23 Cdo 460/2012
Datum rozhodnutí: 28.08.2012
Dotčené předpisy: § 394 odst. 3 obch. zák., § 268 obch. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY

23 Cdo 460/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce J. K. , identifikační číslo osoby . zastoupeného Mgr. Martinem Ludvíkem, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Palackého 2205, proti žalované Obci Radostice , se sídlem v Radosticích, Sokolská 11, identifikační číslo osoby 00487520, zastoupené JUDr. Vladimírem Šufanou, advokátem, se sídlem v Brně, Maříkova 1899/1, o 176.666,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 184/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2011, č. j. 27 Co 337/2010-153, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.562,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 10. května 2010,
č. j. 24 C 184/2009-118, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 176.666,60 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 1. dubna 2000 účastníci uzavřeli nájemní smlouvu, na základě které žalovaná jako pronajímatel pronajala žalobci jako nájemci zařízení pro rozvod pitné vody, odkanalizování a čištění odpadních vod a vodohospodářská zařízení (dále jen vodovod ) na dobu pěti let. Za užívání vodovodu se žalobce zavázal žalované platit smluvené nájemné ve výši 40.000,- Kč ročně. Žalobce užíval pronajatý vodovod po celou dobu trvání smlouvy, tj. až do 31. března 2005. Za tuto dobu zaplatil žalované nájemné v celkové výši 176.666,60 Kč. Žalobce postupně měnil odůvodnění svého nároku. Nakonec se svého nároku domáhal ve smyslu ustanovení § 268 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) z titulu odpovědnosti žalované za škodu, která mu měla vzniknout placením nájemného podle absolutně neplatné nájemní smlouvy, když tuto neplatnost zavinila žalovaná porušením povinnosti dle ustanovení § 39 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.
Po právní stránce soud prvního stupně závazkový vztah mezi účastníky podřídil režimu obchodního zákoníku s odkazem na jeho ustanovení § 261 odst. 2. Dále věc posuzoval dle ustanovení § 268 obch. zák. a ustanovení o náhradě škody. Dospěl k závěru o neplatnosti předmětné smlouvy dle ustanovení § 39 obč. zák., když ze strany žalované byla porušena právní povinnost stanovená v ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v tehdy platném znění (před uzavřením nájemní smlouvy nebyl žalovanou záměr pronajmout předmětný vodovod žalobci zveřejněn na úřední desce obecního úřadu). Nicméně neshledal, že by byly splněny další dva předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, a kromě toho poukazuje na ustanovení § 394 odst. 3 obch. zák. přisvědčil námitce žalované, že nárok na náhradu škody je promlčen.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou o pronájmu a provozování zařízení pro rozvod vody a odkanalizování a čištění odpadních vod ze dne 1. dubna 2000. S ohledem na žalovanou vznesenou námitku promlčení, poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Sc 2/83, které bylo zveřejněno pod Rc 29/83, se přednostně zabýval jen otázkou promlčení. Upozornil, že při stanovení počátku běhu promlčecí doby je nutno vycházet z ustanovení § 394 odst. 3 obch. zák., které představuje odchylku od ustanovení § 398 obch. zák. Pokud tedy žalobce uplatnil svůj nárok z titulu náhrady škody (§ 268 obch. zák.) teprve při jednání soudu dne 9. prosince 2009, stalo se tak po uplynutí zákonné čtyřleté promlčecí lhůty a námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná. Navíc poznamenal, že i kdyby žalobce uplatil tento nárok již žalobou doručenou soudu dne 31. března 2009, stalo by se tak již po uplynutí zákonné čtyřleté promlčecí lhůty. Za nedůvodnou považoval námitku žalobce, že jednání žalované, která zapříčinila neplatnost předmětné smlouvy, je v rozporu s dobrými mravy a odůvodňuje použití ustanovení § 398 obch. zák. pro stanovení počátku běhu promlčecí doby namísto ustanovení § 394 odst. 3 obch. zák. Poukázal předně na to, že ustanovení § 394 odst. 3 obch. zák. je speciální ve vztahu k ustanovení § 398 obch. zák. a jako takové má jeho použití přednost. Rovněž v jednání žalované rozpor s dobrými mravy neshledal, neboť nejen ze strany žalobce, ale i ze strany žalované, bylo po celou sjednanou dobu (po dobu 5 let) postupováno v souladu s předmětnou nájemní smlouvou.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že otázka rozhodování soudu prvního i druhého stupně nespočívala pouze v posouzení otázky promlčení nároku žalobce, ale i na skutečnosti, že žalobce v rámci řízení před soudy prokázal, že žalovaná postupovala v rozporu se zákonem o obcích, kdy nezveřejnila na úřední desce záměr pronajmout nemovitosti ve svém vlastnictví žalobci, tedy zapříčinila, že smlouva o nájmu je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem.
Dovolatel nesouhlasí s právním závěrem soudů, že žalobci nevznikla škoda a že zde nebyla dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a jednáním žalované. Odkazuje na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09. Za škodu považuje celou částku nájemného uhrazeného za dobu od roku 2000 žalobcem žalované. Poukazuje na to, že žalované hradil nájemné tržní, sjednané v neplatné nájemní smlouvě. V případě neplatnosti smlouvy a provozování vodovodu žalobcem však vzniklo žalované právo pouze na úhradu plateb nájemného v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy.
Ohledně otázky promlčení má dovolatel za to, že v daném případě je nutno nárok dovolatele posuzovat výhradně dle ustanovení § 398 obch. zák., když absolutní neplatnost smlouvy byla zaviněna žalovanou a tato svým porušením zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, měla z celé záležitosti majetkový prospěch. Opět zde poukazuje na výše citovaný plenární nález Ústavního soudu.
Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že toliko odkázala na svá předchozí písemná vyjádřená předložená soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp., jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Předně Nejvyšší soud podotýká, že - jak se podává z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z uvedených důvodů není způsobilá založit přípustnost dovolání námitka, jíž dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navíc tuto námitku jakkoli blíže nerozvedl a nekonkretizoval.
Dovolatel namítá porušení ústavního vlastnického práva a práva na spravedlivý proces, aniž by své námitky blíže specifikoval. Vázanost dovolacího soudu dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) vyžaduje, aby tyto důvody byly řádně konkretizovány. Z pouhého odkazu na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 není zřejmé, v čem konkrétně dovolatel spatřuje porušení uvedených ústavně garantovaných práv. Nadto není tento poukaz ani v dané věci přiléhavý.
Ohledně námitek žalobce týkajících se posouzení vzniku škody a příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a škodou není přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu rovněž dána, jelikož na řešení těchto otázek není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud neposuzoval předpoklady odpovědnosti za škodu, ale přednostně se zabýval jen otázkou promlčení nároku žalobce. Tomuto postupu přitom není čeho vytknout, jelikož je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě zamítne. Jestliže je v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v § 6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 33 Odo 896/2006, a rozsudky ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006, a ze dne 21. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 1750/2006). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Ani dovolatelem zpochybněná aplikace ustanovení § 394 odst. 3 obch. zák. na nárok žalobce odvolacím soudem otázku zásadního právního významu nezakládá. Žalobce se, apeluje na výše citovaný plenární nález Ústavního soudu, dovolává aplikace ustanovení § 398 obch. zák. pro stanovení běhu promlčecí doby (namísto ustanovení § 394 odst. 3 obch. zák.) s odůvodněním, že jednání žalované, která zapříčinila neplatnost předmětné smlouvy, je v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 394 odst. 3 obch. zák. představuje odchylku od ustanovení § 398. Přichází v úvahu za podmínky, že ten, kdo neplatnost právního úkonu způsobil, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen (§ 268). Také v tomto případě je nerozhodné, kdy došlo ke škodě a zda, popřípadě kdy se poškozená osoba o škodě a odpovědné osobě dověděla. Dnem, kdy se právní úkon stal neplatným, je den, kdy byl právní úkon uskutečněn, a to i v případě neplatnosti relativní podle § 267 odst. 1 obch. zák., vzhledem k tomu, že neplatnost nastává zpětně (shodně in: Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1058).
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dobrými mravy rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001 a ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007). Obdobně i Ústavní soud vychází z toho, že dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, zveřejněné ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení pod číslem 14). Z povahy věci tak posouzení otázky, zda výkon určitého práva je v rozporu s dobrými mravy, přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99). Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, nebo ze dne 29. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 222/2009).
V projednávané věci odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházel. Nelze ničeho vytýkat odvolacímu soudu, když při posuzování, zda jednání žalované, která zapříčinila neplatnost předmětné smlouvy, je v rozporu s dobrými mravy, akcentoval skutečnost, že po celou sjednanou dobu, tedy po dobu 5 let, bylo postupováno v souladu s touto smlouvou, a to nejen ze strany žalobce, ale i žalované. Neshledal-li tedy odvolací soud v jednání žalované rozpor s dobrými mravy, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od jejíchž závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Ze shora uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobce ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tudíž i výrok pod bodem II., jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání proti takovému výroku přípustné. Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení ze dne 25. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1357/2006). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 9.335,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 4, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 1.927,- Kč a celkem činí 11.562,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. srpna 2012

JUDr. Pavel Horák, Ph.D
předseda senátu