23 Cdo 4693/2016
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4693/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce M. Č. , identifikační číslo osoby 49923056, zastoupeného Mgr. Petrem Saskou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34, proti žalované FRIGOMONT a. s. , se sídlem v Brně - Židenice, Juliánovské náměstí 3878/2, identifikační číslo osoby 26032732, zastoupené Mgr. Michalem Gottwaldem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad spádem 641/20, o zaplacení částky 792.931 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 152/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2016, č. j. 5 Cmo 312/2015-471, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.278 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Brně rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 24. 4. 2015, č. j. 8 Cm 152/2009-403, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 1. 2016, č. j. 8 Cm 152/2009-455, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 792.931 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a státu (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Namítá-li dovolatelka nesprávné posouzení žalobní legitimace na straně žalobce , nepředkládá žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu. Žádné konkrétní rozhodnutí přitom nespecifikuje. Uvedené lze vztáhnout i k další argumentaci dovolatelky spočívající v tvrzeném nedostatku poučení dovolatelky podle § 118a o. s. ř. . Poukazuje-li v této souvislosti na neprovedení důkazů odvolacím soudem, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani obecný poukaz dovolatelky na nesprávné posouzení platnosti smlouvy o dílo. Dovolatelka avizuje, že lze poukázat na rozhodnutí NS ČR z něhož je patrné, že sama skutečnost, že smlouva je dopodepsána, nečiní takovou smlouvu neplatnou . Žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu však neoznačuje. Na řešení otázky dodatečného podpisu smlouvy navíc rozhodnutí odvolacího soudu ani založeno nebylo. Poukazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, přehlíží, že v projednávané věci nebyl možný výklad nezakládající neplatnost smlouvy, který by měl přednost před takovým výkladem, který by neplatnost smlouvy zakládal, byly-li by možné oba výklady.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D. předseda senátu