23 Cdo 4669/2010
Datum rozhodnutí: 28.08.2012
Dotčené předpisy: § 44 odst. 1 obch. zák., § 153 o. s. ř.




23 Cdo 4669/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Karlovarské minerální vody, a. s., se sídlem v Karlových Varech, Horova 3, identifikační číslo osoby 14706725, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti žalované 1) Karlovarská Korunní s.r.o., se sídlem ve Stráži nad Ohří 77, PSČ 363 01, identifikační číslo osoby 18226990, a žalované 2) Alphaduct, a.s., se sídlem v Praze 5, Plaská 622/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26212412, obě zastoupené JUDr. Jolanou Bartošovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Opletalova 57, o žalobě o nekalosoutěžních nárocích, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 73/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2010, č. j. 3 Cmo 289/2009-596, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2010, č. j. 3 Cmo 289/2009-596, se v části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. března 2009, č. j. 49 Cm 73/2004-541, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. března 2009, č. j. 49 Cm 73/2004-541, zamítl žalobu (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a uložil žalobkyni zaplatit náklady řízení státu (výrok pod bodem III).
Podanou žalobou se žalobkyně domáhala, aby soud vyslovil, že žalovaní jsou povinni zdržet se propagace minerálních vod za použití sdělení, že některé minerální vody mají mnoho magnesia, případně hořčíku, a takové minerální vody je třeba střídat; sdělení, že některé minerální vody mají mnoho magnesia v kombinaci s informací, že vysoký obsah magnesia, případně hořčíku, v lidském těle může způsobit necitlivost; sdělení, že některé minerální vody mají mnoho magnesia v kombinaci s informací, že žalovanou propagovaná minerální voda obsahuje vyvážený poměr minerálů, a sdělení, že některé minerální vody mají mnoho magnesia v kombinaci s informací, že vysoký obsah magnesia, případně hořčíku, v lidském těle může způsobit apatii. Žalobkyně se dále domáhala uveřejnění omluvy ve vyjmenovaných denících a na televizní stanici NOVA, uložení povinnosti zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku přiměřené zadostiučinění ve výši 5 000 000 Kč a zveřejnění rozsudku na náklady žalovaných v celostátně distribuovaných denících v rozsahu záhlaví, výroku a odůvodnění rozsudku.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a oběma žalovanými existuje soutěžní vztah, jelikož všechny působí na relevantním trhu výroby a distribuce minerálních vod. Z reklamních spotů, které byly v rozhodné době šířeny s názvem Dědeček narozeniny (necitlivost) , Vlak Apatie a Záchod Střevní potíže , bylo zjištěno, že začínaly animací, která spočívala v zobrazení minerálních látek včetně magnesia neboli hořčíku. Ta je doprovázena mluveným slovem, že minerální vody obsahují magnesium, které potřebujeme pro správnou funkci srdce a dalších orgánů, jenže některé minerálky mají magnesia mnoho, a proto je musíme střídat. V dané části je pak uváděno, že vysoký obsah magnesia v lidském těle může způsobit necitlivost, apatii či střevní potíže. V závěru je konstatováno, že správný poměr všech minerálních látek včetně magnesia má přírodní minerální voda Korunní.
Ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem PhDr. Jiřím Kuželem dospěl soud prvního stupně k závěru, že průměrný český spotřebitel mohl spoty vnímat tak, že byla demonstrována škodlivost magnesia na lidský organismus, protože se nyní uplatňuje tendence ke zdravému životnímu stylu. Ze znaleckých posudků a výpovědí před soudem profesora Ing. B. D., CSc. a MUDr. Z. Z., CSc., bylo zjištěno, že hořčík je jedním z prvků, který je potřebný pro lidský organismus. Může mít, jako i další prvky, nežádoucí účinky při předávkování. Při používání hořčíku však dojde k předávkování jen velmi vzácně.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že pokud uvedené reklamní spoty sestávaly z více částí, a to z animace, která zobrazovala minerální látky včetně magnesia neboli hořčíku a která byla doprovázena mluveným slovem, dále z hrané části a v závěru bylo konstatováno, že správný poměr všech minerálních látek včetně magnesia má přírodní minerální voda Korunní, je třeba hodnotit význam těchto spotů jako celku. Nelze vycházet jen z těch částí spotů, kde je zdůrazňován prvek magnesium a jeho eventuální účinky na lidský organismus.
Dle soudu prvního stupně se žalobkyni nepodařilo prokázat, že jednání žalovaných by bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže z důvodu používání latinského názvu pro prvek hořčík (magnesium) ve spotech a nepravdivých narážek na minerální vody s vysokým obsahem hořčíku za situace, kdy na trhu v České republice neexistuje jiná minerální voda s vysokým obsahem hořčíku, a z důvodu prezentace vody s vysokým obsahem hořčíku vyráběné žalobkyní v reklamních spotech jako lidskému zdraví nebezpečné. V řízení nebylo prokázáno, že by po shlédnutí spotů průměrní spotřebitelé automaticky spojovali spoty právě s produktem žalobkyně, a to minerální vodou Magnesia. Dle průzkumu provedeného žalobkyní to takto vnímala pětina respondentů. V řízení bylo současně zjištěno, že i další minerální vody, které byly v rozhodné době na trhu, obsahovaly ve větší míře hořčík. V řízení nebylo prokázáno ani tvrzení žalobkyně, že by eventuální pokles prodeje Magnesie v letních měsících roku 2004, kdy probíhala předmětná reklamní kampaň, byl právě v souvislosti s prováděním této kampaně.
Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že jednání žalovaných (promítání zmíněných spotů) nebylo nekalosoutěžním jednáním dle ustanovení § 44 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Promítání spotů nebylo způsobilé uvést v omyl průměrné spotřebitele o vlastnostech konkrétních výrobku žalobkyně, tj. minerální vody Magnesia. Průměrná populace nevnímala jako zdraví škodlivý právě výrobek Magnesia, když ve spotu nebyl hodnocen tento výrobek ani jeho vlastnosti. Zdržovacímu nároku soud prvního stupně nevyhověl, jelikož v době rozhodování soudu již spoty vysílány nebyly. Soud zamítl žalobu o uložení povinnosti oběma žalovaným na uveřejnění rozsudku z toho důvodu, že jednání žalovaných v této věci nebylo shledáno nekalosoutěžní, a současně proto, že spoty byly vysílány pouze na televizi NOVA v omezené době a nebyly distribuovány jiným způsobem v denících apod. Stejně tak soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni právo na výplatu přiměřeného zadostiučinění ve výši 5 000 000 Kč.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 2010, č. j. 3 Cmo 289/2009-596, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v odvoláním napadeném rozsahu ohledně uložení povinnosti první a druhé žalované zdržet se propagace minerálních vod za použití sdělení, že některé minerální vody mají mnoho magnesia, případně hořčíku, a takové minerální vody je třeba střídat; sdělení, že některé minerální vody mají mnoho magnesia v kombinaci s informací, že vysoký obsah magnesia, případně hořčíku, v lidském těle může způsobit necitlivost; sdělení, že některé minerální vody mají mnoho magnesia v kombinaci s informací, že žalovanou propagovaná minerální voda obsahuje vyvážený poměr minerálů, a sdělení, že některé minerální vody mají mnoho magnesia v kombinaci s informací, že vysoký obsah magnesia, případně hořčíku, v lidském těle může způsobit apatii, ohledně uložení povinnosti uveřejnit společně na své náklady omluvu ve znění: Společnost Karlovarská korunní kyselka, společnost s ručením omezeným, a společnost Alphaduct, a. s., se omlouvají společnost Karlovarské minerální vody, a.s., za šíření nepravdivých informací o účincích minerálních vod s vysokým obsahem hořčíku (magnesia) na lidský organismus. Konsumace minerálních vod s vysokým obsahem hořčíku prodávaných na českém trhu nemůže ohrozit lidské zdraví, ve jmenovaných denících a na televizní stanici NOVA, a na přiznání oprávnění žalobkyni uveřejnit rozsudek na náklady žalovaných dvakrát ve dvou celostátně distribuovaných denících v rozsahu záhlaví, výroku a odůvodnění rozsudku. Odvolací soud dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně měl na základě provedeného dokazování pro rozhodnutí k dispozici dostatek skutkových zjištění a účastníci doplnění dokazování nenavrhovali. Odvolací soud považoval za správný zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke všem uplatněným nárokům, ne však již zcela úvahy a závěry soudu prvního stupně, jednak pro jejich nepřesvědčivost a jednak proto, že některé závěry soudu prvního stupně působí rozporně.
Ačkoli na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že by reklamní spoty mohly splňovat znaky skutkové podstaty nekalé soutěže podle ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák., přesto žalobním nárokům nevyhověl. Povinnosti obsažené ve zdržovacích nárocích nelze dle dovolacího soudu žalovaným uložit, jelikož se jedná o jednotlivá reklamní sdělení vytržená z kontextu, bez přímé vazby na ten který konkrétní reklamní spot (jednotlivé reklamní spoty nejsou ani v žalobním návrhu zmíněny, ačkoli právě o ně se má jednat). Uplatněné zdržovací nároky jsou nepřípustné, jelikož nepostihují podstatu jednání žalovaných.
Ohledně uveřejnění omluvy v denících specifikovaných v žalobě má odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za to, že takovou povinnost uložit nelze, jelikož dotčené spoty byly uveřejněny pouze v televizním vysílání a nikoli v tiskovinách žalobkyní uvedených. Případná omluva by měla být uveřejněna způsobem, jakým došlo k reklamním sdělením. Současně znění omluvy zahrnuje v poslední větě vlastní hodnocení minerálních vod s vysokým obsahem hořčíku, což rámec omluvy přesahuje. Požadavku žalobkyně na uveřejnění rozsudku nemohlo být vyhověno, jelikož podle § 155 odst. 4 o. s. ř. lze přiznat právo uveřejnit rozsudek na náklady neúspěšného účastníka, jestliže bylo žalobě vyhověno. Tento předpoklad nebyl v daném řízení splněn.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včas podaným dovoláním. Přípustnost podaného dovolání zakládá na § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ačkoli odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, dospěl, pokud jde o aplikaci hmotného práva na posuzovaný skutkový stav, ke zcela jiným věcným i právním závěrům a hodnotil důkazy zcela odlišně od soudu prvého stupně. Odvolací soud uzavřel, že nekalosoutěžní skutek se stal, a nárok zamítl proto, že požadovaný výrok nepostihoval jednání žalovaných a byl nepřípustný . Žalobkyně je proto toho názoru, že se jedná o skrytý měnící výrok. V případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že se nejedná o skrytý měnící výrok ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je žalobkyně přesvědčena, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá v aplikaci § 153 odst. 2 o. s. ř. na zdržovací nároky a posouzení práva soudu doplnit formulovaný výrok o slova, která zužují rozsah přiznaného nároku, jakož i o aplikaci uvedeného ustanovení na nárok na plnění (zveřejnění omluvy tím způsobem, že část textu požadované omluvy nebude přiznána). Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatelka i v aplikaci ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. na výrok ukládající povinnost omluvy a výrok zdržovací při nesouladu skutkových tvrzení s formulací výroku.
Dovolatelka namítá, že řízení je stiženo vadou, neboť odvolací soud nepostupoval podle § 118a o. s. ř., ač tak za daných okolností postupovat měl, a že soud na základě zjištěného skutkového stavu a hmotněprávního posouzení mohl a podle § 153 odst. 1 a 2 o. s. ř. měl přiznat méně, než kolik žalobkyně žádala.
Odvolací soud v rozhodnutí uvedl, že závěry soudu prvního stupně jsou nepřesvědčivé a rozporuplné, a uzavřel, že na rozdíl od soudu prvého stupně má za to, že by reklamní spoty mohly splňovat znaky skutkové podstaty nekalé soutěže podle ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák., avšak nárok zdržovací nelze přiznat proto, že se jedná o jednotlivá reklamní sdělení vytržená z kontextu bez přímé vazby na ten který konkrétní reklamní spot. Pokud skutkové vylíčení odpovídá nekalosoutěžnímu deliktu, avšak neodpovídá požadovanému výroku z hlediska obecného zákazu použití určitých reklamních tvrzení ze strany žalované, měl odvolací soud postupovat podle § 118a odst. 1 o. s. ř. a vyzvat žalobkyni, aby doplnila všechny rozhodné skutečnosti tak, aby bylo možné žalobě v rozsahu požadovaného zdržovacího výroku vyhovět.
Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 118a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud pochybil v tom, že před vydáním potvrzujícího rozsudku z jiného důvodu než soud prvého stupně neseznámil účastníky s takovým právním hodnocením (viz rozhodnutí I. ÚS 129/06, které takový postup považuje za porušení principu dvojinstančnosti řízení).
I pokud je výtka ohledně uplatnění § 118a odst. 3 o. s. ř. nepatřičná, je dovolatelka toho názoru, že dospěl-li odvolací soud k odlišnému právnímu závěru, pokud jde o hmotněprávní posouzení věci, tj. že byly naplněny podmínky nekalé soutěže, i tak může požadovaný nárok přiznat, i když v menším rozsahu, než čeho se žalobkyně domáhá. Vytýkal-li odvolací soud žalobkyni, že jednotlivé spoty nejsou v žalobním návrhu zmíněny, může nepochybně sám zúžit požadovaný výrok tím, že v textu zdržovacího nároku uvede příslušné spoty jako formu zapovězeného šíření. Nejde o to, zda je výrok z formálního hlediska stejný jako výrok požadovaný žalobkyní, ale o to, zda z materiálního hlediska při zásahu do petitu zdržovacího nároku soud přiznává stejně nebo méně než to, čeho se žalobkyně domáhá (viz nález IV. ÚS 2780/08).
Dovolatelka v této souvislosti namítá, že občanský soudní řád nebrání tomu, aby soud do požadovaného výroku včlenil slova, kterými výrok zúží. Formálně výrok zní jinak, ovšem materiálně (z hlediska obsahu a rozsahu přiznaného práva) je v souladu s principem stanoveným v § 153 o. s. ř. Dovolatelka poukazuje na rozdílnou procesní praxi senátů Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze, které v některých případech ve věci zdržovacích nároků souvisejících s nekalou soutěží samy přistoupily k tomu, že požadovaný nárok obsahově zúžily, a to i tím, že při zachování podstaty toho, čeho se žalobkyně domáhá, výrok, kterého se domáhá, přeformulovaly tak, aby jím bylo přisouzeno méně, než co žalobkyně žádá. Dovolatelka proto považuje i za nutné postavit na jisto, do jaké míry a jak je soud oprávněn postupovat v případě formulace zdržovacích nároků a aplikace ustanovení § 153 o. s. ř.
Odvolací soud dále zamítl žalobu na uveřejnění omluvy jak v tiskovinách, tak na televizní stanici NOVA, na které byly spoty šířeny. V souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. je soud nepochybně oprávněn zúžit způsob uveřejnění omluvy pouze na některé sdělovací prostředky, a to právě na publikaci omluvy prostřednictvím televizního vysílání. Pokud odvolací soud naznal, že požadovanou omluvu nelze přiznat, neboť poslední věta výroku jde již nad rámec práva na uveřejnění omluvy, nic nebránilo odvolacímu soudu, aby ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. přiznal žalobkyni méně.
Žalované ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s tvrzeními dovolatelky, rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné. Dále odkazují na svá učiněná písemná podání, přednesy při jednáních a závěrečný návrh v řízení před soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil nebo co ohledně přípustnosti dovolání uvedl v poučení, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nevyplývá z formálního označení výroku nebo z poučení, nýbrž především z porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1999, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2000, sp. zn. 25 Cdo 160/2000). Tím, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, měl za to, že reklamní spoty by mohly splňovat znaky skutkové podstaty nekalé soutěže podle ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák., vymezil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně obsah posuzovaného právního vztahu účastníků. Z hlediska obsahu posuzovaného právního vztahu se tak jedná o rozsudek měnící ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ač formálně odvolací soud rozhodl potvrzujícím výrokem podle ustanovení § 219 o. s. ř. (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 96/2010 nebo ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2384/2006).
Dovolání proti napadenému výroku ve věci samé (první výrok) rozsudku odvolacího soudu je tudíž přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení § 242 o. s. ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že i když by reklamní spoty mohly splňovat znaky skutkové podstaty generální klauzule, nelze zdržovacím nárokům vyhovět, jelikož povinnosti obsažené ve zdržovacích nárocích nelze žalovaným uložit, neboť se jedná o jednotlivá reklamní sdělení vytržená z kontextu, bez přímé vazby na ten který konkrétní reklamní spot. Uplatněné zdržovací nároky tak nepostihují podstatu jednání žalovaných, a proto jsou podle odvolacího soudu nepřípustné.
Dovolací soud má na rozdíl od soudu odvolacího za to, že zdržovací nároky podstatu tvrzeného nekalosoutěžního jednání žalovaných vystihují. Žalobkyně nespatřovala nekalosoutěžní jednání žalovaných v uvádění samotných reklamních spotů jako takových, ale mnohem spíše v uvádění sdělení, která byla součástí těchto spotů. Požadované zdržovací nároky tedy žalobkyně neomezila na zdržení se uvádění určitých konkrétních reklamních spotů, avšak konkretizovala ho na v nich prezentovaná sdělení, která považovala vůči ní za nekalosoutěžní. Ve svém žalobním zdržovacím nároku se tudíž nezaměřila striktně jen na identické jednání žalovaných, kterého se již v minulosti dopustily, ale naopak se snažila pod něj zahrnout i veškerá v budoucnu hrozící a v jádru stejná nekalosoutěžní jednání (srov. v literatuře např. Hruda, O. Zdržovací nárok ve věcech nekalé soutěže a jeho rozsah účelně, a proto přiměřeně velkoryse. Právní rozhledy. 2011, č. 4, s. 127.)
V projednávané věci byla podstatou tvrzeného nekalosoutěžního jednání propagace minerálních vod za použití sdělení, že některé minerální vody mají mnoho magnesia, případně hořčíku a takové minerální vody je třeba střídat, že vysoký obsah magnesia, případně hořčíku, v lidském těle může způsobit necitlivost nebo apatii. Nebylo podstatné, prostřednictvím kterého konkrétního reklamního spotu, byla tato sdělení spotřebitelům předkládána. Snahou žalobkyně nebylo, aby se žalované zdržely uvádění určitého konkrétního reklamního spotu, avšak to, aby se v budoucnu zdržely všech obdobných (v jádru stejných) informací týkajících se možného neblahého vlivu magnesia na lidský organismus při propagaci svých výrobků (minerálních vod). Není přitom rozhodné, jakou formu propagace by žalované případně zvolily, zda reklamní spot v televizi či např. v rádiu nebo jiném mediu. Proto Nejvyšší soud považuje formulaci zdržovacího nároku žalobkyní za nejen přípustnou, ale dokonce i případnou. Bylo by neúčelným držet se striktně pouze toho konkrétního jednání, které bylo podnětem k podání žaloby. Pak by mohly žalované své jednání jen mírně modifikovat a pokračovat tak v nekalé soutěži (srov. shodně Hajn, P. Soukromoprávní prostředky ochrany proti nekalé soutěži. Právo a podnikání. 1993, č. 4, s. 5). Závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti uplatněných zdržovacích nároků tudíž není správný.
Odvolací soud dospěl ohledně nároku na uveřejnění omluvy v tisku ke správnému závěru, že uveřejnění omluvy v denících nepřichází v úvahu již proto, že dotčené reklamní spoty byly uveřejněny pouze v televizním vysílání a nikoli v tiskovinách žalobkyní uvedených, a případná omluva by měla být zveřejněna takovým způsobem, jakým došlo k dotčeným reklamním sdělením. Takovýto způsob, resp. forma, zveřejnění omluvy by totiž byl zřejmě nepřiměřený, a to vzhledem k tomu, že v žalobkyní uvedených tiskovinách žalované dotčená sdělení nešířily. Opodstatněné jsou však dovolací námitky dovolatelky, týkající se žalobního nároku na uveřejnění omluvy na televizní stanici NOVA. Odvolací soud nijak nezdůvodnil, z jakého důvodu nemohl vyhovět požadavku žalobkyně na uveřejnění omluvy na televizní stanici NOVA. Odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně v části týkající se uveřejnění omluvy, aniž by odlišil požadavek na uveřejnění omluvy v tisku a na televizní stanici NOVA, když nárok na uveřejnění omluvy na televizní stanici zřejmě přehlédl, čemuž odpovídá i jeho odůvodnění. V této části je právní posouzení odvolacím soudem neúplné, tudíž nesprávné.
Důvodnou je konečně i námitka dovolatelky, že odvolací soud mohl část textu, který považoval za jdoucí na rámec hmotněprávního posouzení, ze znění omluvy vypustit (tedy v souladu s výše uvedeným zamítnout nárok na omluvu v části, v níž by měla obsahovat určitou konkrétní část textu). Je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř. nebo ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011-135. Soud tak může upravit znění navržené omluvy tak, aby odpovídala prokázanému závadnému jednání žalovaných a smyslu institutu omluvy jako takovému. Může tedy vypustit určité slovní spojení či celou větu či znění omluvy zkonkretizovat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (aniž by bylo třeba se zabývat dalšími námitkami dovolatelky) není správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v rozhodnutí o věci, jímž se řízení končí, rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu