23 Cdo 4692/2009
Datum rozhodnutí: 28.04.2011
Dotčené předpisy: § 249 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb.



23 Cdo 4692/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce D. R. , proti žalovaným 1) FTV Prima, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 8 - Libeň, Na Žertvách 132/24, IČ: 481 15 908, zast. Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 49/5, a 2) LEVITY INVESTMENT, a. s. , se sídlem v Praze 4, Nusle, Na Pankráci 332/14, IČ: 272 58 459, zast. Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, o 68.490,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 37/2007, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2009, č. j. 64 Co 108/2009-239, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009, č. j. 64 Co 108/2009-239, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 10. 2008, č. j. 22 C 37/2007-183, se s výjimkou výroku, kterým byla žaloba proti žalované 1) zamítnuta, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 6. 10. 2008, č. j. 22 C 37/2007-183, uložil žalované 1) povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 63.294,- Kč s úroky z prodlení ve výši 9,5 % ročně jdoucími z částky 21.422,60 Kč ode dne 1. 12. 2006 do zaplacení, nejdéle však do 31. 12. 2008, z částky 21.422,60 Kč ode dne 1. 1. 2007 do zaplacení, nejdéle však do 31. 12. 2008, z částky 20.448,80 Kč ode den 1. 2. 2007 do zaplacení, nejdéle však do 31. 12. 2008 a dále se 7% úroky z prodlení ročně jdoucími z částky 63.294,- Kč ode dne 1. 1. 2009 do zaplacení zvýšenými o repo sazbu stanovenou Českou národní bankou a platnou k prvnímu dni každého kalendářního pololetí trvajícího prodlení žalované 1), nejvýše však v sazbě 9,5 % ročně, dále zamítl žalobu v části, v níž měla být žalovaná 2) uznána povinnou zaplatit společně a nerozdílně se žalovanou 1) žalobci částku 68.490,- Kč s 9,5% úroky z prodlení ročně jdoucími z této částky ode dne 21. 10. 2006 do zaplacení a dle níž měla být žalovaná 1) uznána povinnou zaplatit žalobci částku 5.196,- Kč s 9,5% úroky z prodlení ročně jdoucími z částky 21.422,60 Kč ode dne 21. 10. 2006 do dne 30. 11. 2006, jdoucími z částky 20.448,80 Kč ode dne 21. 10. 2006 do dne 31. 1. 2007 a úroky z prodlení ve výši případného kladného rozdílu mezi sazbou 7 % ročně zvýšenou o repo sazbu stanovenou Českou národní bankou a platnou k prvnímu dni kalendářního pololetí trvajícího prodlení žalované 1) jdoucí z částky 63.294,- Kč ode dne 1. 1. 2009 do zaplacení a sazbou 9,5 % ročně; soud prvého stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit do tří dnů do právní moci tohoto rozsudku žalobci k rukám jeho právního zástupce na jejich náhradu 21.794,- Kč, ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) se žalované 2) nepřiznává právo na jejich náhradu a žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit České republice na účet soudu prvého stupně doplatek soudního poplatku ve výši 90,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 64 Co 108/2009-239, potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvého stupně a výrok, jímž byla žalovaná 1) uznána povinnou zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci částku 21.794,- Kč, dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na jejich náhradu 25.406,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Lukáše Eichingera, advokáta; odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na jejich náhradu částku 18.660,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. Miroslava Rybáře, advokáta, a žalobce je povinen zaplatit žalované 2) částku 952,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že smlouvou o převodu vydavatelských práv k časopisu Recepty prima nápadů ze dne 13. 9. 2006 se strany dohodly na převodu vydavatelských a souvisejících práv k časopisu včetně převodu některých zaměstnanců. Smlouvu odvolací soud shodně se soudem prvého stupně neposoudil pro absenci v ust. § 476 odst. 1 obchod. zák. předepsaných náležitostí jako žalovanou 1) namítanou smlouvu o prodeji části podniku. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvého stupně, že v textu smlouvy není obsažen projev vůle o tom, že by převodce převedl na nabyvatele veškerá práva a závazky související s převáděnou částí podniku, nýbrž toliko výslovně uvedená v předmětné smlouvě. Strany se výslovně nedohodly ani na tvrzeném závazku převádějícího odevzdat nabyvateli část podniku a převést na něj vlastnické právo ve smyslu ust. § 476 odst. 1 obchod. zák. Ve smyslu ust. čl. V a VII se převodce zavázal vynaložit úsilí k tomu, aby se nabyvatel stal stranou smluv týkajících se inzerce v časopisu vyvinout přiměřené úsilí k tomu, aby umožnil nabyvateli vstoupit na místo převodce do již uzavřených smluv s třetími osobami v souvislosti s tvorbou či distribucí časopisu. Toto ujednání dle názoru odvolacího soudu nesvědčí o úmyslu prodat část podniku, jelikož v případě uzavření takové smlouvy ve smyslu ust. § 477 odst. 1 obchod. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, automaticky ze zákona a není nutné vyvíjet přiměřené úsilí k tomu, aby k přechodu došlo. Ani následné chování stran smlouvy, na které poukazovala žalovaná 1), nesvědčí o úmyslu uzavřít smlouvu o prodeji části podniku, pokud žalobci i dalším zaměstnancům byly k podpisu předkládány dodatky ke stávajícím pracovním smlouvám, popř. pracovní smlouvy zcela nové, což by v případě uzavřené smlouvy o prodeji části podniku nebylo nutné, jestliže by nabyvatel vstoupil bez dalšího ze zákona do právního postavení převodce jako zaměstnavatele. Zaměstnavatelem žalobce proto zůstala žalovaná 1), jež mu přes opakované výzvy nepřidělovala od 9. 10. 2006 práci a po vykázání z pracoviště mu nezajistila náhradní místo výkonu práce. Při posuzování důvodnosti nároku žalobce ve vztahu k žalované 1) není rozhodné, že žalobce nenapadl u soudu platnost okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného žalovanou 2), protože žalobce s ní nebyl v žádném pracovněprávním vztahu. Vzhledem k výše uvedenému neshledal odvolací soud potřebným zabývat se při posuzování důvodnosti nároku žalobce otázkou, zda obě žalované splnily svou informační povinnost ve smyslu ust. § 250 zák. č. 65/1965 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2006, a zda v řízení bylo prokázáno, že žalobci byla předložena nová pracovní smlouva s uvedením společnosti Agentura Báze 3, s. r. o., jako zaměstnavatele.
Protože odvolací soud se ztotožnil s posouzením věci samé soudem prvého stupně a na podnět odvolání žalované 2) proti nákladovému výroku rozsudku soudu prvého stupně neshledal správným aplikaci ust. § 150 o. s. ř. provedenou soudem prvého stupně, jenž dovodil, že byly v posuzovaném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které procesně neúspěšné žalované 2) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 18. 9. 2009 napadla žalovaná 1) rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku jímž byla žalované 1) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 63.294,- Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 21.794,- Kč a výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, dle něhož má žalovaná 1) zaplatit žalobci částku 18.660,- Kč, s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a soudy obou stupňů byla řešena otázka, jež doposud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.
V odůvodnění dovolání žalovaná 1) zejména uvedla, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřuje v tom, že soudy neměly shledat žalobu důvodnou za situace, kdy žalobce nepodal žalobu na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, eventuálně žalobu na určení, že pracovní poměr ve vztahu k žalované 1) trvá, a to v prekluzivní dvouměsíční lhůtě. Soudy se dle jejího názoru po uplynutí dvouměsíční lhůty neměly zabývat otázkou platnosti rozvazovacího úkonu, a to ani jako otázkou předběžnou.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud nejprve odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku a následně zrušil rozsudku soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 30. 10. 2009 se k dovolání vyjádřil žalobce a zejména uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a že dovolání žalované 1) není ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť předmětné otázky ohledně přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu byly dovolacím soudem vyřešeny a soudy obou stupňů je neposoudily v rozporu s hmotným právem.
Závěrem proto žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované 1) zamítl a uložil jí povinnost zaplatit mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Po uplynutí dovolací lhůty dovolatelka v podání ze dne 28. 3. 2011, nazvaném vyjádření dovolatele (žalované 1) , s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2520/2009, zejména vyjádřila přesvědčení, že v posuzovaném případě nastala situace, s níž zákoník práce ve znění účinném ke dni 31. 12. 2006 spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců mezi dvěma zaměstnavateli a závěrem zopakovala svůj dovolací návrh.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání je nutné projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 7. 2009 dále jen o. s. ř. (čl. II přechodná ustanovení , odst. 12 zák. č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení žalovanou 1/), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 věty prvé o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku dovolací soud nerozhodoval.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné již jen proto, že rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání je tedy podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.
Nelze souhlasit s názorem žalované 1), podle kterého soudy neměly žalobě vyhovět, protože žalobkyně nepodala v prekluzívní dvouměsíční lhůtě žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, eventuálně žalobu na určení, že pracovní poměr ve vztahu k žalované 1) trvá.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2520/2009, uvedl, že Prekluzívní dvouměsíční lhůtu k podání žaloby stanoví zákoník práce pouze při uplatnění nároku o tom, zda byly splněny podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou v rozsahu přesahujícím dva roky (srov. § 30 odst.4 zák. práce), nebo nároku o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou (srov. § 64 zák. práce). Podání žaloby o určení, že "pracovní poměr trvá", není omezeno žádnou lhůtou (dobou), a obdobně to platí pro řešení otázky, zda došlo (platně) k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele na někoho jiného. Poukazuje-li žalovaná 1) v této souvislosti na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96 (který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997), jde o jeho "nepochopení"; právní názor uvedený v tomto rozsudku totiž uvádí jen to, že ani v řízení o žalobě o určení, že pracovní poměr trvá, nelze posuzovat otázku platnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, nebyla-li (v souladu s požadavkem ustanovení § 64 zák. práce) ve lhůtě dvou měsíců podána u soudu žaloba o určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný . .
V průběhu řízení před soudy bylo zjištěno, že žalovaná 2) žalobci v dopise ze dne 18.10.2006 oznámila okamžité zrušení jeho pracovního poměru ke dni 18. 10. 2006 z důvodu opakované zaviněné absence na pracovišti. Na základě tohoto právního úkonu mohl skončit pracovní poměr, který žalobce navázal u žalované 1) na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 7. 2005, jen kdyby práva a povinnosti z tohoto pracovněprávního vztahu opravdu přešla na žalovanou 2); pouze v tomto případě by se mohl uplatnit závěr, že neplatnost rozvázání pracovního poměru musí být uplatněna žalobou podanou u soudu ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním, a že po uplynutí této lhůty se soud nemůže zabývat otázkou platnosti rozvazovacího úkonu, a to ani jako otázkou předběžnou. Kdyby ovšem na žalovanou 2) nepřešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) a kdyby tedy okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 18. 10. 2006 učinil ten, kdo (ve skutečnosti) nebyl zaměstnavatelem žalobce, může se zaměstnanec žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. domáhat, aby bylo určeno, že toto rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Podání této žaloby není omezeno žádnou lhůtou. Není-li taková žaloba podána, lze se otázkou platnosti rozvazovacího úkonu - na rozdíl od případu, kdy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 64 zák. práce nebyla uplatněna u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru provedeného některým z jeho účastníků - zabývat jako otázkou předběžnou, např. ve sporu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o náhradu mzdy nebo o určení trvání pracovního poměru (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 487/99).
Přestože právní otázka řešená rozhodnutím odvolacího soudu byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud řešil předmětnou právní otázku v rozporu s hmotným právem a uvedenou judikaturou.
Nejvyšší soud se již v citovaném rozhodnutí zabýval smlouvou o převodu vydavatelských práv k časopisu "Recepty prima nápadů" ze dne 13.9.2006 a dospěl k závěru, že dle svého obsahu smlouvu nejde o smlouvu o prodeji části podniku ve smyslu ustanovení § 487 obchod. zák. Uvedený závěr i podle názoru dovolacího soudu bez pochybností vyplývá především z "předmětu smlouvy", vymezeného v čl. I smlouvy ze dne 13.9.2006, a z bodů 9.1 a 9.2, uvedených v čl. IX smlouvy, a je podporován též tím, že žalovaná ani nenavrhla zápis prodané "části podniku"), jak jí to ukládá - kdyby opravdu prodala část svého podniku - ustanovení § 488 odst. 1 obchod. zák.; snaha účastníka, který dodatečně hodnotí své právní jednání jinak, než jak bylo projeveno při sjednání smlouvy, a to ve snaze "přizpůsobit obsah právního úkonu" dodatečným požadavkům, nepředstavuje podle názoru dovolacího soudu postup, který by mohl být zohledněn při výkladu projevu vůle účastníků smlouvy.
Soudům je však třeba vytknout, že při právním hodnocení Smlouvy o převodu vydavatelských práv k časopisu " Recepty prima nápadů " ze dne 13.9.2006 (spolu s nájemní smlouvou a kupní smlouvou, které byly uzavřeny dne 14.9.2006) a Dohody o změně stran smlouvy o převodu vydavatelských práv ze dne 13.9.2006, nájemní smlouvy ze dne 14.9.2006 a kupní smlouvy ze dne 14.9.2006, sjednané dne 18.9.2006, z hlediska jejich (možného) dopadu na pracovněprávní vztahy zaměstnanců žalované 1) se nezabývaly také tím, zda neměly (podle zákona) za následek (také) převod částí úkolů nebo činností žalované 1) k žalované 2) ve smyslu ustanovení § 249 odst.2 zák. práce. Kdyby totiž na jejich základě došlo k převodu částí úkolů nebo činností žalované 1) k žalované 2), nelze odmítat následek v podobě přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalovanou 2) jen proto, že by měl původ ve smlouvě, uzavřené mezi dosavadním a přejímajícím zaměstnavatelem; smlouva totiž v takovém případě představuje z pohledu ustanovení § 249 odst.1 zák. práce právní skutečnost, se kterou zákon (§ 249 odst. 2 zák. práce) spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů.
Protože se soudy věcí z těchto hledisek nezabývaly, je jejich právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Dovolání je proto ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a též důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda dovolání netrpí některou z vad a dovodil, že odvolací soud pochybil, pokud při projednání odvolání, které podala proti rozsudku soudu prvého stupně ve věci samé žalovaná 1), nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé také ve výroku týkajícím se žalované 2), jež brojila v dovolání toliko proti nákladovému výroku rozsudku soudu prvého stupně.
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2520/2009, s odkazem na ustálenou judikaturu poukázal na to, že v případě, kdy je sporné, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, popř. na koho přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, závisí vyřešení této otázky na zjištění, zda z hlediska ustanovení § 249 odst. 1 zák. práce nastal některý z případů, s nimiž zákon takovýto přechod spojuje. Účastní-li se řízení ten, z nějž (podle tvrzení účastníka) měla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přejít, a osoba, která měla (podle tvrzení účastníka) tato práva a povinnosti od něho nabýt, soud při řešení této otázky (po stránce skutkové i právní) dospívá k rozhodnutí, které ve svých důsledcích řeší kogentními právními předpisy upravený vztah mezi více účastníky (mezi více osobami, které jsou účastníky řízení), z nichž jen jeden z nich může být skutečným nositelem práv a povinností z pracovněprávních vztahů (zaměstnavatelem) vůči zaměstnanci, který v řízení uplatňuje své nároky nebo vůči nimž se v řízení uplatňují nároky ze sporných pracovněprávních vztahů. V tomto specifickém střetu, kdy jen jeden z více účastníků, jichž se týká tvrzený případ (skutková podstata) přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, může být zaměstnavatelem, tedy osobou, která jako skutečný nositel práv a povinností z pracovněprávních vztahů je oprávněna uplatňovat nároky z těchto vztahů nebo je uspokojovat, a kdy východiskem pro jeho řešení je kogentní právní úprava (srov. § 249 odst. 1 zák. práce), je nutno spatřovat určitý způsob vypořádání vztahu, jak jej mají na mysli ustanovení § 153 odst. 2, § 206 odst. 2, § 212 odst. 1 písm. d) a § 242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.9.1999, sp. zn. 21 Cdo 7/99, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Z uvedeného v posuzované věci vyplývá, že v důsledku odvolání podaného žalovanou 1) nenabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci nejen ve výrocích, kterými byly uloženy povinnosti této žalované, ale ani ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o žalobě podané proti žalované 2), i když žalobkyně odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodala a žalovaná 2) napadla odvoláním rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení; odvoláním zůstal nedotčen rozsudek soudu prvního stupně - s ohledem na to, že žalobkyně nepodala odvolání - pouze ve výroku, kterým byla žaloba (zčásti) proti žalované 1) zamítnuta. Odvolací soud tedy měl (srov. § 212 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.) věc projednat a rozhodnout nejen v mezích, ve kterých se žalovaná 1) domáhala přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně, ale též ve výroku, kterým byla žaloba proti žalované 2) zamítnuta. Protože tak neučinil, trpí řízení před odvolacím soudem vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací soud k této vadě ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, větě druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí, a to s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby proti žalované 1), které nebyl napaden odvoláním a který proto samostatně nabyl právní moci, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Shledají-li soudy žalobu alespoň zčásti důvodnou a dospějí-li k názoru, že zaměstnavatel se ocitl v prodlení s uspokojením nároku žalobce (§ 256 zák. práce), neopomenou žalobci přiznat úroky z prodlení ve výroku svého rozhodnutí takovým způsobem, jaký je uveden ve Stanovisku občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2006 k rozhodování soudů ve věcech úroků z prodlení, požadovaných a přiznávaných ve výši určované podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění Čl. I nařízení vlády č. 163/2005 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněném pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. dubna 2011


JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu