23 Cdo 4691/2008
Datum rozhodnutí: 29.07.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 4691/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce Ing. J. H. , proti žalovanému Siemens s. r. o., se sídlem Praha 13, Siemensova 1, PSČ 135 00, IČ: 00268577, zastoupenému JUDr. Oto Kunzem, advokátem se sídlem v Praze 2, V Tůních 3, PSČ 120 00, o zaplacení 1,000.600,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 170/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2008, č. j. 3 Cmo 428/2007-65, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 7. srpna 2007, č. j. 5 Cm 170/2005-41, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1,000.600,- Kč se 7% úrokem z prodlení ročně od 1. 2. 2002 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce 95.912,40 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla v souladu s ust. § 652 an. obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ) uzavřena smlouva o nevýhradním obchodním zastoupení, dle které se žalobce jako obchodní zástupce zavázal podobu jednoho roku pro žalovaného jako zastoupeného vyvíjet akviziční činnost s cílem uzavírání obchodů v určených komoditách, ve sjednaném regionu a za dohodnutou provizi. Poněvadž obrat zboží podle údajů samého žalovaného přesahoval výši Kč 10,000.000,- , odpovídá výše dodatečné provize, vymáhané žalobcem, uzavřené smlouvě a žalobě bylo proto vyhověno včetně oprávněně uplatněné výše úroku z prodlení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 34.462,40 Kč.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu a z učiněných zjištění vyvodil odpovídající právní závěr, s nímž se ztotožňuje. Rovněž odvolací soud učinil východiskem svého posouzení především smlouvu o nevýhradním obchodním zastoupení ze dne 30. 1. 2001 včetně jejích příloh č. 1 3 a další listinné důkazy, jejichž dokazování zopakoval.
Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud hodnotil v příloze č. 1 ke smlouvě ujednání, vztahující se k provizi obchodního zástupce, v němž účastníci předvídali, že v určeném regionu obchodního zástupce mohou působit zákazníci, s nimiž obchoduje žalovaný sám a bylo tedy úmyslem žalovaného jako zastoupeného pro takový případ výši dodatečné provize takové situaci přizpůsobit. Jestliže v textu přílohy č. 1 je uvedeno v tomto regionu jsou následující zákazníci obsluhování přímo pracovníky Siemens s. r. o. , aniž by tito zákazníci byli konkrétně uvedeni, jde o ujednání určité a srozumitelné, pro posouzení vzniku nároku na dodatečnou provizi však nelze než uzavřít, že takoví zákazníci v době uzavření smlouvy neexistovali. Žalobce tak má nárok na dodatečnou provizi odvozenou z obratu dosaženého za první rok trvání smlouvy, tj. 3,5% z částky, o niž dosažený obrat překročil 10 mil. Kč. Jelikož žalovaný je v prodlení s výplatou provize, má žalobce nárok i na úrok z prodlení v zákonné výši, odpovídající dvojnásobku diskontní sazby ČNB.
Námitka žalovaného, že se nemohl dostat do prodlení, pokud mu nebyla v souladu se smluvním ujednáním provize žalobcem vyúčtována, není podle odvolacího soudu důvodná, neboť žalovaný podklady pro fakturaci žalobci neposkytl, když až dne 3. 7. 2002 sdělil žalobci rozhodnou výši dosaženého obratu pro výpočet provize.
Se zřetelem k uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s odkazem na přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a na důvod nesprávného právního posouzení dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel nesdílí názor odvolacího soudu, že skutkový stav byl v řízení zjištěn dodatečně, ani právní názor odvolacího soudu na smlouvu o nevýhradním obchodním zastoupení a zejména přílohu č. 3 ke smlouvě a poukazuje na ustanovení § 647 obch. zák. a § 266 obch. zák. o výkladu projevu vůle stran. Oba soudy nezkoumaly okolnosti, za nichž smlouva s přílohami byla uzavírána, zda při jednání před uzavřením smlouvy či při jejím uzavírání bylo hovořeno o zákaznících žalovaného, nebylo zkoumáno následné chování obou účastníků, např. zda žalobce skutečně pro žalovaného akviziční činnost prováděl nebo zda v důsledku činnosti žalobce žalovaný nové zákazníky získal, příp. zda a od kdy se žalovaný dostal do prodlení.
Podle názoru odvolatele se dále odvolací soud nevypořádal správně ani s jazykovým vyjádřením právního úkonu. Je-li v příloze č. 1 uvedeno, v tomto regionu jsou následující zákazníci obsluhováni přímo pracovníky ze Siemens, s. r. o. , pak nemůže žalovaný souhlasit s právním názorem, že nejsou-li zákazníci vyjmenováni, neexistovali. Kromě toho se odvolací soud nevypořádal s druhou větou obchodní zástupce neobdrží provizi z obratu těchto firem, pokud akviziční činností nedojde prokazatelně k přechodu zákazníka od konkurenčních výrobků na výrobky Siemens.
Dovolatel též vytýká, ,že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami a vycházel stejně jako soud prvního stupně z tabulky předložené na jednání dne 3. 7. 2002, aniž by tento dokument právně hodnotil a vysvětlil, proč považuje pouze část jeho údajů za platnou a ostatní nikoliv.
Dovolatel uzavírá, že nebyly provedeny důkazy výslechy svědků, navrhované žalobcem i žalovaným, aby byla zjištěna skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, skutkový stav věci tedy nebyl náležitě zjištěn a oba rozsudky jsou předčasné.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (činných do 30. 6. 2009.) Tak je tomu i v projednávaném případě.
Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a na prvním místě se zabýval přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákone připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.)
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v daném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.)
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je možno namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom pro úsudek, zda rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam či nikoliv, jsou relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatel založil výtku nesprávnosti právního posouzení věci na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění a na hodnocení provedených důkazů (zejména zápisu z jednání z 3. 7. 2002 a předložené tabulek či seznamu). Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit, protože přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy obou stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž jeho rozhodnutí spočívá, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání je dána podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Otázka skutkových hodnocení důkazů a učinění skutkových závěrů se týká zejména odvolatelem vytýkaného hodnocení smlouvy o nevýhradním obchodním zastoupení a všech tří příloh k ní (jakožto součástí smlouvy), kde sice dovolatel vznáší výhrady k právnímu výkladu této smlouvy s odkazem zvláště na ustanovení § 266 obch. zák., nikterak však nevymezuje, v čem a s jakými právními důsledky je právní výklad odvolacího soudu nesprávný. Nelze tudíž ani vydedukoval, v čem je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v konkrétním rozporu s hmotným právem.
Pokud dovolatel vytýká, že odvolací soud nevzal v úvahu okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena a následné chování obou účastníků, jakož realizační fázi smlouvy (její plnění), pak tyto okolnosti na právní výklad ustanovení smlouvy o provizi nemohly mít žádný vliv a z hlediska právního posouzení (výkladu) smlouvy jsou zcela irelevantní. Rozhodný byl totiž výklad ustanovení, týkajících se určení výše dodatečné provize a v tomto směru nelze právnímu posouzení odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) ničeho vytknout.
Zvláště je nezbytné zdůraznit, že zásadní námitky odvolatele směřují proti neprovedení důkazů výslechy navrhovaných svědků a proti údajně nedostatečnému zjištění skutkového stavu věci, takové výhrady však nelze subsumovat dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci jako jediného způsobilého dovolacího důvodu, je-li přípustnost dovolání založena na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud dále s ohledem na zjištěný skutkový stav konstatoval, že výklad ujednání vztahující se k provizi obchodního zástupce obsažený v předmětné mandátní smlouvě a její příloze č. 1 provedený odvolacím soudem je správný.
Nejvyšší soud proti uzavřel, že dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu nevymezil, napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 1 písm. c) ve vazbě na § 237 odst. 3 o. s. ř.) a proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.)
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, přičemž žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 29. července 2010

JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu