23 Cdo 462/2012
Datum rozhodnutí: 28.08.2012
Dotčené předpisy: § 8 odst. 2 písm. b) předpisu č. 441/2003Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY

23 Cdo 462/2012



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně University of New York in Prague, s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Legerova 619/72, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25676598, zastoupené JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slavíkova 19, proti žalovanému R. d. G. , identifikační číslo osoby ., zastoupenému JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, o porušení práv k ochranné známce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 123/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2011, č. j. 3 Cmo 116/2011-73, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. února 2011, č. j. 32 Cm 123/2010-52, zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovanému zdržet se do tří dnů od právní moci rozsudku používání slovního spojení AMERICAN UNIVERSITY OF PRAGUE při své podnikatelské činnosti, tj. odstranit toto slovní spojení ze svých internetových stránek a zničit veškeré písemné materiály s tímto slovním spojením, které používal a používá při své podnikatelské činnosti (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Předmětem sporu jsou nároky žalobkyně, jež směřují k uložení povinnosti žalovanému uvedené ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný užíváním uvedeného slovního spojení zasahuje do jejich práv z ochranné známky č. 307713.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je vlastníkem národní kombinované ochranné známky obsahující slovní prvek AMERICAN UNIVERSITY OF PRAGUE s vyobrazením Sochy Svobody v barevném modrém provedení, zapsané u Úřadu průmyslového vlastnictví pod č. zápisu 307713 dne 15. září 2009, s právem přednosti od 6. listopadu 2008, pro výrobky a služby ve třídě 41 (konkrétní vyobrazení je součástí odůvodnění rozsudků soudů nižšího stupně). Žalobkyně je soukromou vysokou školou neuniverzitního typu se sídlem v Praze. Žalovaný provozuje taktéž soukromé vzdělávací zařízení (institut) se sídlem v Praze. Při své obchodní a reklamní činnosti používá označení, zahrnující vedle slov Prague Humanities Institute i slovní spojení American University of Prague . V záhlaví internetových stránek žalovaného www.prague-humanities-institute.com je nad fotografií Prahy na modrém podkladu (znázorňující nebe) umístěn bíle nápis: Graduate School, American University of Prague, Prague Humanities Institute . Žalovaný dále používá slovní spojení American University of Prague jako záhlaví svého hlavičkového papíru v té podobě, že nejprve je v tomto záhlaví umístěn znak oválného tvaru, ve kterém je otevřená kniha a konvice a písmena PHI, pod tímto znakem je slovní spojení American University of Prague , pod tím adresa a text Prague Humanities Institute .
Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, že k zásahu do práv žalobkyně z předmětné ochranné známky jednáním žalovaného nedošlo. Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), zejména z jeho ustanovení § 8 a násl., a z části první zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví). Odvolací soud posuzoval kolizi označení užívaného žalovaným na jeho webových stránkách, popř. používaného v záhlaví jeho hlavičkového papíru, s kombinovanou ochrannou známkou žalobkyně č. 307713. Podstatnou je otázka zaměnitelnosti, která je v zásadě otázkou právní a nikoli otázkou skutkovou, a rozhodným hlediskem k jejímu řešení je hledisko průměrného spotřebitele. Označení používané žalovaným není z hlediska vizuálního, fonetického i významového podobné kombinované ochranné známce žalobkyně v chráněné podobě, a není tedy dána možnost záměn a asociací u veřejnosti a potencionálních zájemců o služby účastníků. Odvolací soud poukazuje na judikaturu Soudního dvora Evropské unie dále též jen Soudní dvůr (ve věci C-251/95 SABEL BV v. Puma AG, Rudolf Dassler Sport, ve věci C-51/09 P, Barbara Becker v. Harman International Industries, Inc.) i judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 24. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007 nebo ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1748/2010) upozornil, že pravděpodobnost záměny musí být posuzována celkově s přihlédnutím ke všem významným faktorům vzhledem k okolnostem případu a celkové posouzení vizuální, fonetické a významové zaměnitelnosti označení musí být založeno na celkovém dojmu, kterým působí, přičemž je nutno brát v úvahu jejich distinktivní a dominantní prvky. Podle názoru odvolacího soudu celkový dojem z chráněného označení žalobkyně, jenž utkví průměrnému spotřebiteli v paměti, tvoří zejména obrázek Sochy Svobody, který je třeba považovat za dominantní vizuální prvek ochranné známky žalobkyně. Slovní spojení AMERICAN UNIVERSITY OF PRAGUE má pak doplňující informační charakter ke zkratce uvedené pod Sochou Svobody (AUP). Za podstatné považoval i to, že pro žalobkyni je celé označení, tedy i slovní spojení, chráněno v modré barvě. Při respektování celkového dojmu průměrného spotřebitele je tak vyloučena možnost záměny uvedeného pro žalobkyni chráněného označení s označením žalovaného, který vedle slovního spojení American University of Prague na hlavičkových papírech používá své výše uvedené grafické vyobrazení, adresu a text Prague Humanities Institute . Shodné pak platí i pro posouzení chráněného označení žalobkyně ve vztahu k označení žalovaného na jeho webových stránkách, kde text American University of Prague je doplněn textem Graduate School, American University of Prague, Prague Humanities Institute . Označení užívané žalovaným tedy nejsou ve svém celku způsobilé jakkoli zmást průměrného spotřebitele o původu služeb, navodit dojem podobnosti s chráněným označením žalobkyně. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutém žalobním nároku jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že slovní spojení AMERICAN UNIVERSITY OF PRAGUE je dominantním prvkem ochranné známky žalobkyně. Tudíž užívá-li žalovaný naprosto identické slovní spojení, které je také dominantním prvkem jeho názvu, při své podnikatelské činnosti, jejíž předmět je navíc shodný s předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně, pak zde z hlediska průměrného spotřebitele existuje reálné nebezpečí záměny se službami poskytovanými žalobkyní. Jednání žalovaného tudíž nelze dle žalobkyně posoudit jinak, než že se dopouští soustavného porušování ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 8 odst. 3 písm. b) a d) zákona č. 441/2003 Sb. Uvádí, že v souladu se směrnicí Rady 89/104/EHS je nezbytné vykládat pojem podobnosti v souvislosti s nebezpečím záměny. Poukazuje na rozsudky Soudního dvora Evropské unie C 145/05, C 120/04 a C 405/03.
Žalobkyně upozorňuje, že při jednání před odvolacím soudem podala podnět k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, ve věci eurokonformního výkladu zákona č. 441/2003 Sb. s první směrnicí Rady č. 89/104 ze dne 21. prosince 1988, avšak odvolací soud na tento návrh vůbec nereagoval.
Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzované věci dovolání žalobkyně přípustné není.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (ve věci samé) rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelka svou polemikou s právním závěrem odvolacího soudu o nezaměnitelnosti označení používaného žalovaným k označení jeho služeb s kombinovanou ochrannou známkou žalobkyně nezakládá žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007, při rozhodování o tom, zda došlo užíváním podobného označení k porušení práv k ochranné známce podle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, je nutné vycházet z toho, zda existuje mezi takovým podobným označením a ochrannou známkou nebezpečí záměny, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou. Na posouzení existence nebezpečí záměny má vliv řada faktorů. Vždy se jedná o posuzování konkrétních projednávaných případů, proto se nelze zpravidla omezovat jen na srovnávání samotných označení, ale je třeba přihlížet ke všem relevantním okolnostem, které by mohly mít na vznik nebezpečí záměny podobného označení a ochranné známky vliv. Mezi tyto faktory je tak třeba zařadit především povědomí o ochranné známce na trhu, její celosvětová proslulost, asociace, která může vzniknout mezi užívaným označením a zapsanou známkou, stupeň podobnosti, která může vzniknout mezi ochrannou známkou a podobným označením a mezi označenými výrobky nebo službami. Nebezpečí záměny označení se potom posuzuje především okem tzv. průměrného zákazníka, pro něhož jsou zaměnitelná především taková označení, která se shodují ve výrazném prvku, v dominující části označení. Z tohoto pohledu je důležitý celkový dojem, který porovnávaná označení vyvolávají, nikoli podobnost v nepodstatných jednotlivostech. Posuzování nebezpečí záměny je tak velmi specifickým procesem, který probíhá individuálně pro každou ochrannou známku a podobné označení a nelze pro jeho posuzování stanovit přesná a jednoznačná kriteria. Odvolací soud přitom postupoval v souladu s citovaným rozhodnutím, od jehož závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Jednání žalovaného nenaplňuje znaky skutkové podstaty ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., když označení užívané žalovaným není zaměnitelným s kombinovanou ochrannou známkou žalobkyně. Je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že celkový dojem z chráněného označení žalobkyně, jenž utkví průměrnému spotřebiteli v paměti, tvoří zejména obrázek Sochy Svobody, který je třeba považovat za dominantní vizuální prvek ochranné známky žalobkyně. Slovní spojení AMERICAN UNIVERSITY OF PRAGUE má pak doplňující informační charakter ke zkratce uvedené pod Sochou Svobody (AUP). Při respektování celkového dojmu průměrného spotřebitele je tak vyloučena možnost záměny uvedeného pro žalobkyni chráněného označení s označením žalovaného, který vedle slovního spojení American University of Prague na hlavičkových papírech používá své výše uvedené grafické vyobrazení, adresu a text Prague Humanities Institute . Shodné pak platí i pro posouzení chráněného označení žalobkyně ve vztahu k označení žalovaného na jeho webových stránkách, kde text American University of Prague je doplněn textem Graduate School, American University of Prague, Prague Humanities Institute . Označení užívané žalovaným tedy nejsou ve svém celku způsobilé jakkoli zmást průměrného spotřebitele o původu služeb, navodit dojem podobnosti s chráněným označením žalobkyně.
Odvolací soud při výkladu aplikovaného ustanovení zákona č. 441/2003 Sb. (vnitrostátního práva) vycházel z principu eurokonformního výkladu, tedy zohlednil to, že (ať již přijaté před nebo po směrnici) musí být vykládáno v co největší míře ve světle znění a účelu směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, resp. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, aby bylo dosaženo výsledku sledovaného směrnicí a tím i souladu s čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie (srov. např. rozsudek Soudního dvora ve věci C-106/89 Marleasing SA, Sb. rozh. 1990, s. I-4135, bod 8). Pravidla obsažená v této směrnici by pak měla být chápána tak, jak jejich význam a dosah objasňuje a upřesňuje Soudní dvůr ve své judikatuře (srov. např. rozsudek Soudního dvora ve věci C-453/00 Kühne & Hertz NV, Sb. rozh. 2004, s. I-837, bod 21). Zároveň platí, že pro obsahově obdobné právní instituty českého vnitrostátního práva je použitelná i judikatura Soudního dvora týkající se ochranné známky Společenství [nařízení Rady (ES) č. 207/2009 o ochranné známce Společenství], která představuje rozumný a přesvědčivý výklad známkoprávní problematiky (srov. např. rozsudek ze dne 9. dubna 2009, č. j. 7 As 56/2008 - 170, č. 1920/2009 Sb. NSS). V projednávané věci je tedy použitelná judikatura Soudního dvora ohledně čl. 8 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení Rady, který má s podstatě stejné znění jako čl. 5 odst. 1 písm. b) směrnice 89/104/EHS, resp. směrnice 2008/95/ES. Jelikož odvolací soud aplikoval ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) zákona č. 441/2003 v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie i judikaturou Nejvyššího soudu, resp. v souladu s touto judikaturou posoudil otázku pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti (včetně pravděpodobnosti asociace) mezi vytýkaným označením žalovaného a ochrannou známkou žalobkyně, nemohou ani námitky dovolatelky týkající se výkladu citovaného ustanovení založit zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Vytýká-li konečně dovolatelka odvolacímu soudu, že nereagoval na její podnět k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru, je třeba předně uvést, že dovolatelka ani před odvolacím soudem ani před soudem dovolacím žádnou konkrétní předběžnou otázku, kterou by měl český soud Soudními dvoru položit, nespecifikovala. Ve svých podáních pouze obecně uváděla, že by se Soudní dvůr měl vyslovit k eurokonformnímu výkladu zákona č. 441/2003 Sb.
Soudní dvůr v rozhodnutí ze dne 4. června 2002, ve věci Lyckeskog, C-99/00 (European Court reports, 2002, s. I-04839) vysvětlil, že mohou-li strany podat proti rozhodnutí odvolacího soudu opravný prostředek k nejvyššímu soudu členského státu, není odvolací soud soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva ve smyslu článku 234 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství (článek 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie), a to ani tehdy, závisí-li podle vnitrostátního procesního práva přípustnost takového opravného prostředku na úvaze nejvyššího soudu. Je tomu tak proto, že vyvstane-li ve věci předložené národnímu nejvyššímu soudu otázka platnosti či interpretace práva Evropské unie, musí se s ní obrátit na Soudní dvůr, a to ať už ve fázi řízení, v níž zvažuje přípustnost opravného prostředku v dané věci, či ve fázi po připuštění opravného prostředku (srov. odst. 14 až 19 označeného rozhodnutí). Uvedené závěry se i v poměrech České republiky plně prosadí v případě úpravy dovolání v občanském soudním řádu. Lze-li tudíž napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, a to i tehdy, závisí-li přípustnost dovolání na úvaze Nejvyššího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), není odvolací soud soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva ve smyslu článku 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie a není tudíž povinen, vyvstane-li před ním otázka výkladu či platnosti předpisu práva Evropské unie, se s takovou otázkou obrátit na Soudní dvůr. Tím samozřejmě není nikterak dotčena možnost odvolacího soudu tak učinit (článek 267 odst. 1, odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie). Odvolacímu soudu by bylo možno vytknout pouze to, že ve svém rozhodnutí výslovně neodůvodnil, proč na návrh žalobkyně na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru nepřistoupil. Nicméně z odůvodnění jeho rozsudku je implicitně zřejmé (když odkazuje na relevantní judikaturu Soudního dvora, případně ji i cituje), že pro své rozhodnutí (pro vynesení svého rozsudku) položení určité konkrétní předběžné otázky za nebytné nepovažoval.
Tím že Česká republika přistoupila k Evropské unii, vzniklo českým soudům oprávnění a za určitých okolností i povinnost, obracet se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnými otázkami. Na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 234, resp. čl. 177 Smlouvy o založení Evropského společenství) je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, povinen předběžnou otázku předložit Soudnímu dvoru Evropské unie (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1658/11). Nejvyšší soud se tedy, přes obecné vymezení předběžné otázky dovolatelkou, zabýval tím, zda mu v souladu s ustanovením článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (jakožto soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva) nevznikla povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou k výkladu předmětného článku směrnice.
Soudní dvůr v rozsudku ze dne 6. října 1982, v případu CILFIT v. Ministry of Health, C-283/81 (1982), uzavřel, že národní soudy posledního stupně nemají povinnost k položení předběžné otázky, jestliže: 1/ Otázka komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) není významná pro řešení daného případu. 2/ Existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé). 3/ Výklad a správná aplikace komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) je zjevný, musí: a/ porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b/ užívat terminologie a právních pojmů komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie), c/ vzít zřetel na odlišnosti interpretace komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie), d/ být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008). V této souvislosti je třeba uvést, že k obecnému výkladu článku 5 odst. 1 písm. b) směrnice Rady č. 89/104/EHS, konkrétně k otázce pravděpodobnosti záměny, již existuje ustálená judikatura. I po provedené analýze všech relevantních okolností projednávané věci žádná nejasná konkrétní otázka výkladu či platnosti normy unijního práva Soudním dvorem doposud nevyřešená v projednávané věci nevyvstala. Dovolací soud tudíž v souladu s doktrínou acte éclairé předběžnou otázku k Soudnímu dvoru předložit nemusel.
Dovolání žalobkyně není tedy přípustné a Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. srpna 2012

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu