23 Cdo 4606/2016
Datum rozhodnutí: 15.12.2016
Dotčené předpisy: § 150 o. s. ř.



23 Cdo 4606/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně ANERO a. s. , se sídlem v Praze 1, Jungmannova 750/34, identifikační číslo osoby 28771869, zastoupené Mgr. Karlem Půšem, advokátem se sídlem v Sloupnu, č. p. 13, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, o zaplacení částky 4.944.845 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 84/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, č. j. 1 Cmo 113/2016-139, takto:


Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, č. j. 1 Cmo 113/2016-139, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2016, č. j. 36 Cm 84/2012-125, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, č. j. 36 Cm 84/2012-113, a řízení zastavil (bod I. výroku). Současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 271.129,50 Kč (bod II. výroku). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 23.095,61 Kč (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti výrokům I. a III. usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně je žalobkyně povinna zaplatit žalované částku 135.564,75 Kč (druhý výrok). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že pokud jde o náklady žalované, těžištěm právního posouzení je účelnost nákladů žalované vynaložených na zastupování advokátem. Podle odvolacího soudu v posuzovaném případě bylo zřejmé (též z pověření zaměstnance žalované), že žalovaná disponuje odpovídajícím interním právním zázemím, nezbytným k řádnému výkonu podnikatelské činnosti i k efektivnímu uplatňování či bránění práva. Odměna za zastupování advokátem proto nemůže u takto personálně odborně dobře vybavených subjektů vždy a za všech okolností představovat náklad potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva. V této souvislosti je dle odvolacího soudu možné poukázat i např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2777/2011). Pouze v případě převzetí advokátního zastoupení ve sporech typově velmi obtížných či jinak vybočujících z rámce běžné podnikatelské činnosti lze o přiznání nákladů vynaložených na zastupování advokátem zcela nebo zčásti uvažovat. V daném případě pouze výše uplatněného nároku a bezpochyby velmi odborný charakter skutkového zjištění i právního posouzení věci, vyžadující též dokazování dle ustanovení § 127 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), vedly odvolací soud k závěru, že i s ohledem na ustanovení § 150 o. s. ř. lze za účelně vynaložený náklad žalované pokládat pouze jednu polovinu požadované odměny za zastupování advokátem.
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně proti druhému a třetímu výroku, podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že pokud jde o náklady dovolatelky, je těžištěm právního posouzení účelnost nákladů žalované vynaložených na zastupování advokátem. Odvolací soud dovodil, že tato účelnost je dána pouze z 50 %, neboť dovolatelka disponuje odpovídajícím interním právním zázemím nezbytným k efektivnímu uplatňování či bránění práva. Podle názoru odvolacího soudu proto nebylo účelné přibírat k zastupování advokáta. V tomto směru se odvolací soud odvolal na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2777/2011, a na další rozhodnutí Ústavního soudu blíže neoznačená. Odvolací soud však zcela přehlédnul, že se citované usnesení týkalo tzv. bagatelních žalob. Za takovou žalobu však není možno v žádném případě považovat žalobu uplatněnou v tomto řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši téměř 5 milionů Kč. V závěru své úvahy pak odvolací soud dovodil, že je možno přiznat náhradu nákladů řízení pouze ve výši jedné poloviny i s ohledem na ustanovení § 150 o. s. ř. V čem však měly spočívat důvody hodné zvláštního zřetele, odvolací soud neuvedl.
Uvedené závěry odvolacího soudu jsou dle dovolatelky v příkrém rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, který opakovaně potvrdil, že obchodní společnost bez ohledu na svou velikost či organizační strukturu může uplatňovat jako účelně vynaložené náklady právního zastoupení advokátem ve sporu. Tímto způsobem totiž realizuje své právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Opačný závěr by byl dle dovolatelky protiústavní.
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné dle § 237 o. s. ř., když odvolací soud otázku přiznání náhrady nákladů řízení posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014) na možné zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor žalobkyně, nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je velkou firmou , která je vybavena právním útvarem , neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou velikost a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Okolností odůvodňující závěr o zneužití práva žalovaného na zastupování advokátem na úkor žalobkyně nemůže být sama o sobě ani nižší míra skutkové a právní složitosti věci.
Odůvodnil-li proto odvolací soud svůj závěr o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení v rozsahu jedné poloviny právě jen tím, že žalovaná disponuje odpovídajícím právním zázemím nezbytným k efektivnímu uplatňování či bránění práva , není jeho právní závěr správný. Navíc v projednávané věci jde o spor o zaplacení částky 4.944.845 Kč s příslušenstvím, proto ani jeho poukaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2777/2011, není případný. V tam projednávané věci Ústavní soud posuzoval vynaložené náklady jako neúčelné po zjištění, že se jednalo o věc typově velmi jednoduchou po skutkové i právní stránce, podobné nároky žalobkyně uplatňuje vzorovou žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu), v níž jsou měněny jen identifikační údaje žalované strany, datum jízdy bez platného jízdního dokladu, číslo zápisu o přepravní kontrole, výše dluhu (součet jízdného a přirážky) a počátek prodlení. Vyplňování těchto žalob je rutinní činnost, nevyžadující žádné odborné znalosti (navíc je lze generovat automaticky příslušným počítačovým programem, který do připraveného textu potřebné údaje doplní). Závěry odvolacím soudem odkazovaného usnesení Ústavního soudu proto na nyní projednávanou věc nedopadají.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není v napadené části správné. Dovolací soud je proto ve výroku pod bodem II. včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení pod bodem III. zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.). Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení nekončí, o nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D. předseda senátu