23 Cdo 4654/2008
Datum rozhodnutí: 29.07.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 4654/2008

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobců: a) Ing. M. M. a b) Ing. J. M., zastoupeni JUDr. Jiřím Šmrhou, advokátem se sídlem Plánkova 600, Strakonice proti žalovanému DŘEVOKOV Blatná, a. s. , se sídlem Blatná, Vrbenská 25, IČ 00028550, zastoupenému JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, o zaplacení 9.197.319,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 39/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. února 2008, č. j. 5 Co 104/2008-282, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám advokáta žalovaného JUDr. Josefa Šťastného.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 22. srpna 2007, č. j. 2 C 39/2005-208, rozhodl, že návrh, aby žalovaný byl povinen uhradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 9.197.319,- Kč, se zamítá (výrok I.) a žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II.)
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobu bylo nutno zamítnout jako nedůvodnou v té části, v níž nárok nebyl promlčen, tj. ve výši 1.063.472,- Kč, neboť nebyly splněny základní předpoklady pro odpovědnost žalovaného za škodu ve smyslu § 420 občanského zákoníku (dále též obč. zák. ) a v návaznosti na § 373 an. obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ) Vymáhaná část nároku v uvedené výši nemá ani příčinou souvislost v neplatné nájemní smlouvě (smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 4. 1994, uzavřené mezi žalovaným jako pronajímatelem a žalobcem a). Ohledně částky 8.133.847,- Kč byla pak žaloba zamítnuta z důvodu promlčení s odkazem na § 388 odst. 1 obch. zák.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobcům nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II.)
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a především odkázal na to, že v předchozím souvisejícím řízení byla předmětná nájemní smlouva shledána neplatnou pro absenci souhlasu obecního úřadu podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 20. 12. 1999, č. j. 4 C 803/99-23).
Odvolací soud se ztotožnil také s právním posouzením věci soudem prvního stupně s tím, že žaloba je zcela bezdůvodná.
Pokud jde o část nároku ve výši 8.133.847,- Kč, jde o nárok promlčený, přičemž odvolací soud nesdílel výhradu žalobců, že námitka promlčení vznesená žalovaným, je v rozporu s dobrými mravy resp. s poctivým obchodním stykem, a to hlavně proto, že nároky žalobce tak jako tak nemají oporu v hmotném právu.
Pokud jde o nepromlčené nároky (část nároků) žalobců v celkové výši 1.063.472,- Kč, odvolací akceptoval právní závěry soudu prvního stupně o jejich nedůvodnosti. Jde o platby, které byly placeny na základě neplatné nájemní smlouvy, především za spotřebovanou el. energii a plyn v částce 89.530,- Kč. Dále jde o úroky z úvěrů, které čerpal žalobce a), aby mohl hradit platby spojené s nájemní smlouvou (požadovaná částka 720.029,80 Kč jako třípětinový podíl z celkových plateb žalobce a) ve výši 1.208.383,- Kč), nejsou škodou vzniklou v souvislosti s neplatností nájemní smlouvy, takže tu chybí příčinná souvislost. I kdyby byla nájemní smlouva platná, musel by žalobce tak jak tak úroky z úvěrů hradit.
Dále se celková nepromlčená část nároků žalobce skládá z platby za odvedené zdravotní a sociální pojištění za zaměstnance v neplatně pronajatých prostorách a za pojištění pronajatého majetku. Odvolací soud souhlasil s názorem prvostupňového soudu, že tyto platby nemají souvislost s neplatností nájemní smlouvy a žalobce a) by je musel platit, i kdyby smlouva byla platná (šlo o částky 260.273,60 Kč jako tří pětin z částky 433.956,- Kč a o 4.500,- Kč jako tři pětiny z částky 7.500,- Kč.) Ani fiktivně vypočítané úroky z těchto částek nemohou být podle názoru odvolacího soudu posouzeny jako užitek z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 458 odst. 2 obč. zák.
Odvolací soud na základě uvedeného uzavřel, že nárok na nájemné, resp. jeho náhradu byl promlčen a ostatní platby z neplatné nájemní smlouvy nemohly být přiznány vzhledem k absenci synallagmatického žalobního petitu (§ 457 obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelé zdůrazňují, že se domáhají vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal nepoctivým obchodním stykem a v rozporu s dobrými mravy a dále náhrady škody, způsobené žalovaným, a to z neplatné nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1. 4. 1994, v níž kromě ujednání o nájmu nemovitosti, označených jako objekt autoservisu a nájmu movitých věcí jsou obsažena též ujednání o odkupu movitých věcí (drobný hmotný majetek za 33.170,- Kč), jakož i zásob (jako movitých věcí) za částku 1.611.736,59 Kč, a další ujednání, jako je povinnost nájemce pojistit majetek, hradit spotřebovanou elektřinu, vodu a teplo, jakož i ujednání o převzetí zaměstnanců do pracovního poměru v pronajatých nemovitostech. Soudy v předcházejících řízeních shledaly smlouvu neplatnou jako celek. Posléze se ukázalo, že řada staveb v autoservisu nebyla zkolaudována.
Dovolatelé nesouhlasí s právním názorem obou soudů prvního stupně i odvolacího že jde o smlouvu o nájmu nebytových prostor, ale jde o nájemní smlouvu nemovitých věcí, a to budovy autoservisu se stanicí technické kontroly, budovy karosárny a lakovny a pozemky. Nejvyšší soud několikrát judikoval, že v takovém případě se nájemní smlouva neposuzuje podle zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu nebytových prostor, ale podle občanského zákoníku. Nejvyšší soud nicméně posléze judikoval, že i když je předmětem nájmu budova, ale obsahuje byť jen jeden nebytový prostor, musí před uzavřením platného nájemního vtahu předcházet souhlas obecního úřadu s pronájmem. Právní názor obou soudů je proto v daném případě v souladu s ustálenou judikaturou, neobstojí však názor těchto soudů, že o souhlas musí žádat pronajímatel, což je v rozporu s judikaturou.
Dovolatelé dále poukazují na to, že nájemní smlouvu připravil žalovaný a ten měl požádat i o souhlas obecního úřadu. Tím, že žalované družstvo pronajalo nezkolaudované budovy, porušilo zákon a jeho jednání bylo v rozporu s poctivým obchodním stykem a s dobrými mravy, a takovou otázku Nejvyšší soud dosud neřešil. Dovolatelé také namítají, že nájem movitých věcí soud posoudil jako nájem nebytového prostoru, což je v rozporu s hmotným právem a v této části rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, protože o bezdůvodném obohacení z podnikatelského nájmu věcí movitých měly v prvním stupni rozhodovat krajské, nikoli okresní soudy. Rovněž odkup movitých věcí byl posouzen v rozporu s hmotným právem jako nájem nebytového prostoru, ač jde o kupní smlouvu a navíc rozhodovaly opět věcně nepříslušné soudy, protože o bezdůvodném obohacení z neplatné kupní smlouvy mezi podnikateli nepřísluší rozhodovat v prvním stupni okresnímu, ale krajskému soudu.
Dovolatelé taktéž kritizují právní názor odvolacího soudu, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, protože požadované nároky podle hmotného práva neexistují, jako absurdní a v rozporu s právními předpisy a s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatelé dále zdůrazňují, že v červnu 1999 byl žalovaný vyzván k převzetí jeho majetku a dnem 18. 9. 2000 znovu disponuje svým majetkem včetně movitých věcí. K promlčení nároku na vrácení kupní ceny movitých věcí tak nemohlo dojít a právní posouzení nároku jako promlčeného je nesprávné.
K nepromlčeným nárokům na vydání bezdůvodného obohacení, které byly zamítnuty, dovolatelé vznášejí námitku, že žalobou uplatněný nárok na částku 53.518,- Kč je pouze částí (třípětinovým podílem), a nevymáhaná část (dvoupětinový podíl) je potencionální náhradou v konkursním řešení proti žalovanému. Podle názoru odvolatelů soudy nesprávně aplikovaly správní předpisy, když žalovaný uplatnil své nároky v rámci konkursního řízení dřív, než byla podána žaloba odvolatelů a při střetu peněžních pohledávek je možné žalovat pouze rozdíl a tím je naplněn požadavek ust. § 457 obč. zák.
Dovolatelé nesouhlasí ani s právním názorem soudů, že úroky z úvěrů související s platbami v souvislosti s nájemní smlouvou nejsou důsledkem neplatnosti smlouvy. Marně vynaložené náklady v důsledku neplatné smlouvy jsou škodou, za kterou žalovaný odpovídá a právní posouzení soudů je v rozporu s hmotným právem.
Obdobně převzetí zaměstnanců družstva na základě neplatné nájemní smlouvy ex tunc způsobuje, že neplatné jsou i dohody o rozvázání pracovního poměru a dohody o uzavření pracovního poměru s účinky ex tunc a platby státu za zaměstnance tak žalobci prováděli namísto žalovaného. I v tomto směru tedy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterýžto důvod dovolání podle odvolatelů platí i pro další části vymáhaného nároku, pokud byl zamítnut jako nedůvodný. Kromě toho pokud ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, je podle odvolatelů dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelé navrhují, aby napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zejména poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 1999, č. j. 19 Co 1223/99-73, který neplatnost nájemní smlouvy mezi účastníky konstatoval a založil v tom ohledu překážku věci pravomocně rozhodnuté. K žalobcům tvrzené neadekvátnosti vzájemného plnění žalovaný odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, že jde o nepřípustné novoty (§ 205a odst. 1 písm. a) až f) o. s. ř.) Navíc nároky žalobců jsou promlčené a není důvodné posuzovat vznesení námitky promlčení za nemravné nebo v rozporu s poctivým obchodním stykem. Soudy se vypořádaly se všemi námitkami žalobců. Na neplatnosti smlouvy se podíleli žalobci a žalovaný stejnou měrou.
Žalovaný navrhuje odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. To platí i pro projednávaný případ.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitost, stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se musel zabývat na prvním místě přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.)
Předmětný rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé potvrzující, přičemž přípustnost dovolání nelze dovodit z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na který žalovaný také odkazuje. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, formuloval a odůvodnil závěr, (od kterého nemá důvod se odchýlit v projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (kterýžto dovolací důvod je v případě předmětné přípustnosti dovolání jediným způsobilým důvodem). K okolnostem uplatněných dovolacími důvody dle § 241a odst. 2 písm. a), popř. § 241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je přípustné dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Je zjevná, že konkrétní vada řízení, v níž nejde o koncepční spor o právo, nemá judikaturní přesah, a o rozpor s hmotným právem nejde. Pro řešení otázky přípustnosti dovolání jsou tedy bez právního významu námitky, týkající se tvrzené (částečné) věcné nepříslušnosti soudů, jejímž prostřednictvím dovolatelé poukazují na vady řízení před soudy obou stupňů, když k existenci těchto vad by dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl (i kdyby nebyly v dovolání uplatněny) pouze v případě, že by dovolání bylo shledáno přípustným.
Odvolací soud však dovolání přípustným neshledal.
Dovolatelé především nevymezují žádnou obecnou právní otázku zásadního významu, tedy otázku, která by měla obecný judikaturní přesah a netýkala se jen daného konkrétního případu. Otázku, že žalované družstvo pronajalo žalobci (žalobcům) nezkolaudované budovy (stavby), je otázkou správně právní (zanedbání stavebních předpisů) a nelze je nahlížet sub specie poctivého obchodního styku či dobrých mravů, protože tato otázka sama o sobě není v příčinné souvislosti s otázkou platnosti nájemní smlouvy a realizace nájemného vztahu mezi dvěma podnikateli.
Nerozhodnou je též otázka, který z účastníků měl požádat o souhlas obecního úřadu se smlouvou o nájmu nebytových prostor (mohl to být kterýkoliv z nich, přednostně ovšem pronajímatel), neboť o neplatnosti smlouvy již bylo mezitím v jiném soudním řízení pravomocně rozhodnuto tak, že smlouva je neplatná a otázka, kdo měl o uvedený souhlas požádat se stala irelevantní.
Ve zbývajících námitkách dovolatelé argumentují jediným relevantním způsobem, totiž že řešení té či oné právní otázky je v rozporu s hmotným právem.
Námitka dovolatelů, že předmětná neplatná smlouva není smlouvou o nájmu nebytových prostor, nýbrž je smlouvou o nájmu nemovitostí, je taktéž nerozhodná. Předmětná smlouva je evidentně smlouvou tzv. smíšenou, zahrnující v sobě různé typy smluv, kupř. zejména smlouvu kupní ad. Řešení této otázky opět nemá v daném případě žádné právní důsledky, ani hmotně právní (smlouva byla určena nepatnou soudním rozhodnutím jako celek), ani procesně právní.
Výhrada dovolatelů, že námitka promlčení ohledně částky 8,133.847,- Kč byla vznesena v rozporu s poctivým obchodním stykem či dobrými mravy, rovněž neobstojí, žádná relevantní skutečnost pro tento názor dovolatelů nebyla prokázána. Odvolací soud správně posoudil i otázku promlčení uvedené částky.
Taktéž námitky dovolatelů ohledně zamítnuté části žalovaného nepromlčeného nároku ve výši 1,063.472,- Kč nejsou opodstatněné z hlediska hmotného práva.
Námitka týkající se výše nároku podle § 457 obč. zák. ve vztahu k pohledávce, uplatněné v konkursním řízení, je jen otázkou výše a v případě nároku zamítnutého jako celek je bez právního významu.
Správný je i právní názor odvolacího soudu, že placení úroků z úvěrů, jakož i pracovně právní nároky převzatých zaměstnanců, popř. nároky vůči nim, nejsou v příčinné souvislosti s neplatností předmětné smlouvy mezi účastníky, neboť žalobci by je museli vynaložit i v případě, kdyby smlouva byla platná (nejde tedy o tzv. marně vynaložené náklady.)
Z toho se podává, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v žádném ohledu v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 ve vazbě na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a proto Nejvyšší soud dovolání aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo odmítnuto a žalobci jsou proto povinni nahradit žalovanému náklady řízení o dovolání, spočívající v nákladech právního zastoupení žalovaného, a to odměnu advokáta podle § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 16 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 10.000,- Kč, dále jeden paušál hotových výdajů v částce 300,- Kč (za jeden úkon vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. a konečně 20% DPH z přiznaných částek podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.060,- Kč, celkem tedy ve výši 12.360,- Kč, kteroužto částku jsou žalobci povinni zaplatit k rukám advokáta žalovaného.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. července 2010

JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu