23 Cdo 4658/2008
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 373 obch. zák.




23 Cdo 4658/2008

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272 01, IČ 62967541, proti žalované dm drogerie markt s.r.o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova 1485/19, PSČ 370 01, IČ 472 39 581, zastoupené JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 36, o zaplacení částky 224 422,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 443/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2008, č. j. 3 Cmo 439/2007-257, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladislavy Halodové, advokátky, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 36.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. července 2007, č. j. 13 Cm 443/2007-188, zamítl žalobu na zaplacení částky 224 422,96 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně žalobou uplatnila nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku za období od 1. 3. 2003 do 31. 5. 2003, když podle svého tvrzení dodávala do obchodní sítě žalované v období od 1. 10. 1999 do 26. 8. 2002 drogistické zboží značky Lionesse, poté však žalovaná bez jakéhokoliv důvodu znemožnila žalobkyni toto zboží do její prodejní sítě dodávat a ani s ní nijak nevyrovnala zaplacené poplatky za marketingovou podporu produktů Lionesse, za náklady spojené s otevřením nových filiálek žalované a za prováděnou reklamu.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou probíhala v období od 1. 10. 1999 do 30. 9. 1992 spolupráce, v rámci níž žalobkyně dodávala do obchodní sítě žalované drogistické zboží značky Lionesse na základě smluv, které byly účastníky uzavírány vždy na období jednoho roku. Žádná ze smluv neobsahuje závazek žalované odebírat od žalobkyně zboží v konkrétním obsahu, popř. odebrat zboží po skončení platnosti dohody s odkazem na zaplacené poplatky ve smlouvě.
Soud prvního stupně dovodil, že žaloba není důvodná. Podle § 415 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Žalobkyně s odkazem na toto zákonné ustanovení má za to, že porušením této povinnosti jí vznikl nárok na náhradu škody proti žalované za situace, kdy žalovaná neplnila své závazky vyplývající z uzavřených smluv za dobu následující po skončení jejich platnosti do vypořádání se s žalobkyní, pokud jde o zaplacené poplatky ze smluv, které žalobkyni přiznal rozhodnutím Vrchní soud v Praze. Podle soudu prvního stupně nelze koncipovat vznik nároku na náhradu škody ze smluv, na základě kterých docházelo k obchodní spolupráci, je-li v řízení nesporné, že obchodní spolupráce účastníků trvala prakticky od 1. 10. 1999 do 26. 8. 2002, a byla založena třemi ročními smlouvami. Skutečnost, že Vrchní soud v Praze rozhodl o povinnosti žalované vrátit žalobkyni poplatky, které žalovaná v rozporu s dobrými mravy vybírala z titulu marketingové podpory výrobků žalobkyně, nákladů spojených s otevřením nových prodejen a nákladů za podporu prodeje výrobků žalobkyně, bez dalšího neznamená, že by po dobu, po kterou byly poplatky zaplaceny a nebylo rozhodnuto o jejich vrácení, resp. po dobu, po kterou o to žalobkyně nepožádala, měla trvat spolupráce ze shora jmenovaných smluv, případně že by vznikl konkludentní vztah s povinností žalované umožnit žalobkyni prodej jejích výrobků. Vznik nároku na náhradu škody předpokládá kromě vzniku škody samotné i porušení zákonné nebo smluvní povinnosti a existenci příčinné souvislosti mezi tím. Soud prvního stupně neshledal, že by žalovaná porušila povinnost odebírat zboží, resp. povinnost umožnit žalobkyni prodej jejího zboží ve svých prodejnách. Tato povinnost totiž nevyplývá ze žádného smluvního ujednání a nelze ji založit ani na tvrzení žalobkyně o postupu žalované v rozporu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku a s ohledem na délku trvání spolupráce účastníků (spolupráce po dobu tří let na základě ročních smluv) nelze tuto povinnost založit ani na ustanovení o obchodních zvyklostech. Žalovaná neporušila ani svou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. června 2008, č. j. 3 Cmo 439/2007-257, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, a ztotožnil se i s právním hodnocením soudu prvního stupně. Odvolací soud vyšel stejně jako soud prvního stupně při hodnocení uplatněného nároku na náhradu škody z § 373 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Vznik nároku na náhradu škody předpokládá kromě vzniku škody porušení smluvní nebo zákonné povinnosti a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti. V dané věci odvolací soud neshledal žádné porušení smluvní ani zákonné povinnosti na straně žalované. Tvrzení žalobkyně, že žalovaná byla povinna umožnit žalobkyni prodej jejího zboží ve svých prodejnách, se dle odvolacího soudu nezakládá na žádném smluvním ujednání. Tuto povinnost žalované nelze založit ani na tvrzení žalobkyně o postupu žalované v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku, ani na ustanovení o obchodních zvyklostech zachovávaných v rámci dosavadní spolupráce postupem podle § 264 odst. 1 a 2 obch. zák.
Odvolací soud dovodil, že tvrzení žalobkyně, že mezi ní a žalovanou vznikl smluvní vztah konkludentně zaplacením poplatku za možnost dodávat do obchodní sítě žalované, ani nové tvrzení žalobkyně o existenci jiné smlouvy mezi účastnicemi v ústní podobě, nemá oporu v provedeném dokazování. Standardním způsobem uzavírané roční rámcové smlouvy zavazovaly žalobkyni k účasti na jednotlivých zpoplatněných aktivitách, především k hrazení poplatků na podporu prodeje zboží žalobkyně, ale ze žádné z těchto smluv nevyplýval závazek žalované odebírat od žalobkyně zboží v konkrétním rozsahu či odebírat zboží po skončení platnosti roční dohody. Odvolací soud dovodil, že pokud neexistovala konkrétní povinnost žalované, nemohlo dojít ani k jejímu porušení jednáním proti dobrým mravům nebo zásadám poctivého obchodního styku. Odvolací soud tedy dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyni vznikla škoda ve formě ušlého zisku.
Proti rozsudku odvolacího soudu (oběma jeho výrokům) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a písm. 2 odst. a) o. s. ř.], a spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř].
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá podle dovolatelky v tom, že v obdobné situaci, ve které se ocitla dovolatelka, se ocitají všichni dodavatelé prodávající své zboží prostřednictvím sítě obchodních řetězců. Dodavatel obchodního řetězce je povinen platit obchodnímu řetězci různé poplatky za služby v řetězcem stanovené výši a přispívat na jeho provozní náklady, k těmto platbám ale chybí konkrétní, řádné, vyvážené a odpovídající protiplnění ze strany obchodního řetězce. Obchodní řetězec tak obvyklou míru obchodního rizika přenáší na dodavatele. Tuto situaci, kdy ve smluvním vztahu mezi obchodním řetězcem a dodavatelem existuje viditelná nerovnost, nelze v režimu stávajícího obchodního zákoníku označit za podstupování obvyklého podnikatelského rizika, ale za hrubou deformaci tržního prostředí. Přesto zákon dodavatelům obchodních řetězců neposkytuje žádnou ochranu.
Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že soudy obou stupňů posuzovaly žalobu v rozporu s jejím skutečným zněním a žalobním návrhem a rozhodovaly tak de facto jiný spor. Dovolatelka tvrdí, že žalované zaplatila minimálně 466 040 Kč za příslib poskytování předem domluvených služeb (marketingové podpory a reklamy svým výrobků na prodejních místech vytvořených pro toto zboží žalovanou), což dokládají texty na fakturách vystavených žalovanou. Proplacením těchto faktur vznikl mezi žalobkyní a žalovanou závazkový vztah faktury žalované naše platby za ně , a proto byla žalovaná povinna žalobkyni dohodnuté služby poskytovat do doby ukončení tohoto závazkového vztahu a vzájemného vyrovnání, protože ve vlastních ročních smlouvách konkrétní, řádné a odpovídající protiplnění za platby žalobkyně stanoveno nebylo. Žalobou se proto domáhala vydání ušlého zisku z neposkytování těchto služeb žalovanou dovolatelce po dobu platnosti závazkového vztahu faktury žalované naše platby za ně . Soudy měly podle dovolatelky nejprve zkoumat obsah a povinnosti vyplývající stranám z tohoto závazkového vztahu, následně měly zjistit, zda nedošlo k porušení povinností vyplývajících z tohoto závazkového vztahu jednou z jeho stran a dále měly zkoumat existenci příčinné souvislosti tohoto porušení povinnosti se vznikem tvrzené škody. Soudy ovšem hodnocení tohoto právního vztahu zcela pominuly a obsah práv a povinností z něho plynoucích nezkoumaly. Namísto toho ovšem soudy posuzovaly spor v rozporu se žalobním petitem a podstatou podané žaloby z toho pohledu, zda žalovaná byla či nebyla povinna od žalobkyně odebírat zboží.
Nesprávné právní posouzení věci shledává dovolatelka v tom, že soudy neaplikovaly na danou situaci § 424 obč. zák., i když tuto povinnost zjevně měly.
Podle dovolatelky soudy pominuly hodnocení právního vztahu označeného dovolatelkou jako faktury žalované (za poskytování domluvených služeb žalovanou nám) naše platby za ně , pominuly hlavní žalobní tvrzení dovolatelky a neaplikovaly na tento právní vztah správné právní předpisy.
Soudy obou stupňů dále byly dle dovolatelky povinny seznámit se řádně se zněním kompletního spisu ve sporu vedeném mezi dovolatelkou a žalovanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 307/2005. Znění rozsudku odvolacího soudu v tomto sporu a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 307/2005 si podle dovolatelky odporují, protože samotná podstata obou sporů je stejná, ale výklady shodných právních norem užitých v obou případech soudy jsou rozdílné (posouzení sporu dle dobrých mravů). Vrchní soud v Praze v uvedeném sporu nařídil žalované vrátit dovolatelce tu část poplatků na podporu otevření nových prodejen zaplacených z uzavřených ročních smluv, na jejichž vrácení nebyl nárok před podáním žaloby promlčen. Vrchní soud dospěl v citovaném rozhodnutí k závěru, že tyto poplatky jsou v rozporu s dobrými mravy, když k nim ve smlouvě není stanoveno adekvátní protiplnění. Odvolací soud ovšem v tomto řízení zcela pominul existenci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 Cmo 95/2006 a vůbec se k němu nevyjádřil.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nastolilo podle dovolatelky stav, kdy za poskytnutí plnění není jeho příjemce povinen poskytnout protiplnění, ani se vyrovnat vrácením přijaté částky.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání souhlasí se závěry odvolacího soudu, že žalobkyně v řízení neprokázala základní předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu, jimiž jsou porušení smluvní nebo zákonné povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem tvrzené škody. Žalovaná je toho názoru, že tvrzení žalobkyně o existenci jiné konkludentně uzavřené smlouvy mezi žalovanou a žalobkyní nemá oporu v provedeném dokazování, jak naznal správně odvolací soud. Žalovaná dále souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud neexistovala žádná její konkrétní povinnost vyplývající z ročních smluv, nemohlo dojít k jejímu porušení jednáním proti dobrým mravům či proti zásadám poctivého obchodního styku. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.
Žalobkyně dále ve věci učinila několik následných podání. Podáním nazvaným Doplnění a upřesnění dovolání ze dne 21. 1. 2009 dovolatelka doplnila dovolání s tím, že celý případ není možné posuzovat jako samostatnou právní kauzu, ale jako celý objem identických právních situací vztahujících se na mnoho subjektů ve stejném postavení.
Dovolatelka opětovně namítá, že soudy neposoudily povinnost stran v platném právně-závazkovém vztahu, neposuzovaly, zda nedošlo k neoprávněnému obohacení žalované a neposuzovaly spor podle § 424 obch. zák. (zřejmě obč. zák.). Podle dovolatelky ani jeden z rozsudků neobsahuje výslovné odmítnutí vzniku a existence právně-závazkového vztahu faktury žalované za domluvené služby platby za ně , a proto se ani jeden rozsudek nezabýval povinnostmi žalované vyplývajícími z existence tohoto vztahu. Žalobkyně se žalobou domáhá poskytování jí řádně zaplacených služeb, resp. splnění povinností založených vztahem ze zaplacených služeb, tj. podpory prodejce zboží (kterou není možno činit bez odběru zboží) a to až do okamžiku řádného ukončení tohoto právně-závazkového vztahu. Žalovaná tento závazkový vztah neukončila a platby zaplacené žalobkyní si ponechala. Žalobkyně dále odkazuje na závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, č. j. 3 Cmo 95/2006-277, jimiž argumentovala již v dovolání.
V podání nazvaném Doplnění dovolání žalobce ze dne 11. 5. 2009 žalobkyně opakuje, že soudy se nezbývaly základní podstatou sporu, tj. posouzením práv a povinností stran z existujícího a v žalovaném období stále platného právně-závazkového vztahu z plateb žalobkyně za služby žalované. Zaplacením faktur vznikl mezi žalobkyní a žalovanou regulérní a platný závazkový vztah, z něhož je žalovaná povinna poskytovat žalobkyni konkrétní služby spočívající v marketingové podpoře a reklamě výrobků Lionesse. Tento závazkový vztah nebyl žádným způsobem ukončen. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zakládají stav, kdy za poskytnutí plnění není příjemce povinen poskytnout protiplnění, tedy plnit své povinnosti z platného závazkového vztahu a dokonce není ani povinen závazkový vztah ukončit platným právním úkonem.
Podáním nazvaným Vyjádření ve věci samé v návaznosti na Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2184/2007-257 ze dne 12. 7. 2009 dovolatelka cituje označený rozsudek Nejvyššího soudu a dovozuje, že žalovaná vybrala od roku 1999 do roku 2002 v rozporu s dobrými mravy od žalobkyně finanční prostředky, s nimiž žalobkyně následně nemohla v žalovaném období nakládat a generovat z nich např. svůj zisk, či je užít ke své potřebě. Dovolatelka proto namítá, že svévolné neposkytnutí obchodní praxí zavedeného protiplnění (odběru zboží a poskytování služeb) je po celou dobu držení těchto plateb také v rozporu s dobrými mravy a tedy s odpovědnostními důsledky pro žalovanou.
V dalším podání dovolatelky označeném jako Vyjádření dovolatelky k vyjádření žalované k dovolání ze dne 24. 11. 2008 , které dovolatelka datovala dnem 21. 7. 2009, obsahově opakuje námitky, které již vznesla v předchozích podáních.
Dále dovolatelka doplnila dovolání podáním ze dne 19. 11. 2009 nazvaným Doplnění dovolání žalobce z důvodu existence rozsudků Vrchního soudu v Praze, č. j. 3 Cmo 95/2006-227, a na tento rozsudek navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č. j. 23 Cdo 2184/2007-257 , ve věci stejného skutkového i důkazového stavu sporu mezi stejnými účastníky, jako je tomu v tomto sporu . Dovolatelka poukázala na fakt, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka namítá, že skutkový stav sporu, na základě kterého soudy spor rozhodly, neodpovídá znění a také logice důkazů založených ve spise. Soudy obou stupňů porušily svou povinnost posoudit věc a o nároku rozhodnout bez ohledu na to, jaký právní důvod uvádí účastník sporu, pokud lze učiněná skutková zjištění podřadit pod jinou právní normu, než tvrdí účastník řízení. Soudy obou stupňů takto podle dovolatelky nepostupovaly, a mohly tak zapříčinit situaci, kdy jejich nesprávná a neúplná skutková zjištění mohla ovlivnit v neprospěch žalobkyně další postup dovolacího či ústavního soudu, tedy i hrubě ovlivnit zákonné právo žalobkyně na spravedlivý proces i její zákonné právo na majetek a jeho užití. Soud prvního a druhého stupně nedostály svým povinnostem řádného a úplného zjištění skutkového stavu sporu a zapříčinily nepřípustný stav, kdy znění jejich rozsudků v meritorní části je v přímém rozporu se zněním rozsudku Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR, přestože všechny soudy v obou sporech vycházely z naprosto stejných důkazů.
V dalším Doplnění dovolání za účelem sjednocení obsahu všech čtyř dovolání žalobce, které jsou v současné době u dovolacího soudu mezi stejnými účastníky za stejného skutkového stavu a důkazních prostředků ze dne 3. 2. 2010 dovolatelka rekapituluje všechny doposud učiněné námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu. Navíc namítá rozpor chování žalované s legislativou Evropské Unie [čl. 81 odst. 1 písm. e) a čl. 82 písm. d) Smlouvy o založení Evropského společenství]. Ke dni 1. 2. 2010 nabyl účinnosti zákon č. 395/2009 Sb., tzv. zákon o významné tržní síle, který reguluje vztah mezi řetězci a jejich dodavateli. Ten zneužití významné tržní síly vůči dodavatelům zakazuje. Podle toho, jak tento zákon vymezuje zneužití významné tržní síly, je zjevné, že se jedná o případy, které jsou primárně či sekundárně podstatou tohoto sporu. Situace, že zákon nabyl účinnosti až 1. 2. 2010, nemění nic na tom, že právní jednání žalované vůči žalobkyni bylo od počátku obchodního vztahu právně nekonformní a jako takové je měly soudy posuzovat, včetně sankce v podobě vyhovění žalobě.
Podáním ze dne 12. 5. 2010 označeným jako Doplnění dovolání žalobce č. 4 dovolatelka odkazuje na nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu sporu, následnou nesprávnou právní kvalifikaci sporu a v důsledku toho i nesprávné právní posouzení sporu soudy nižších stupňů. Dovolatelka současně poukazuje i na údajnou blíže nespecifikovanou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. To vše s cílem, aby dovolací soud uvedl do souladu znění rozsudku Vrchního soudu v Praze,
č. j. 3 Cmo 95/2006-227, na tento rozsudek navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR,
č. j. 23 Cdo 2184/2007-257, a rozsudek soudu v této věci.
Dovolatelka dále doplnila své dovolání podáním ze dne 27. 5. 2010 označeným jako Doplnění dovolání žalobce č. 5 , v němž namítá, že výše citované rozsudky Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR posuzovaly v řízení zjištěný skutkový stav podle § 39 obč. zák. jako rozporný s dobrými mravy. Tím, že soudy nižších stupňů ignorovaly shora uvedené rozsudky, zbavily se možnosti posoudit spor z pohledu neplatných právních úkonů výběrů všech plateb žalované od žalobkyně a jejich možnými právními dopady.
V dalším doplnění dovolání ze dne 19. 7. 2010 označeným jako Doplnění dovolání žalobce č. 6 žalobkyně opětovně odkazuje na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ohledně otázky zásadního právního významu v tomto řízení. Poukazuje na to, že za existence stejných účastníků sporu, stejných žalobních tvrzení i stejného skutkového stavu sporu řešil odvolací soud i následně Nejvyšší soud totožnou právní otázku ve dvou sporech rozdílným způsobem. Ve sporu 3 Cmo 95/2006-227 věc posuzoval z pohledu plnění získaných absolutně neplatnými právními úkony pro rozpor jejich výkonu s dobrými mravy, zatímco v tomto sporu věc z pohledu § 39 obč. zák. soud vůbec neposuzoval.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, se může zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že podle ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci měnit dovolací důvody pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Nejvyšší soud proto při posuzování přípustnosti dovolání mohl vycházet pouze z dovolacích důvodů uplatněných v této lhůtě, tj. z dovolacích důvodů uplatněných v dovolání ze dne 17. 9. 2008.
Po tomto posouzení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané věci odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem a dosavadní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázek souvisejících s obchodními vztahy mezi obchodními řetězci a jejich dodavateli, tvrdíc, že kromě rámcových smluv uzavřených mezi účastníky v písemné formě na určité časové období (dále jen roční smlouvy ) byla konkludentně uzavřena smlouva, jíž charakterizuje jako faktury žalované - naše platby za ně , podle níž platila žalovanou vyúčtovanou cenu za služby spojené s prodejem svého zboží v prodejnách žalované (zejména reklamního a marketingového charakteru) a žalovaná jí za to měla tyto služby, jejichž splnění předpokládá i odběr zboží žalobkyně, poskytovat po dobu trvání tohoto závazkového vztahu, který žalovanou nikdy nebyl ukončen . Porušením této povinnosti jí žalovaná měla způsobit v období od března 2003 do května 2003 škodu ve formě ušlého zisku ve výši částky požadované žalobou.
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu však nevyplývá, že by tato povinnost žalované zahrnující povinnost odebírat zboží žalobkyně, resp. umožnit jí prodej zboží ve svých prodejnách, byla obsahem smluvního ujednání mezi stranami. Pokud žalobkyně namítá, že soudy neposuzovaly obsah konkludentně uzavřeného závazkového vztahu faktury žalované za domluvené služby platby za ně , odvolací soud naznal, že ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně nevyplývá, že by mezi žalobkyní a žalovanou došlo konkludentně k uzavření nějakého závazkového vztahu, jenž by zakládal žalobkyní tvrzené povinnosti žalované. Dovolací soud přitom není při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší soud vázán a při rozhodování o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, není správnost skutkových závěrů oprávněn přezkoumávat. Nebyla-li v řízení prokázána existence závazkového právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, z něhož by vyplývala povinnost žalované umožnit žalobkyni prodej výrobků v prodejnách žalobkyně v předmětném období, tudíž v tomto období odebírat výrobky žalobkyně, odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem, pokud dovodil, že nárok žalobkyně na úhradu ušlého zisku v důsledku skutečnosti, že žalovaná v daném období neposkytovala marketingovou podporu produktů žalobkyně, nenakupovala a neodebírala od žalobkyně zboží a tím neposkytovala žalobkyni zaplacené plnění, není po právu.
Námitka, že řízení před soudy obou stupňů trpí vadami, spočívajícími v tom, že soudy obou stupňů posuzovaly žalobu v rozporu s jejím skutečným zněním, tím de facto rozhodovaly jiný spor a použily jiné předpisy, než kdyby posuzovaly žalobu dle znění žalobního petitu , je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit pouze v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávmího) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Z formulace tohoto dovolacího důvodu je navíc zřejmé, že ve skutečnosti nejsou namítány vady řízení, nýbrž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jež dovolací soud - jak je uvedeno shora - neshledal.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. K uvedenému závěru konečně Nejvyšší soud dospěl již v usnesení ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 4644/2008, v němž posuzoval dovolání žalobkyně v obdobné věci, v níž uplatňovala shodný nárok za období červen až srpen 2003. Nejvyšší soud současně podotýká, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, na něž dovolatelka vícekrát odkazuje, se týkalo jiného nároku, než který byl předmětem řízení v dané věci.
Dovolání žalobkyně výslovně směřovalo i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku, který má charakter usnesení, však nelze dovodit ani z ustanovení § 238 o. s. ř., ani z ustanovení § 238a, či ustanovení § 239 o. s. ř.
Dovolání tedy směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž se věcí mohl dále zabývat, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně 30. listopadu 2010

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu