23 Cdo 4626/2016
Datum rozhodnutí: 30.03.2017
Dotčené předpisy: o. s. ř.



23 Cdo 4626/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně FRONTECH s.r.o., se sídlem v Brně Zábrdovicích, Tkalcovská 799/14, PSČ 602 00, IČO 28264070, zastoupené Mgr. Radslavem Janečkem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 44, PSČ 615 00, proti žalované KERAMIKA KNAP s.r.o., se sídlem v Jičíně, Moravčice 4, PSČ 506 01, IČO 27465209, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49, PSČ 186 00, o zaplacení částky 974 605 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 84 260 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 207 C 35/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. dubna 2016, č. j. 47 Co 31/2016-257, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. října 2015, č. j. 207 C 35/2014-186, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. října 2015, č. j. 207 C 35/2014-201, připustil žalobcem požadovanou změnu žaloby (I. výrok), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni jí požadované částky 563 609 Kč s příslušenstvím a 369 896 Kč s příslušenstvím (II. výrok), zamítl vzájemný návrh žalované (III. výrok), uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení (IV. výrok) a žalované uložil též povinnost nahradit náklady vzniklé státu (V. výrok).
K odvolání žalované odvolací soud ve výroku specifikovaným rozsudkem odmítl odvolání směřující proti I. výroku rozsudku (I. výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve II. výroku (II. výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve III. výroku tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 22 005 Kč s příslušenstvím, ve zbytku tento výrok potvrdil (III. výrok) a výroky IV až VI rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastnicemi navzájem a o náhradě nákladů řízení vzniklých státu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobkyně se k podanému dovolání podle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a nelze v něm uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud dospěl na základě svých skutkových zjištění k závěru, že práce, cena za něž byla předmětem sporu (montáž lešení, montáž hmoždinek a lanek), byly provedeny na základě dvou samostatných, ústně uzavřených smluv o dílo, které nesouvisely s pracemi podle písemně uzavřené smlouvy o dílo (jejímž předmětem byla montáž zavěšené fasády a žuly na akci CITE DE LA CULTURE TUNIS ). Dovolatelka je však jiného názoru, domnívá se, že šlo o vícepráce související s dílem podle původní písemné smlouvy, které však nebyly písemně ujednány (nedošlo k platné změně smlouvy týkající se víceprací). Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud dospěl k nesprávnému názoru proto, že opominul listinný důkaz, který mu byl předložen, totiž dodatek k původní písemné smlouvě, který žádná ze stran nepodepsala. Kdyby však z tohoto důkazu vycházel a provedené práce posoudil jako nesjednané vícepráce, byl by závěr, který odvolací soud učinil, podle dovolatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatelka však, polemizuje-li se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, těmito námitkami dovolacímu soudu podsouvá svůj pohled na skutkový stav věci. Dovolací soud je však vázán skutkovým stavem tak, jak ho zjistily soudy nižších stupňů (§ 241a odst. 6 o. s. ř.), které ostatně svůj závěr o tom, že provedené práce s pracemi podle původní smlouvy nesouvisely, a o uzavření dalších dvou ústních smluv opřely o celou řadu dalších důkazů, které byly v řízení provedeny a jimiž byl skutkový stav spolehlivě zjištěn. Zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel ve svém rozhodnutí odvolací soud, proto nemůže být způsobilým dovolacím důvodem (shodně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolatelka argumentuje tzv. opomenutým důkazem a judikaturou Ústavního soudu, která ten fakt, že se soud nezabývá důkazem, který mu byl předložen (důkaz jím neprovede, aniž by to zdůvodnil, případně se náležitě nevypořádá se zjištěními, která z takového důkazu učinil) hodnotí jako porušení zásad spravedlivého procesu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. ÚS 3067/10, z aktuálních např. nález ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Dovolatelka však přehlédla, že onen důkaz, který podle jejího názoru odvolací soud opomenul (nepodepsaný dodatek k písemné smlouvě o dílo), a tím jí upřel právo na spravedlivý proces, předložila, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, strana žalující, nikoli dovolatelka, a to k podpoře svého tvrzení o tom (jak plyne z obsahu spisu), že montáž lešení nebyla předmětem díla. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí tento důkaz zasadil do patřičného kontextu, pokud uvedl (zabývaje se smluvním základem nároku na zaplacení ceny za montáž lešení), že listina byla datována (až) dnem 31. 1. 2011, a zdůraznil, že strany ji nepodepsaly, a dále, že stavební deník obsahuje zápisy za dobu od 2. 6. 2010 do 15. 9. 2010, již dne 10. 6. 2010 je zde zápis o tom, že lešení namontuje žalobkyně, a jestliže dále zjistil z výpovědi svědků, že to byl žalovaný, kdo měl zajišťovat nejen nájem, ale též montáž lešení, že však montáž včas (prostřednictvím místních zaměstnanců) nezajistil, a že situaci bylo třeba řešit, aby se zaměstnanci žalobkyně nemuseli vracet z Tunisu zpět do České republiky. Proto byla dohodnuta jednak náhradní práce (montáž lanek uvnitř budovy), proto bylo dohodnuto rovněž (pověřenými zaměstnanci zúčastněných stran ústně, na místě samém), že lešení namontuje žalobkyně, aby stavba nebyla v prodlení. Podle stavebního deníku mělo být dílo předáváno 15. 9. 2010. V průběhu ledna 2011 již probíhala jednání o úhradě ceny na základě faktur v lednu 2011 vystavených.
Na základě těchto zjištění učinil soud prvního stupně závěr, který odvolací soud bez výhrad akceptoval, totiž že bylo zcela jednoznačně prokázáno, že na místě samém (tj. v Tunisu v červnu 2010) uzavřely strany ústně dvě smlouvy, mj. též smlouvu, jejímž předmětem byla montáž lešení (tj. smlouvu s předmětem odlišným od montáže fasády).
Nepodepsaný dodatek ke smlouvě předložila žalobkyně, o skutečnosti, kterou měl prokazovat (jak plyne z obsahu protokolu o prvním jednání ve věci), nebylo mezi účastníky sporu a soud z ní také, jak plyne z obsahu jeho rozhodnutí, vycházel. Konstatoval, že písemný dodatek k původní písemné smlouvě o dílo nebyl stranami sjednán. Důkazy, které provedl, logicky zhodnotil a se všemi pro rozhodnutí podstatnými námitkami se vypořádal. Je-li argumentace soudů jasná, logická a přesvědčivá, vycházející z důkazů pro rozhodnutí podstatných, nelze přijmout závěr, že by soud porušil právo žalované na spravedlivý proces, jestliže podrobněji nerozvedl závěr, který z jeho rozhodnutí zcela zřetelně plyne, totiž že zjištění učiněná z nepodepsaného dodatku ke smlouvě pro rozhodnutí o věci podstatná nejsou, jestliže navíc šlo o důkaz předložený protistranou k prokázání tvrzení, o nichž mezi účastníky ani nebylo sporu.
Další dovolatelčina výhrada týkající se extrémního rozporu provedených důkazů a skutkových zjištění v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu rovněž není (a contrario § 241a odst. 1 o.s.ř.) způsobilým dovolacím důvodem. V rovině skutkové, nikoli právní, se dovolatelka pohybuje též v té části svého dovolání, v níž vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a nesprávně posoudil kompenzační úkon žalobkyně ze dne 4. 8. 2014 , jeho závěr o zániku pohledávek je předčasný, protože měl nejprve postavit najisto, které pohledávky a v jaké výši zápočtem zanikly. Především však se v této části svého dovolání ani nepokusila vymezit, v čem vidí přípustnost dovolání. Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, totiž způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl).

Dovolání není přípustné, tudíž podle § 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. nelze přihlédnout ani k případným procesním vadám (nedostatek poučovací povinnosti soudu, opominutý důkaz), jichž se podle dovolatelky odvolací soud v řízení dopustil.
Nejvyšší soud z důvodu shora uvedených dovolání podle § 243c odst. 1, věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3, věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. března 2017

JUDr. Zdeněk D e s předseda senátu