23 Cdo 4672/2007
Datum rozhodnutí: 15.12.2009
Dotčené předpisy:





23 Cdo 4672/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně B. t. s., s. r. o., , zast. Mgr. M. Š., advokátem, proti žalovanému Ing. J. M. E., zast. JUDr. J. C., advokátem, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 143/2004, o zaplacení 1.004.516,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2007, č. j. 5 Cmo 35/2007-89, ve znění opravného usnesení ze dne 14. září 2007, č. j. 5 Cmo 35/2007-104, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2007, č. j. 5 Cmo 35/2007-89, ve znění opravného usnesení ze dne 14. září 2007, č. j. 5 Cmo 35/2007-104, se v odst. I. výroku, tj. v rozsahu, jímž byl ve věci samé změněn rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2006, č. j. 61 Cm 143/2004-68, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1.004.516,- Kč s úrokem 2 % od 26. 3. 2004 do zaplacení, a to do tří dnů od doručení tohoto rozsudku, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. března 2007, č. j. 5 Cmo 35/2007-89, ve znění opravného usnesení ze dne 14. září 2007, č. j. 5 Cmo 35/2007-104, změnil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též jen soud prvního stupně ) ze dne 6. 11. 2006, č. j. 61 Cm 143/2004-68, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve věci samé tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1.004.516,- Kč s úrokem 2 % od 26. 3. 2004 do zaplacení, a to do tří dnů od doručení tohoto rozsudku (odst. I výroku) a ve zbytku zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (odst. II výroku); odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalovaný je povinen zaplatit na jejich náhradě celkem 208.492,46 Kč k rukám jejího právního zástupce Mgr. M. Š., a to do tří dnů od doručení tohoto rozsudku.


V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně po žalovaném žalobou ze dne 23. 1. 2004 domáhala zaplacení částky 1.004.516,- Kč se 17 % úrokem prodlení od 15. 3. 2000 do zaplacení z důvodu, že žalovaný dne 2. 9. 1996 uzavřel s M. B. n. P. bez vědomí městského zastupitelstva dvě smlouvy o úvěru, jejichž neplatnost byla posléze v soudním řízení určena a na jejichž základě poskytl žalovaný úvěr se 14 % úrokem. Práva a povinnosti z úvěru následně převzala žalobkyně. Žalovaný se stal jednatelem žalobkyně a v této funkci sám dodatky k uvedeným úvěrovým smlouvám ze dne 26. 3. 1997 a 3. 6. 1997 rozhodl o zvýšení úroku na 20 %, za což byl v trestním řízení pravomocně odsouzen za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku. Žalovaná částka představuje žalovaným nezaplacený rozdíl mezi úrokem v sazbě 14 %, kterému odpovídá částka 9.125.700,- Kč, a úrokem skutečně zaplaceným, a to částkou 10.130.216,- Kč.


Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a zopakoval dokazování dodatky ze dne 3. 6. 1997 a 26. 3. 1997 ke smlouvách o úvěru ze dne 2. 9. 1996 a zjistil, že námitka promlčení nároku žalobkyně před soudem prvního stupně vznesena nebyla. Byla vznesena jen eventuální námitka promlčení pro případ, že by se nároku domáhalo M. B. n. P., které žalovaný považoval za jediný aktivně legitimovaný subjekt. Odvolací soud dále uvedl, že i přes neplatnost smluv o úvěru ze dne 2. 9. 1996, protože je neschválilo zastupitelstvo města, a veškerých dodatků, jež se mj. týkaly převzetí práv a povinností z předmětných neplatných smluv o úvěru žalobkyní, se smluvní strany chovaly tak, jako by žalobkyně účastníkem smluv byla, z čehož je zřejmé, že úroky dle těchto smluv platila žalobkyně a nikoli M. B. n. P., které se jako účastník těchto vztahů nechovalo. Na základě uvedeného odvolací soud dovodil, že právo na vrácení všeho, co dle smlouvy získal, dle § 457 občan. zák. nemělo M. B. n. P., nýbrž žalobkyně, Dále uvedl, že námitka promlčení sice nebyla vznesena před soudem prvního stupně, ale to nebrání jejímu uplatnění v řízení odvolacím s tím, že při jejím posuzování lze v rámci systému neúplné apelace vyjít jen ze skutečností, jež v tomto směru vyšly najevo v řízení před soudem prvního stupně. Z dokazování však takové okolnosti nevyplynuly, a proto odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu nemohl dovodit, že nárok je promlčen. Ohledně úroků z prodlení nebylo tvrzeno ani prokázáno, kdy byl žalovaný vyzvána k zaplacení dlužné jistiny, a proto byl úrok z prodlení, stanovený dle vyhl. č. 142/1994 Sb., přiznán až od 27. 3. 2004, tj. po doručení výzvy obsažené v žalobě dne 23. 3. 2004 s tím, že přiměřená doba na plnění peněžité povahy nepřesahuje 3 dny.


V návaznosti na měnící výrok rozsudku odvolacího soudu změnil tento soud i rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.


Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.


Dovoláním doručeným soudu prvního stupně dne 19. 6. 2007 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodné dle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., neboť je přesvědčen, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


V odůvodnění dovolání žalovaný odvolacímu soudu zejména vytkl, že jeho rozsudek není vykonatelný, neboť v odst. I výroku změnil usnesení soudu prvního stupně, aniž by rozhodoval o odvolání proti tomuto usnesení. Dále je dovolatel přesvědčen o nesprávném posouzení námitky promlčení provedeném odvolacím soudem, poněvadž v protokolu z jednání před soudem prvního stupně ze dne 6. 11. 2006 je uvedeno, že žalovaný vznesl námitku promlčení nároku ve vztahu k městu a na str. 3 téhož protokolu je zachycena jeho námitka promlčení nároku žalobkyně. Odvolacímu soudu dále žalovaný vytkl skutečnost, že žalobkyni bylo rozhodnutím odvolacímu soudu vyhověno a její nárok přiznán, přestože v řízení neprokázala, zda a kdy žalovanému předmětnou částku, jejíž vrácení se domáhá, dle dodatků k úvěrovým smlouvám zaplatila. V řízení bylo prokázáno toliko to, že žalobkyně zaplatila žalované částku dle úvěrových smluv.


S ohledem na výše uvedené žalovaný závěrem navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


V podání ze dne 1. 8. 2007 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a zejména uvedla, že se odvolací soud nedopustil vady řízení, pokud uvedl, že mění usnesení soudu prvního stupně, neboť jde jen o chybu v psaní. Ohledně námitky promlčení odkázala na své předchozí vyjádření a zdůraznila, že její nárok není promlčen. Žalobkyně je přesvědčena, že z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 6. 11. 2006 neplyne, že by žalovaný vznesl námitku promlčení nároku žalobkyně. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že soudy, jak plyne z dokazování, neměly pochybnost o tom, že žalobkyně žalovanému předmětné částky dle úvěrových smluv i dodatků k nim zaplatila. To, že dokazování této skutečnosti měly i soudy za nadbytečné, dokazuje i zamítnutí provedení důkazu o splacení žalované částky, který žalobkyně před soudem prvního stupně předložila. Žalobkyně z tvrzení žalovaného před soudy, v němž uvedl, že žalované vyšší úroky účtuje v účetnictví přímo do nákladů, dovozuje, že dovolatel doznal, že částku ve výši 10.130.216,- Kč od žalobkyně obdržel, a proto jde o nesporné tvrzení dle § 120 odst. 4 o. s. ř., k němuž nebylo nutno provádět dokazování.


Vzhledem k výše uvedenému žalobkyně závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako zjevně bezdůvodné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen o. s. ř. ) a poté shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas (rozsudek odvolacího soudu byl dovolateli doručen dne 20. 4. 2007 a dovolání, adresované soudu prvního stupně, bylo osobně podáno dne 19. 6. 2007, tj. ve dvouměsíční lhůtě stanovené v ust. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 240 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).


Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


V souzené věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního sutpně, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve věci samé tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1.004.516,- Kč s úrokem 2 % od 26. 3. 2004 do zaplacení, a to do tří dnů od doručení tohoto rozsudku (odst. I výroku) a ve zbytku zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (odst. II výroku).


Dovolání směřující proti měnícímu výroku odvolacího soudu je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.


Vzhledem k tomu, že žalovaný v dovolání uvedl, že podává proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu toto dovolání, aniž by specifikoval jeho rozsah, pokládá dovolací soud za potřebné pro úplnost dodat, že dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku (odst. II výroku) rozsudku odvolacího soudu není subjektivně přípustné, tzn. podané někým, kdo k takovému úkonu není oprávněn, neboť z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, sešit č. 3, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ročník 2001, pod C 154). Bylo-li odst. II výroku potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí části žaloby, není dovolání proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu, jak shora uvedeno, přípustné.


Pokud dovolatel spatřuje vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v tom, že odst. I. výroku rozsudku odvolacího soudu zní tak, že napadené usnesení soudu prvního stupně se mění , pak je k tomu nutno uvést, že v tomto případě jde o zjevnou chybu v psaní, kterou odvolací soud po výzvě Nejvyššího soudu ČR v opravném usnesení ze dne 14. září 2007, č. j. 5 Cmo 35/2007-104, postupem dle § 164 o. s. ř. opravil. Toto usnesení bylo dovolateli dne 12. 10. 2007 řádně doručeno, přičemž dopustil-li se odvolací soud zjevné chyby v psaní, kterou následně řádně odstranil, nejde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.


Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) a 3 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 6. 11. 2006 plyne, že žalovaný uplatnil námitku promlčení žalobkyní uplatněného nároku, a proto není opačný závěr odvolacího soudu správný.


K tomu je nutné předně uvést, že za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Musí se přitom jednat o zjištění právně významné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněné pod č. 8 v sešitu 1-2 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neodchýlí-li se soud při hodnocení důkazů od stanoveného postupu vyplývajícího z ustanovení § 132 o. s. ř., tzn. hodnotil-li důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, přičemž toto hodnocení odpovídalo zásadám logického uvažování, nelze polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.).


Z protokolu z jednání před soudem prvního stupně ze dne 6. 11. 2006 plyne, že žalovaný vznesl námitku nedostatku aktivní legitimace žalobce z důvodu nepřevoditelnosti těchto práv a dále pak vznáší námitku promlčení žalovaného ve vztahu k městu a poté zdůrazňuje a opakuje námitku promlčení a námitku nedostatku aktivní legitimace a s ohledem na neplatnost úvěrových smluv s tím, že z trestního příkazu je nepochybné, že poškozeným je město B. ( ) .


Z gramatického a logického výkladu shora uvedeného projevu žalovaného je zřejmé, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně uplatnil toliko námitku promlčení případného nároku M. B. n. P., a nikoli námitku promlčení nároku žalobkyně, přičemž odvolací soud neporušil ani shora uvedená pravidla týkající se skutkových zjištění ve smyslu ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že závěr odvolacího soudu, že při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení se nepřihlíží k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (viz § 205a, § 211a o. s. ř.), je správný a v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem sešitu 5/2004).


V případě další námitky dovolatele týkající se nedostatečných skutkových zjištění odvolacího soudu pro jeho rozhodnutí ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 1.004.516,- Kč s příslušenstvím (rozdíl v sazbě úroků) dovolací soud uvádí následující.


Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.


Citované ustanovení je procesním projevem zásady, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám neopakoval. Nedodrží-li uvedený postup, je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci.


Má-li tedy dojít ke změně skutkového stavu jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí v závislosti na povaze důkazů odvolací soud rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).


Z rozsudku soudu prvního stupně plyne, že tento soud založil své rozhodnutí ve věci samé ohledně zamítnutí žaloby na závěru, že žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována, a proto se nezabýval dalšími otázkami rozhodnými pro právní posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně.


Z rozsudku odvolacího soudu pak vyplývá, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně má dle § 457 občan. zák. právo na vrácení všeho, co žalovaný dle smluv o úvěru, včetně jejich dodatků, získal, včetně souvisejícího úroku z prodlení.


Pokud odvolací soud shledal, že žalobkyně je podle ustanovení § 457 občan. zák. aktivně věcně legitimována (tento závěr odvolacího soudu dovolatel v dovolání nenapadl), pak se měl zabývat tím, co žalobkyně dle smluv o úvěru včetně souvisejících dodatků žalovanému poskytla a doplnit k tomu dokazování.


Vyšel-li odvolací soud při svém odlišném právním hodnocení ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které v uvedeném směru nebyly učiněny, a zopakoval dokazování pouze dodatky k úvěrovým smlouvám, aniž by provedl další dokazování, ve kterém by zjišťoval, co žalobkyně žalovanému na základě neplatných smluv poskytla, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Nejvyšší soud České republiky na základě výše uvedeného uzavřel, že dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl naplněn, neboť řízení u odvolacího soudu trpí jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud v daném případě, kdy je dovolání přípustné, přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).


Nejvyšší soud České republiky bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. prosince 2009


JUDr. Ing. Jan H u š e k


předseda senátu