23 Cdo 4576/2016
Datum rozhodnutí: 11.04.2017
Dotčené předpisy: § 33 předpisu č. 216/1994Sb.




23 Cdo 4576/2016 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce L. N., místem podnikání ve Volarech, Samota 260, PSČ 348 51, IČO 66116457, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, PSČ 301 00, proti žalované STAV-INVEST střešní systémy s.r.o. se sídlem v Praze 9 Kbelích, Polaneckého 931/12, PSČ 197 03, IČO 63986361, zastoupené JUDr. Vratislavem Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Běluňská 258/68, PSČ 193 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 148/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 28. března 2014, č. j. 36 Co 145/2014-92, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 28. března 2014, č. j. 36 Co 145/2014-92, a Okresního soudu v Liberci ze dne 24. ledna 2014, č. j. 22 C 148/2011-64, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 1. 2014, č. j. 22 C 148/2011-64, jímž soud prvního stupně zrušil rozhodčí nález vydaný JUDr. Josefem Žádníkem, rozhodcem ad hoc, jmenovaným společností HONESTA, s.r.o., se sídlem Zeyerova 560/25, 460 01 Liberec, a jímž žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako dodavatelka střešní krytiny a žalobce jako odběratel uzavřeli dne 7. 5. 2007 rámcovou smlouvu, jejíž součástí byla rozhodčí doložka, podle níž spory mezi smluvními stranami měly být rozhodovány v rozhodčím řízení jedním rozhodcem jmenovaným společností HONESTA, s.r.o., se sídlem Zeyerova 560/25, 460 01 Liberec, IČ 25431200 ze seznamu rozhodců vedeného společností HONESTA, s.r.o. . Odvolací soud dospěl k závěru, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná. Základem jeho úvah bylo usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen velký senát ) ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, podle něhož neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Konstatoval mj., že společnost HONESTA, s.r.o. není stálým rozhodčím soudem, není oprávněna vydávat statuty a řády upravující způsob vedení rozhodčího řízení, žalobce na výběr rozhodce nemohl mít žádný vliv, byl-li určen touto společnosti jednostranně, podle jejích pravidel. Uzavřel, že výběr rozhodce nebyl transparentní, je tudíž dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen ZRŘ ). Připomněl, že velký senát v usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 též dovodil, že byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Takový závěr podle citovaného usnesení platí bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Připomíná, že jeho procesní obrana byla založena na námitce, že žalobce v rozhodčím řízení neuplatnil, ač mohl, důvody uvedené v § 31 písm. b) a c) ZRŘ, pro které se domáhal zrušení rozhodčího nálezu, jeho žaloba by tudíž měla být podle § 33 ZRŘ zamítnuta. Dovolatel zdůraznil, že akceptuje, že rozhodčí doložka, která byla sjednána, je podle stávající judikatury neplatná, akceptuje též, že se v judikatuře prosadil názor, podle něhož by byl žalovaný v exekučním řízení neúspěšný, domáhal-li by se výkonu rozhodnutí sporného rozhodčího nálezu, nicméně s ohledem na výslovnou dikci § 33 ZRŘ je přesvědčen, že žalobě na zrušení tohoto rozhodčího nálezu přesto nelze vyhovět. Předkládá proto dovolacímu soudu otázku, kterou podle jeho názoru dovolací soud dosud neřešil, zda v řízení o zrušení rozhodčího nálezu z důvodů uvedených v § 31 písm. b) ZRŘ, konkrétně proto, že nebyla sjednána konkrétní osoba rozhodce ad hoc, ani stálý rozhodčí soud, může mít úspěch účastník (jemuž byla uložena povinnost rozhodčím nálezem), který v rozhodčím řízení v rozporu s § 15 odst. 2 a § 33 ZRŘ neuplatnil, ač mohl, námitku nedostatku pravomoci rozhodce dříve, než rozhodce začal jednat ve věci samé.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je pro řešení dovolatelem otevřené otázky přípustné. Otázku výkladu § 33 ZRŘ Nejvyšší soud sice již řešil, odvolací soud se však od judikatury Nejvyššího soudu odchýlil. Dovolání je proto také důvodné.
Odvolací soud správně ve svém rozhodnutí připomněl, že dne 11. 5. 2011 přijal velký senát pod sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 rozhodnutí, které bylo uveřejněno pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je (jako celek) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.
Správně rovněž odkázal na další rozhodnutí ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž velký senát dospěl k závěru, že byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.
Otázku exekucí nařízených na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem určeným právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, řešil v řadě svých rozhodnutí též Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3406/10, nebo např. ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2078/12 uvedl, že zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. V nálezu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12 uvedl mimo jiné, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování. Ústavní soud též např. v usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 199/13 uvedl, že byl-li rozhodčí nález vydán mimo pravomoc rozhodce, překážku rozsouzené věci nezakládá.
Ze shora uvedených závěrů Ústavního soudu a z citovaných rozhodnutí velkého senátu vyšel též Nejvyšší soud v dalším svém usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 77/2016 s právní větou: Nejde o překážku věci rozhodnuté, jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob, bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc.
Judikatura Nejvyššího soudu, ale též Ústavního soudu se tedy sjednotila na tom, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem, jehož výběr nebyl ve shora uvedeném smyslu transparentní, není exekučním titulem a nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté přesto, že nebyl zrušen v řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 a násl. ZRŘ, a že tento závěr platí i v tom případě, že v rozhodčím řízení, v němž byl takový rozhodčí nález vydán, se povinný absolutní neplatnosti rozhodčí smlouvy, resp. nedostatku pravomoci rozhodce nedovolal.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek vycházel. Považoval zjevně za logické fakticky odklidit rozhodčí nález, který nemá právní účinky (nezakládá překážku věci rozhodnuté a není způsobilým exekučním titulem). Opomněl však aplikovat § 33 ZRŘ, podle něhož soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, které se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. To neplatí, jde-li o spory ze spotřebitelských smluv.
Z citovaného ustanovení § 33 ZRŘ plyne, že zákon výslovně ukládá soudu, aby zamítl žalobu (nedává mu možnost volby) na zrušení rozhodčího nálezu opírající se o důvody podle § 31 písm. b) nebo c) ZRŘ v případě, že se jich žalobce včas v rozhodčím řízení nedovolal, ač mohl.
Shora uvedená (ale též četná další) judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu sice dovodila (v určitých specifických případech) možnost zkoumat až v exekučním řízení, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který k tomu měl pravomoc, aniž by byla v rozhodčím řízení vyžadována procesní aktivita toho, jemuž byla rozhodčím nálezem ukládána povinnost, totiž aniž by bylo považováno za nutné dovolat se nedostatku pravomoci rozhodce podle § 15 odst. 2 ZRŘ, na něž již citovaný § 33 ZRŘ navazuje. (Rozhodci jsou totiž podle § 15 odst. 1 oprávněni zkoumat svou pravomoc a dospějí-li k závěru, podle rozhodčí smlouvy, která jim byla předložena, že jejich pravomoc k rozhodnutí není dána, rozhodnou o tom usnesením. Podle § 15 odst. 2 ZRŘ námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení týkajícího se věci samé. To neplatí v případě sporů ze spotřebitelských smluv.)
Uvedená rozhodnutí se však vesměs týkala exekučních řízení (s výjimkou prvního shora uvedeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, které se prvotně zabývalo pravomocí soudu podle § 106 o. s. ř.), v žádném z nich nebylo předmětem sporu samotné zrušení rozhodčího nálezu na návrh podaný podle § 31 písm. b) ZRŘ, a řešen v nich nebyl ani výslovný imperativ uvedený v § 33 ZRŘ zamítnout žalobu, nejsou-li splněny podmínky tam uvedené. Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1873/2010, nebo ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 96/2013, přijal a zdůvodnil závěr, že ustanovení § 33 ZRŘ stanovuje povinnost namítat neplatnost rozhodčí smlouvy nikoli později, než strana začala jednat ve věci samé. Jedinou výjimkou, kterou § 33 ZRŘ obsahuje, je, že příslušná strana by tuto skutečnost nemohla v rozhodčím řízení namítat, například z toho důvodu, že jí nebyl návrh na vydání rozhodčího nálezu s výzvou k vyjádření vůbec doručen. V takovém případě by se k § 33 ZRŘ v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nepřihlíželo, jelikož námitka neexistence či neplatnosti rozhodčí doložky objektivně nemohla být vznesena. Pokud tedy strana v rozhodčím řízení mohla uplatnit námitku neplatnosti rozhodčí doložky v prvním úkonu ve věci a neučinila to, je nutné žalobu za zrušení rozhodčího nálezu zamítnout pro nenaplnění požadavků v § 33 ZRŘ.
Od tohoto rozhodnutí, vzhledem k výslovnému znění zákona, který ukládá soudu zamítnout žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, nejsou-li splněny podmínky § 33 ZRŘ, není možné se odchýlit ani v této věci.
Žalobce žádal zrušit rozhodčí nález (mimo jiné) podle § 31 písm. b) ZRŘ, podle něhož je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu okolnost, že je rozhodčí smlouva neplatná (z jiných důvodů, než proto, že byl rozhodčí nález vydán ve věci, o níž platnou rozhodčí smlouvu uzavřít nelze), nebo byla zrušena, nebo se na dohodnutou věc nevztahuje. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu plyne, že žalobce není spotřebitelem. Nebylo zjištěno, že by se neplatnosti rozhodčí smlouvy dovolal v rozhodčím řízení, nebylo zjišťováno (ač zjišťováno být mělo), zda tak učinit mohl, a nebylo zjišťováno ani to (vzhledem k právnímu závěru, z něhož odvolací soud vycházel), zda případně není dán jiný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu.
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je neúplné, není proto správné, nejsou však podmínky pro jeho změnu, dovolací je proto zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu