23 Cdo 4740/2009
Datum rozhodnutí: 12.08.2011
Dotčené předpisy: § 407 odst. 3 obch. zák.



23 Cdo 4740/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Celního úřadu D1, se sídlem v Říčanech u Prahy, Nupaky 148, PSČ 251 01, proti žalovanému R. B., zastoupenému JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Polská 54/1716, o zaplacení částky 360 543 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 58/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2009, č. j. 17 Co 61/2009-138, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2009, č. j. 17 Co 61/2009-138, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 10 C 58/2007-53, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se poddlužnickou žalobou domáhal zaplacení celního dluhu společnosti BENA a.s., IČO 25050834, v rámci exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky tohoto dlužníka, kterou měl u žalovaného z titulu nezaplacení pohonných hmot dodaných žalovanému celním dlužníkem.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl rozsudkem ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 10 C 58/2007-53, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 360 543 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod bodem II a III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce vyměřil společnosti BENA a.s., IČO 25050834, celní dluh ve výši 291 030,60 Kč platebním výměrem ze dne 30. 7. 2003 (v rozsudku nesprávně uvedeno 30. 7. 2007). Protože dlužník žalobci dluh nezaplatil, vydal dne 26. 9. 2003 exekuční příkaz, kterým žalovanému jako poddlužníkovi nařídil exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky, kterou u něj má dlužník, k zajištění nedoplatků s příslušenstvím v celkové výši 390 543,10 Kč včetně nákladů řízení. Žalovaný svoji povinnost splnil pouze do částky 30 000 Kč. Žalobce proto celní řízení do této částky zastavil a domáhal se podle § 315 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) úhrady zbylé částky poddlužnickou žalobou.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že společnost BENA a.s., dodala žalovanému dne 4. 10. 1999 pohonné hmoty v ceně 457 743,10 Kč (vyúčtováno fakturou ze dne 4. 10. 1999, č. BA99108780) a dne 15. 12. 1999 pohonné hmoty v ceně 390 637,10 Kč (vyúčtováno fakturou ze dne 15. 12. 1999, č. BA99112862). Faktury byly doloženy dodacími listy, přičemž tyto listiny obsahovaly přesnou specifikaci dodaného zboží i jeho cenu. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný na obě faktury společnosti BENA a.s., částečně plnil na fakturu č. BA99108780 naposledy dne 10. 6. 2003 částku 5 000 Kč, stejně jako na fakturu č. BA99112862. Ke dni 10. 9. 2003 zbývalo žalovanému uhradit z faktury č. BA99108780 částku 340 543,10 Kč a z faktury č. BA99112862 částku 50 000 Kč.
Na základě výše uvedeného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že při platbách musel mít žalovaný k dispozici jak faktury tak dodací listy, neboť jinak by platby na účet věřitele společnosti BENA a.s., nemohl pod uváděným variabilním symbolem realizovat. Námitku žalovaného, že uvedené dodací listy sice nesou jeho řádné razítko, ale nejsou jím osobně podepsány, soud posoudil jako nedůvodnou, neboť právní úkony za podnikatele - fyzickou osobu může činit ve smyslu § 13 až § 16 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) i další osoby.
Soud prvního stupně dovodil, že částečnou úhradou faktur, při níž žalovaný nevznesl námitky ohledně nedodání zboží či kvality zboží, množství či ceny dodaného zboží, došlo podle § 407 odst. 3 obch. zák. k uznání závazku, v jehož důsledku byla nastolena vyvratitelná domněnka existence předmětného závazku ve smyslu § 323 odst. 1 a 2 obch. zák. Dne 26. 9. 2003, kdy byl vydán exekuční příkaz, kterým byla žalovanému nařízena exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, tedy existovala pohledávka žalovaného za dlužníkem žalobce ve výši 390 543,10 Kč, z níž měl být žalobce uspokojen. Námitku promlčení shledal soud prvního stupně s ohledem na částečné plnění žalovaného vůči společnosti BENA a.s. nedůvodnou. Pouhé negativní tvrzení žalovaného, jímž popírá existenci jakéhokoli závazku žalovaného vůči dlužníku žalobce, nemůže samo o sobě vyvrátit právní domněnku o existenci závazku a přesunout důkazní břemeno zpět na věřitele.
Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. května 2009, č. j. 17 Co 61/2009-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a z jeho závěrů o skutkovém stavu věci. Vzhledem k tomu, že žalovaný nepopíral svoje částečné plnění na předmětný dluh, souhlasil odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný částečným plněním uznal zbylou část závazku (§ 407 odst. 3 obch. zák.). Z toho důvodu bylo nadbytečné provádět doplňování dokazování k otázce množství dodaných pohonných hmot. Protože žalovaný na obě faktury plnil dne 10. 6. 2003, začala od 11. 6. 2003 běžet nová čtyřletá promlčecí doba (§ 397 obch. zák.).
Odvolací soud dále dovodil, že v dokumentu nazvaném inventarizace pohledávek žalovaný svoji pohledávku dne 15. 2. 2001 uznal co do důvodu a výše, protože obě předmětné faktury byly uvedeny v příloze tohoto dokladu. Ode dne 16. 2. 2001 tak počala běžet ve smyslu § 323 a § 407 odst. 1 obch. zák. nová čtyřletá promlčecí doba.
Co se týče formy uplatněného nároku, vyšel odvolací soud ze stávající judikatury Nejvyššího soudu ČR (z rozsudku ze dne 27. května 2005, sp. zn. 903/2004, a z rozsudku ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003), podle níž poddlužnická žaloba představuje prostředek, kterým zákon svěřuje dlužníku povinného provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky. Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas pohledávku, jak mu ukládá usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, je zákonem (§ 315 odst. 1 o. s. ř.) zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat, a věřiteli tak vzniká formální nárok na plnění od poddlužníka. Okamžikem doručení exekučního příkazu poddlužníkovi vzniká oprávněnému tzv. úkojné právo, z jehož titulu je poddlužník povinen vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku, avšak jen tehdy, měl-li podle práva takovou povinnost vůči povinnému v okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Okamžikem doručení exekučního příkazu žalovanému ztrácí právo k pohledávce a žalobci vzniká právo na plnění od žalovaného. K okamžiku vzniku úkojného práva je také nutno vázat otázku promlčení pohledávky. Protože k doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí došlo dnem 1. 10. 2003, je rozhodné, zda toto jeho právo bylo k uvedenému datu promlčeno. Při počítání promlčecí doby od posledního plnění (10. 6. 2003) by se právo promlčelo dne 11. 6. 2006. Pokud by se vycházelo z uznání dluhu, pak by se právo promlčelo dne 16. 2. 2004. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že v době vzniku úkojného práva nebylo právo žalobce na zaplacení žalované pohledávky promlčeno. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší podle dovolatele rozhodné právní otázky týkající se běhu promlčecí doby v rozporu s hmotným právem, a má tudíž po právní stránce zásadní právní význam.
Dovolatel je s odkazem na právní teorii toho názoru, že při výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky (vydáním exekučního příkazu na přikázání pohledávky) nedochází z hlediska hmotného práva k žádným změnám. Povinnost poddlužníka plnit na základě exekučního příkazu oprávněnému má svůj základ toliko v právu procesním. Poddlužník tak může v řízení o poddlužnické žalobě uplatňovat vůči oprávněnému (žalobci) všechny námitky, které vyplývají z daného hmotněprávního vztahu, např. že pohledávka vůbec nevznikla, že je promlčena apod. Vzhledem k tomu, že postižení pohledávky při výkonu rozhodnutí nemá hmotněprávní důsledky, přičemž mezi hmotněprávní důsledky patří i stavení běhu promlčecí doby, které však zákon s vydáním exekučního příkazu na přikázání pohledávky nespojuje, má dovolatel za to, že odvolací soud posoudil věc v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel napadl také závěr odvolacího soudu týkající se uznání závazku částečným plněním dluhu. Podle § 407 odst. 3 obch. zák. totiž nastává účinek uznání zbytku závazku v případě částečného plnění pouze tehdy, jestliže nelze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Žalovaný přitom tvrdil a ke svému tvrzení nabízel důkaz (dopis společnosti BENA a.s. ze dne 14. 8. 2002), z něhož lze usuzovat, že zbytek závazku v žalované výši neuznával. Z částečného plnění ze dne 10. 6. 2003 tak nebylo možné usuzovat, že by žalovaný uznával i zbytek závazku. Tím se však odvolací soud veden nesprávným právním názorem nezabýval.
Odvolací soud ve svém rozsudku dospěl k závěru, že právo žalobce by se promlčelo dne 11. 6. 2006, pokud se vychází z konce promlčecí doby vycházející z okamžiku posledního plnění, nebo dne 16. 2. 2004, počítá-li se počátek promlčecí doby od inventarizace pohledávek ze dne 15. 2. 2001. Z toho vyplývá, že žaloba ze dne 9. 8. 2006 byla podána po uplynutí promlčecí doby.
Ze všech výše uvedených důvodů dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, tedy před nabytím účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. ) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmene b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Dovolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož odvolací soud v něm řešil právní otázku stavení promlčecí doby k okamžiku doručení exekučního příkazu poddlužníkovi v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu stojí na vyřešení právní otázky, zda se promlčecí doba pohledávky dlužníka vůči poddlužníkovi v případě přikázání pohledávky při výkonu rozhodnutí staví doručením exekučního příkazu poddlužníkovi, či zda se promlčecí doba nestaví a vymahatelnost (promlčení) přikázané pohledávky se posuzuje k okamžiku podání poddlužnické žaloby.
Dovolací soud se poddlužnickými žalobami opakovaně zabýval. V rozhodnutích, z nichž vycházel i odvolací soud (rozsudek ze dne 27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 903/2004, rozsudek ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2006, číslo sešitu 55/2006, obě k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), ale i v jiné své judikatuře (např. rozsudek ze dne 30. června 2008, sp. zn. 33 Odo 1071/2006, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud ČR usnesením ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 2281/08, odmítl) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že poddlužník je povinen vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku pouze za situace, že by měl podle práva takovou povinnost vůči povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Dlužník povinného, tedy žalovaný, je sice v řízení o poddlužnické žalobě oprávněn uplatňovat hmotněprávní námitky, ale jen ty, které má proti povinnému (např. započtení pohledávky, kterou má proti povinnému, nebo promlčení nároku oprávněného z úkojného práva). Z toho vyplývá, že přikázaná pohledávka musí existovat k okamžiku doručení exekučního příkazu. Žádné z citovaných rozhodnutí neřeší přímo otázku stavení promlčecí doby doručením exekučního příkazu. Závěr uvedený v citovaných rozhodnutích, že pohledávka musí existovat v okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, ovšem nevylučuje možnost promlčení pohledávky po tomto okamžiku.
V dalším rozhodnutí ze dne 15. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 4880/2007, dostupném veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nárok z tzv. úkojného práva musí oprávněná osoba u soudu či jiného příslušného orgánu uplatnit včas, aby nedošlo k jeho promlčení nebo prekluzi; jinak odpovídá povinnému za škodu, která mu tím vznikne. Nejvyšší soud v tomto odkazuje na práci Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, s. 460.
S ohledem na výše řečené je nutné dospět k závěru, že doručením exekučního příkazu žalovanému nedochází ke stavení promlčecí doby. V opačném případě, tedy pokud by po doručení exekučního příkazu nadále neplynuly žádné promlčecí ani prekluzívní lhůty, by bylo ponecháno zcela na vůli oprávněné osoby, kdy podá poddlužnickou žalobu. Nárok na plnění uplatnitelný poddlužnickou žalobou by se tak stal de facto nepromlčitelným. Závěr odvolacího soudu, že k okamžiku vzniku úkojného práva je také nutno vázat otázku promlčení pohledávky dlužníka za poddlužníkem tak, že doručením exekučního příkazu dochází ke stavení promlčecí doby, je proto nesprávný.
Z výše uvedeného plyne, že soud je v novém řízení ve věci nucen zkoumat, zda žalovaná pohledávka byla promlčena ke dni podání žaloby, tj. ke dni 9. 8. 2006, či nikoli. V této souvislosti soud nepřehlédne, že obecná délka promlčecí doby v obchodněprávních závazkových vztazích činí čtyři roky.
Ve spojitosti s posouzením promlčení žalované pohledávky dovolatel dále napadá závěr odvolacího soudu, že z částečného plnění závazku ze dne 10. 6. 2003 lze usuzovat, že žalovaný zbytek závazku v uznal. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že při přezkoumávání napadeného rozhodnutí přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je vázán uplatněnými dovolacími důvody a je povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných v řízení před soudy předchozích stupňů. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nelze v tomto řízení uplatnit. Dovolatel namítá, že v řízení tvrdil a nabídl důkaz (dopis firmě BENA a. s. ze dne 14. 8. 2002), kterým prokazoval, že zbytek závazku v žalované výši neuznával. Soud prvního stupně tento důkaz provedl, ale neučinil z něj žádné skutkové zjištění. Z těch skutkových zjištění, která byla v řízení učiněna, nelze dovodit, že by žalovaný současně s částečným plněním závazku odmítl uznat jeho zbytek. Proto dospěl dovolací soud k závěru, že právní posouzení odvolacího soudu ohledně aplikace § 407 odst. 3 obch. zák. postavené na učiněných skutkových zjištěních je správné.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodů správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. srpna 2011

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu