23 Cdo 4749/2016
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4749/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. Roberta Beneše , se sídlem Přerov, Kosmákova 29, PSČ 750 02, insolvenčního správce dlužníka EKOSOLARIS,a.s., se sídlem Kroměříž, Jožky Silného 2684/3, PSČ 767 01, identifikační číslo osoby 25535668, zastoupené JUDr. Josefem Haščákem, Ph.D., advokátem se sídlem Kyšperk nad Ohří, Jana Nerudy 868, proti žalované APOLO SOLAR s.r.o. , se sídlem Klatovy II, Maxima Gorkého 198, PSČ 33901, identifikační číslo osoby 29081777, zastoupené JUDr. Vladislavem Bílkem., advokátem se sídlem Klatovy I., Čsl. legií 143, o zaplacení 116 633,41 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 96/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 3 Cmo 227/2015-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. 3 Cmo 227/2015-219, změnil rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen soud prvního stupně) ze dne 23. 8. 2013, č. j. 47 Cm 96/2013-52, ve výroku I. tak, že rozsudek pro uznání se nevydává; zároveň zrušil závislé výroky II a III rozsudku sodu prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že zástupci žalované byla dne 12. 7. 2013 doručena výzva podle § 114b občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) k podání vyjádření, které žalovaná do konce určené 30-ti denní lhůty (13. 8. 2013) nepodala. Vyjádření žalované bylo doručeno soudu až 19. 8. 2013 s doložením potvrzení lékaře o pracovní neschopnosti zástupce žalované od 7. 8. 2013 do 16. 8. 2013. Odvolací soud doplnil dokazování zprávou lékaře o zdravotním stavu zástupce žalované ze dne 10. 9. 2013, rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti a ambulantní lékařskou zprávou, z nichž zjistil, že zástupce žalované dne 7. 8. 2013, necelý týden před koncem lhůty k vyjádření, prodělal v daném roce již druhý srdeční kolaps, byl hospitalizován a akutně ošetřován a následně mu byl lékařem nařízen klid na lůžku a zákaz jakékoli pracovní činnosti. Pracovní neschopnost trvala do 16. 8. 2013 včetně. Odvolací soud na základě těchto zjištění posuzoval, zda ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nastala u žalované překážka, která ji objektivně zabránila vyjádřit se k věci ve stanovené lhůtě, resp. zda u žalované existoval vážný důvod bránící se k věci vyjádřit, popřípadě soudu jen sdělit, že takový vážný důvod nastal. Odvolací soud dospěl k závěru, že zdravotní stav, ve kterém se zástupce žalované nacházel od 7. 8. 2013 a který ho zásadním způsobem ohrožoval na životě, byl stavem, který mu bránil do konce lhůty stanovené soudem, aby byť jen soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, pro něž není schopen podat vyjádření. Za nerozhodnou považoval odvolací soud argumentaci žalobce, že zástupce žalované má (měl mít) k dispozici kvalifikovaný personál (koncipientku), který měl zajistit předání informace soudu o zdravotním stavu zástupce žalované. Odvolací soud s ohledem na § 1 o. s. ř. považoval takový požadavek žalobce za nepřiměřený a odporující zákonu. Dodal, že sama koncipientka bez zmocnění advokáta ve vztahu k soudu žádné úkony činit nemohla a advokát s ohledem na jeho zdravotní stav ani žádné pokyny vydávat nemohl, proto jeho nečinnost je ospravedlňující a nebyly tak splněny podmínky pro fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. Odvolací soud posuzoval existenci vážného důvodu ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), konkrétně s přihlédnutím k závěrům Nejvyššího soudu přijatým v rozsudku ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť podle jeho přesvědčení napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, tj. otázek, zda může být dán ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. vážný důvod, který vylučuje vydání rozsudku pro fikci uznání v případě, že:
1) advokát zastupující žalovaného se stane práce neschopným až týden před uplynutím lhůty pro vyjádření
2) advokát zastupující žalovaného je dlouhodobě nemocný, o svých zdravotních problémech a možnosti kolapsu ví a neučiní přesto žádná opatření k ochraně práv svých klientů, např. ustanovením zástupce z řad advokátů
3) práce neschopný advokát zastupující žalovaného disponuje odborným personálem v podobě advokátní koncipientky, která sama doručí soudu žádost o prodloužení lhůty
Dovolatel namítá vady řízení, které mají spočívat v tom, že odvolací soud se nezabýval právní argumentací žalobce týkající se vědomosti zástupce žalované o jeho dlouhodobých zdravotních problémech, které mohou ze dne na den zabránit výkonu jeho činnosti, a kdy za této situace musí advokát učinit kroky k ochraně zájmů svých klientů. Podle žalobce není možně korektiv spravedlnosti aplikovat na daný případ, kdy právní zástupce žalované měl k dispozici advokátní koncipientku, která byla s případem seznámena, a kdy advokát věděl o svém dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu. Má za to, že advokát žalované porušil svoji povinnost, pokud si ve smyslu § 27 odst. 1 zákona o advokacii nestanovil svého zástupce. Podle žalobce judikát Nejvyššího soudu, na něž odvolací soud poukázal, na danou věc nedopadá. Dovolatel proto navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Zároveň se musí jednat o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Nejprve je nutno připomenout, že odvolací soud přezkoumával, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, resp. zda existoval vážný důvod žalované ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř., vylučující vydání rozsudku pro uznání. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěrech, na nichž dovolatel zakládá předestřené právní otázky, a to, že advokát žalované věděl, že je dlouhodobě nemocný a že mohl a měl své onemocnění předvídat, či že disponoval odborným personálem v podobě advokátní koncipientky, která byla s případem seznámena. Odvolací soud nezkoumal porušení povinnosti advokáta zajistit si své zastupování po dobu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu advokáta. Spatřuje-li v tom dovolatel vadu řízení, je namístě konstatovat, že Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích dospěl k závěru, že případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1543/2014, či ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 1857/2015 nebo ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2127/2015 dostupné na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se při řešení právní otázky splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013), jestliže dovodil, že nečinnost zástupce žalované byla v rozhodném čase ospravedlňující a nebyly splněny podmínky pro fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání, bylo-li v řízení zjištěno, že zdravotní stav, v němž se zástupce žalované nacházel od 7. 8. 2013 (v době, kdy měl podat soudem vyžádané vyjádření) a který ho zásadním způsobem ohrožoval na životě, byl stavem, který mu bránil do konce lhůty stanovené soudem podat vyjádření, a bránil mu i jen soudu sdělit, že u něj nastal vážný důvod, pro něž není schopen podat vyjádření.
Nejvyšší soud připomíná, že k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, se dovolací soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), kdy dovodil, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Není-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkových zjištěních, na nichž dovolatel zakládá předestřené právní otázky a namítá-li dovolatel vady řízení spojené s kritikou konkrétního procesního postupu soudu, Nejvyššímu soudu nezbylo jinak, než přijmout závěr, že dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu