23 Cdo 4777/2008
Datum rozhodnutí: 24.02.2009
Dotčené předpisy: § 407 odst. 3 předpisu č. 513/1991Sb.




23 Cdo 4777/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce R. M., , zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, , proti žalované P.-E. spol. s r.o., , zastoupené JUDr. J. S., advokátem, o zaplacení 72 050 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35/23 Cm 15/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2008, č.j. 2 Cmo 379/2007-204, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. září 2007, č.j. 35/23 Cm 15/2000-159, uložil žalované zaplatit žalobci částku 72 050 Kč se 14% úrokem z prodlení ročně od 19.6.1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vyšel ze zjištění, že žalovaná prováděla v sídle žalobce dílo, jehož součástí byly i montážní a výkopové práce prováděné zhotovitelem V. B. na základě smlouvy o dílo uzavřené s žalovanou dne 4.1.1995. Soud dále zjistil, že žalobce jednal s jednatelem žalované a s V. B. ohledně ubytování osob provádějících dílo. Ubytování bylo žalobcem poskytnuto v měsíci lednu až březnu 1999. Jednatel žalované Ing. R. P. osobně zaplatil žalobci v lednu 1999 za ubytování osob 4 000 Kč a v červenci 1999 bylo z bankovního účtu žalované uhrazeno žalobci 15 000 Kč jako část fakturované částky jedné z faktur vystavených žalobcem s variabilním symbolem .

Z těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalovaná zaplacením části ceny ubytování uznala ve smyslu § 407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) zbytek závazku k úhradě ubytování ve výši 72 050 Kč. Konstatoval, že žalovaná neprokázala opak právní domněnky plynoucí z uznání závazku, například že by ubytování vůbec nebylo poskytnuto, či že by smlouvu o ubytování uzavřel s žalobcem jiný subjekt, anebo že platila ubytování za V. B.. Přihlédl k tomu, že ve smlouvě o dílo uzavřené mezi žalovanou, jako objednatelkou a V. B., jako zhotovitelem, který měl pro žalovanou vykonat výkopové práce na stavbě v místě žalobce, žádné ujednání o úhradě ubytování obsaženo nebylo. Za nezaplacení dlužné částky včas přiznal žalobci i požadované úroky z prodlení.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. června 2008, č.j. 2 Cmo 379/2007-204, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud konstatoval, že částečné plnění nemusí být vždy uznáním závazku. Aplikoval ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák., podle něhož, plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Ze skutkových zjištění odvolací soud však dovodil, že žalovaná zaplacením částky ve výši 4 000 Kč a 15 000 Kč neměla v úmyslu uznat závazek zaplatit celou fakturovanou částku za ubytování. Naopak obsahem dopisu ze dne 25.4.1999 dala žalovaná najevo, že zbývající částku platit nehodlá. Pokud žalovaná platila na fakturu s variabilním symbolem, nebylo možno jednoznačně dovodit, na jakou fakturu částku hradila, když faktura s uvedeným variabilním symbolem byla vystavena žalobcem jak pro žalovanou, tak pro V. B., přičemž se stejným variabilním symbolem byly vystaveny i jiné faktury za ubytování osob v jiném období.

Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že s žalovanou uzavřel smlouvu o ubytování, případně že by za žalovanou jednal pan V. B., jako zástupcem žalované, když pouze z předložené vizitky nelze usuzovat, že pan B. jednal za žalovanou ve věci uzavření smlouvy o ubytování. Odvolací soud svůj závěr založil i na výpovědi jednatele žalované, který uvedl, že částky ve výši 4 000 Kč a 15 000 Kč platila žalovaná za pana B., jenž s žalobcem uzavřel ústní dohodu o ubytování pracovníků provádějících dílo v místě žalobce.

Uplatněný nárok posoudil následně odvolací soud z titulu bezdůvodného obohacení. Vyšel přitom ze zjištění, že ubytovaní pracovníci nebyli zaměstnanci žalované a dospěl proto k závěru, že plněním žalobce, spočívajícím v poskytnutí ubytování, se nedostalo žalované žádné majetkové hodnoty, žalovaná se na úkor žalobce ubytováním osob nijak ve smyslu § 451 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) neobohatila a není tedy povinna vydat bezdůvodné obohacení, které ve skutečnosti ani nezískala.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy o ubytování s žalovanou, nemá oporu v provedeném dokazování. Namítá, že odvolací soud rovněž věc nesprávně posoudil i z hlediska získání bezdůvodného obohacení žalovanou. Domnívá se, že odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu chování žalované, které nemohlo nechat žalobce na pochybách, že ubytování je sjednáváno pro ni. Nesouhlasí ani s tím, že by z jednání V. B., který předložil vizitku žalované, na níž se prokazoval, že je pracovníkem žalované, nebylo možno usuzovat na jeho oprávnění uzavřít smlouvu o ubytování za žalovanou. Na podporu svého tvrzení poukazuje i na další důkazy, z kterých podle jeho názoru je možné dovodit, že žalovaná bude ubytování pracovníků hradit. Má za to, že nemůže jít k jeho tíži, jestliže nezjišťoval, zda se v ubytovacím zařízení budou zdržovat pracovníci žalované či V. B.. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady nenamítá.

Poukazuje-li dovolatel, že závěr o neexistenci smlouvy o ubytování mezi účastníky nemá oporu v provedeném dokazování, ve skutečnosti poukazuje na nesprávné právní posouzení odvolacím soudem, týkající se posouzení právního úkonu uzavření smlouvy o ubytování. Tato námitka je však podřaditelná dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně ze skutkových zjištění dovodil, že mezi účastníky žádná smlouva o ubytování uzavřena nebyla. Nebylo totiž prokázáno, že by V. B., který se vykazoval při jednání s žalobcem vizitkou žalované, by byl smluvním nebo zákonným zástupcem žalované, oprávněným za žalovanou s žalobcem smlouvu uzavřít. Odvolacímu soudu tedy v tomto směru nelze vytknout nesprávné právní posouzení.

Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že žalobcem byly vystavovány dvojí faktury na žalovanou a V. B.. Tato okolnost podporuje tvrzení žalované, že zaplatila částku 4 000 Kč a 15 000 Kč za třetího za V. B.. Nejednalo-li se tedy o smluvní plnění mezi žalobcem a žalovanou, nemůže být žalobcem požadováno zaplacení zbytku fakturované částky za ubytování ze smluvního plnění.

Ze skutkových zjištění odvolací soud rovněž správně dovodil, že žalovaná zaplacením částek ve výši 4 000 Kč a 15 000 Kč neuznala zbytek závazku. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že učinil v tomto směru nesprávný závěr, jestliže ze skutkových okolností jednoznačně nevyplynulo, že by žalovaná zbytek závazku uznala. V této souvislosti je třeba připomenout dopis žalované ze dne 25.4.1999, kterým dala najevo, že zbývající částku platit nehodlá. Pro uznání závazku ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. nestačí, že dlužník plní částečně svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že z takového plnění lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Taková okolnost však ze skutkových okolností nevyplývá.

Rovněž námitka dovolatele k nesprávnému právnímu posouzení uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení je nedůvodná. Je nutno připomenout, že odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, které však nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, že ubytovaní pracovníci nebyli zaměstnanci žalované. Za této situace tedy plněním žalobce nemohla žalovaná získat jakoukoli majetkovou hodnotu, proto odvolací soud správně dovodil, že žalovaná se na úkor žalobce ubytováním osob nijak ve smyslu § 451 odst. 1 obč. zák. neobohatila a není povinna vydat bezdůvodné obohacení, které vlastně ani nezískala.

S ohledem na výše uvedené nebyly žádné námitky dovolatele shledány oprávněnými, a proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. února 2009

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu