23 Cdo 4723/2016
Datum rozhodnutí: 13.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4723/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce MILNEA státní podnik v likvidaci, se sídlem v Praze 6 - Řepy, Třanovského 622/11, PSČ 163 04, identifikační číslo osoby 00016187, zastoupeného Mgr. Lucií Žákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) FOKR Czech s.r.o. se sídlem ve Valašském Meziříčí, Havlíčkova 234/1, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 25873580 a 2) FOCUS METAL, s.r.o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Krásno nad Bečvou, Jiráskova 399/11, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 62303414, o určení neplatnosti rozhodčí smlouvy, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 10/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2016, č. j. 5 Cmo 43/2016-177, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 10. 2015, č. j. 21 Cm 10/2012-133 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud určil, že jsou neplatné smlouvy, které žalobce uzavřel se žalovanými dne 30. 11. 2005 (výroky I a II) a uložil žalobci nahradit žalovaným náklady řízení (výroky III a IV).
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), výroky o nákladech řízení změnil jen co do výše nákladů nesprávně soudem prvního stupně určené (výrok II) a žalobci uložil nahradit žalovaným též náklady odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalované se k podanému dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Žalobce je přesvědčen, že otázku, zda se lze domáhat určení neplatnosti rozhodčích smluv, dovolací soud dosud neřešil. Domnívá se, že předpoklady pro podání žaloby na určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2013) odvolací soud neposoudil správně. Cituje judikaturu Nejvyššího soudu, z níž tyto předpoklady plynou. Zmiňuje například rozhodnutí ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, nebo ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015 či ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1332/2002 (správně 30 Cdo 1333/2002).
Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu byla úvaha, zda žalobce může mít na požadovaném určení právní zájem, tj. jestli by bez takového určení bylo jeho právní postavení nejisté, nebo bylo ohroženo, případně by kvůli svému nejistému postavení mohl být vystaven újmě. Žalobce svůj právní zájem na požadovaném určení v době podání žaloby zdůvodňoval probíhajícím exekučním řízením, v jehož rámci měly být vykonány rozhodčí nálezy vydané na základě sporných rozhodčích doložek. Chtěl, jak tvrdil, tímto určením předejít tomu, aby rozhodčí nálezy mohly být kdykoli v budoucnu vymahatelnými exekučními tituly. Odvolací soud však dovodil, že požadovaným určením by se na žalobcově právním postavení nic nezměnilo, protože na základě sporných rozhodčích doložek již vydané rozhodčí nálezy (tj. existující exekuční tituly) by takovým rozhodnutím nebyly odstraněny, nebyla by odstraněna ani pravomocná rozhodnutí soudů, jimiž byly dříve zamítnuty návrhy na jejich zrušení. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se žalobcem zmiňovanou judikaturou, která vychází (ostatně ze žalobcem rovněž citovaného) rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněného pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, podle něhož je naléhavý právní zájem na určení dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým.
Vztah určovací žaloby a řízení o výkon rozhodnutí Nejvyšší soud již řešil například v rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, v němž uvedl (vycházeje rovněž ze shora citovaného rozhodnutí), že pomocí určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné již probíhající řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení; určovací žaloba je nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Takovým zbytečným sporem je, jak Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dovodil, též žaloba na určení neexistence dluhu, která by měla předejít výkonu exekučního titulu. Nejvyšší soud uzavřel, že takový problém je řešitelný návrhem na prohlášení nařízeného výkonu rozhodnutí za nepřípustný a na jeho zastavení [§ 268 odst.1 písm. h) o.s.ř.]. Řešení této otázky pro účely řízení o výkon rozhodnutí pomocí určovací žaloby je nepřípustné (a vede jen, jak již uvedeno, ke zbytečnému rozmnožování sporů).
Ani v tomto sporu, jak správně uvedl odvolací soud, žalobce nemůže určovací žalobou dosáhnout zrušení existujících exekučních titulů, bránit se může v exekučním řízení, což, jak je ze skutkových zjištění odvolacího soudu zřejmé, ostatně též s úspěchem učinil; exekuční řízení byla již ke dni zahájení odvolacího řízení zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud z důvodu shora uvedených dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1, věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3, věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. dubna 2017

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu