23 Cdo 4654/2010
Datum rozhodnutí: 26.01.2012
Dotčené předpisy: § 638 obch. zák.




23 Cdo 4654/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně A&A Ampex, s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Bajkalská 672/14, IČO 26415437, zastoupené JUDr. Ivou Fialovou Ištvánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 16, proti žalované Geis CZ s.r.o. , se sídlem v Ejpovicích, Zemská 211/I, okres Rokycany, PSČ 337 01, IČO 44567359, zastoupené JUDr. Jaroslavem Šímou, CSc., advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, o zaplacení částky 124 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 72/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2010, č. j. 12 Cmo 338/2009-186, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. června 2009, č. j. 44 Cm 72/2005-149, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 124 000 Kč s 3% úrokem z prodlení od 14. 12. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná objednala u žalobkyně dne 1. 7. 2004 svoz a rozvoz zásilek na období od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2004 za dohodnuté přepravné a za podmínek uvedených v objednávce. Žalovaná požadovala, aby žalobkyně měla sjednáno pojištění odpovědnosti dopravce při přepravě zboží. Objednávka dále určovala způsob přepravy zásilek včetně vybavení vozu mobilním telefonem pro zjištění aktuální polohy vozidla. Z faktury č. 20040284 vystavené dne 3. 12. 2004 s datem splatnosti 13. 12. 2004 bylo soudem zjištěno, že žalobkyně vyúčtovala žalované přepravu za měsíc listopad 2004 v celkové výši 151 488,20 Kč včetně DPH. Žalovaná na tuto fakturu uhradila částku 27 488,20 Kč, zbývající částku 124 000 Kč neuhradila, protože jí nebyla řidičem žalobkyně vrácena vybraná finanční hotovost. Žalovaná tuto částku jednostranně započetla vůči pohledávce žalobkyně, ta zápočet neuznala.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o přepravě věcí zboží na základě objednávky ze dne 1. 7. 2004, a to na období od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2004. Žaloba je důvodná, neboť žalobkyni nebyla uhrazena přeprava zboží, kterou v měsíci listopadu 2004 pro žalobkyni realizovala. Zápočet nemohl být proveden, neboť pohledávka ve výši 124 000 Kč nesvědčí vůči žalobkyni, ale vůči řidiči žalobkyně M. R. Mezi účastníky nebylo smluvně ujednáno vybírání finanční hotovosti za předané zásilky. Žalovaná se proto měla s příslušnou žalobou obrátit přímo na řidiče M. R., který byl v trestním řízení uznán vinným za podvod v souvislosti s ponecháním si finanční hotovosti za předané zboží.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 2010, č. j. 12 Cmo 338/2009-186, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud zopakoval dokazování objednávkou svozu a rozvozu zásilek ze dne 7. 1. 2004. Zjistil, že žalovaná objednala svoz a rozvoz zásilek systému Geis s. r. o., s datem přistavení vozidla 1. 7. 2004 31. 12. 2004, čas přistavení vozidla 06.00 hod., místo přistavení vozidla pobočka Geis CZ s. r. o., adresa Chomutovice 38, 251 70 Dobřejovice , typ vozidla Renault, SPZ AKV 60-16, dohodnutá smluvní cena do 3 400 Kč/den (bez DPH), splatná do 30 dnů na základě faktury vystavené dopravcem. Podepsáno v Chomutovicích dne 1. 7. 2004 dopravcem, tj. žalobkyní, a objednatelem, tj. žalovanou.
Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o provozu dopravního prostředku ve smyslu § 638 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Žalobkyně splnila povinnosti vyplývající ze smlouvy, vzniklo jí proto právo na zaplacení nedoplatku úplaty ve výši 124 000 Kč.
Ohledně zápočtu odvolací soud dovodil, že mezi účastníky nebylo ujednáno, že žalobkyně jako dopravce před vydáním zásilky vybere od příjemce určitou peněžní částku. Taková povinnost by musela být ve smyslu § 618 odst. 2 obch. zák. ve smlouvě dohodnuta. Pokyn řidiči, aby před vydáním zásilky příjemci od něho vybral určitou částku, nedala řidiči žalobkyně jako jeho zaměstnavatel na základě smluvního ujednání s žalovanou, nýbrž takový pokyn dala řidiči M. R. sama žalovaná, resp. její dispečeři. Řidič tedy vybíral finanční prostředky mimo rámec smlouvy o provozu dopravního prostředku uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, tedy mimo rámec svých pracovních povinností řidiče žalobkyně. Skutečnost, zda žalobkyně o vybírání peněz věděla, není podstatná.
Protože žalovaná započetla proti pohledávce žalobkyně neexistující pohledávku, dospěl odvolací soud k závěru, že započtení je neúčinné a pohledávka na zaplacení částky 124 000 Kč zápočtem nezanikla.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. V dovolání žalovaná uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná rovněž namítá nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem. Z výpovědi svědka M. R. vyplývá, že dostal od svého zaměstnavatele pokyn, aby se při provádění přeprav řídil pokyny žalované. Závěr odvolacího soudu, že dobírky vybíral řidič mimo rámec svých pracovních povinností, tedy není správný.
Stejně tak není správný ani závěr odvolacího soudu, že vybírání zásilek neprobíhalo v rámci smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou. Vybírání dobírek tímto způsobem je běžnou obchodní praxí ve smyslu § 264 obch. zák., kterou respektují i Všeobecné zasílatelské podmínky spedice a logistiky (bod 3.10 tohoto dokumentu). To, že je takový postup standardní a naprosto běžný, potvrdily i svědecké výpovědi L. S., A. V. a P. M. Fakt, že jde o zavedenou zvyklost mezi stranami, vyplývá i z frekvence případů s výběrkou, tj. asi 300 případů měsíčně.
Dovolatelka v této souvislosti upozorňuje i na § 15 odst. 1 obch. zák. Vybírání dobírek řidičem je v přepravě zcela obvyklá věc, navíc svědek M. R. potvrdil, že jeho zaměstnavatel o vybírání dobírek věděl. Podle § 15 odst. 2 obch. zák. je podnikatel vázán jednáním svého zaměstnance i v případě, když takový zaměstnanec překročí své zmocnění, pokud o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla.
Odvolací soud nesprávně vychází z toho, že povinnost vybírat a odevzdávat dobírku by musela být ve smyslu ustanovení § 618 odst. 2 obch. zák. dohodnuta ve smlouvě. Tuto skutečnost soud hodnotil izolovaně v rozporu s kogentním ustanovením § 132 o. s. ř. o komplexním hodnocení všech důkazů s pečlivým přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.
Závěrem odvolací soud připomíná, že žalovaná byla důvodně v dobré víře, jelikož šlo o zcela obvyklou činnost.
Na základě výše uvedeného žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatelka neuvádí, v čem spočívá zásadní právní význam napadaného rozhodnutí a ani hodnocením námitek v něm obsažených k takovému závěru dospět nelze.
Žalovaná nejprve namítá nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem. Takové pochybení se může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je úspěšně napadnout jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Již výše bylo objasněno, že k tomuto dovolacímu důvodu se při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže přihlížet.
Dovolatelka dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že vybírání finanční hotovosti od příjemců zásilek neprobíhalo v rámci smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou. Ani tato námitka nemůže založit přípustnost podaného dovolání. Dovolací soud je v případě, že přípustnost dovolání může být založena pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vázán skutkovým zjištěním odvolacího soudu, toto skutkové zjištění přezkoumávat nemůže a je povinen z něho vycházet. Z tohoto skutkového zjištění skutečně nelze dovodit, že by obsahem práv a povinností plynoucích pro smluvní strany ze smlouvy o provozu dopravního prostředku založené na objednávce ze dne 1. 7. 2004 bylo vybírání finančních částek od příjemců zásilek a jejich předání žalované. Žalovaná v této souvislosti namítá, že vybírání dobírek je běžnou obchodní praxí ve smyslu § 264 obch. zák. V řízení ovšem takové skutkové zjištění učiněno nebylo. Ani uplatnění této námitky proto nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Odkaz na ustanovení § 15 odst. 1 a 2 obch. zák. je taktéž nepřípadný. Žalovaná v této souvislosti namítá, že pokyn žalované řidiči R., aby při vydání zásilky vybral dobírku, a následné skutečné vybrání této dobírky je ve svém důsledku smluvní ujednání mezi žalobkyní a žalovanou a nezavazuje tedy řidiče, nýbrž jeho zaměstnavatele, neboť se jedná o činnost, ke které v rámci obstarávání přepravy obvykle dochází. Obvyklou činností spojenou s výkonem funkce řidiče však není uzavírání smluv o provozu dopravních prostředků, přičemž nelze dovodit, že by žalovaná o této skutečnosti vědět nemohla. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nelze dovodit, že by jednání svědka R. žalobkyni zavazovalo.
Z výše uvedených důvodů je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 5 a ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. ledna 2012


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu