odvolací soud ohledně částky 624 484,40 Kč s příslušenstvím, kterým rozhodl ve věci samé, výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil.
Dovolateli není možno tedy přisvědčit, že by dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání je však přípustné v části, týkající se výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně rozhodnutí o částce 624 484,40 Kč s příslušenstvím, podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v této části, bylo dovolání podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v této části změněn. Dovolání se opírá o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady nenamítá.
Uplatnil-li žalobce dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., je nutno konstatovat, že ten se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.
Zároveň je třeba připomenout, že odvolací soud vyšel při svém právním posouzení ze skutkového zjištění, že žalovaná částku, která byla předmětem odvolacího řízení, žalobci v průběhu řízení zaplatila. Toto zjištění bylo mezi účastníky nesporné. Není tedy možno přisvědčit dovolateli, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Pokud dovolatel zpochybňuje určitá skutková zjištění vztahující se k posouzení platnosti, resp. neplatnosti smlouvy o dílo včetně otázky platnosti sjednání ceny díla a uznání závazku, pominul, že na těchto skutkových zjištěních odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady dovolacího důvodu ve smyslu 241a odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění (úplné zaplacení žalobcem požadované částky žalovanou), které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování - v provedených důkazech rozhodujících pro posouzení věci.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. tedy nebyl uplatněn důvodně.
Dovolací soud se poté zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, bylo-li založeno na nesporném tvrzení účastníků učiněném v průběhu odvolacího řízení, z něhož vyšlo najevo, že žalovaná zcela uhradila žalobci požadovaný nárok. Odvolací soud za této situace správně dovodil, že je důvod pro zamítnutí žaloby z důvodu zániku závazku, došlo-li v průběhu řízení k jeho splnění. Odvolací soud nemohl za daných skutkových zjištění postupovat jinak, než žalobu bez ohledu na námitky dovolatele zamítnout. V dovolání žalobcem uváděné námitky k rozhodnutí ve věci samé, týkající se platnosti smlouvy o dílo a uznání závazku, jsou tedy zcela irelevantní.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně, a aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobce v části, směřující do rozhodnutí o věci samé podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 5 039 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění), tedy celkem ve výši 30 234 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 12. května 2010

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu