23 Cdo 4717/2016
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4717/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MAO a.s. , se sídlem v Kladně, Huťská 1557, PSČ 272 01, IČO 16978307, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, PSČ 110 00, proti žalované Lázně Poděbrady, a.s. , se sídlem v Poděbradech, Jiřího náměstí 39, PSČ 290 33, IČO 45147833, zastoupené JUDr. Daliborem Vančurou, advokátem, se sídlem v Nymburce, Palackého třída 115/27, PSČ 288 02, o zaplacení částky 1 569 960 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soud v Nymburce pod sp. zn. 7 C 30/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016, č. j. 31 Co 394/2015-360, 31 Co 395/2015, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 21. září 2015, č. j. 7 C 30/2015-301, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. října 2015, č. j. 7 C 30/2015-312, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 569 960 Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 30. června 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2016, č. j. 31 Co 394/2015-360, 31 Co 395/2015, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II změnil jen ve výši nákladů řízení, které činí 301 832 Kč, ve zbývajícím rozsahu výrok soudu prvního stupně pod bodem II potvrdil (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I a doplňující usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a to otázka posouzení použití ustanovení § 265 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) na případ uplatnění práva žalobkyně na základě jí zamlčené skutečnosti o vadách plnění, v důsledku čehož žalovaná jednala jinak, než by jednala, kdyby o vadách věděla, tedy dílo by nikdy nepřevzala .
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelka sice v nyní posuzované věci vymezila právní otázku, která podle jejího názoru dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena, jedná se, jak shora uvedeno, o otázku posouzení použití ustanovení § 265 obch. zák. na případ uplatnění práva žalobkyně na základě jí zamlčené skutečnosti o vadách plnění, v důsledku čehož žalovaná jednala jinak, než by jednala, kdyby o vadách věděla, tedy dílo by nikdy nepřevzala . Tato otázka je však založena na tvrzení dovolatelky, že žalobkyně zamlčela žalované vadnost zhotoveného díla. Nutno konstatovat, že se jedná o pouhé tvrzení dovolatelky, jemuž neodpovídají skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud; takové skutkové zjištění nalézací soudy neučinily. Dovolatelka si tak vytváří vlastní skutkový stav tím však nemohou být zpochybněny právní závěry odvolacího soudu. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (obdobně např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 3285/2013, ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3301/2013).
Co se týče nesouhlasu dovolatelky s tím, že v řízení nebyl vypracován znalecký posudek na zjištění existence vad díla, je nutno konstatovat, že podle § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K vadám řízení by dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tvrzení těchto vad tedy přípustnost dovolání taktéž nezakládá.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. ledna 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu