23 Cdo 4574/2007
Datum rozhodnutí: 06.01.2010
Dotčené předpisy:




23 Cdo 4574/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně L. s. L., příspěvková organizace, zastoupené JUDr. Z. V., advokátem, proti žalované A. A. s.r.o., zastoupené JUDr. H. T., advokátkou, o zaplacení částky 461 613 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 407/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2006, č. j. 11 Cmo 56/2006-248, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2006, č. j. 11 Cmo 56/2006-248, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. září 2005, č. j. 61 Cm 407/2002-221, ve výroku pod bodem IV. ohledně smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 202 018 Kč od 4. 5. 1999 do zaplacení a z částky 188 055 Kč od 4. 5. 1999 do zaplacení a ve výroku pod bodem V, a ve výroku pod bodem IV a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. září 2005, č. j. 61 Cm 407/2002-221, ve výroku pod bodem IV v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 202 018 Kč od 4. 5. 1999 do zaplacení a z částky 188 055 Kč od 4. 5. 1999 do zaplacení, a ve výroku pod bodem V se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. září 2005, č. j. 61 Cm 407/2002-221, zastavil řízení ohledně zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 24 997 Kč od 22. 6. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalované zaplatit žalobkyni 8,6% úroky z prodlení p. a. z částky 202 018 Kč od 20. 4. 1999 do 8. 3. 2001, z částky 188 055 Kč od 20. 4. 1999 do 8. 3. 2001, z částky 25 022 Kč od 18. 5. 1999 do 8. 3. 2001 z částky 21 521 Kč od 21. 5. 1999 do 8. 3. 2001 a z částky 24 997 Kč od 22. 6. 1999 do 8. 3. 2001 (výrok pod bodem II), zamítl žalobu na zaplacení částky 461 613 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem III), zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 202 018 Kč od 4. 5. 1999 do zaplacení, z částky 188 055 Kč od 4. 5. 1999 do zaplacení, z částky 25 022 Kč od 2. 6. 1999 do zaplacení a z částky 21 521 Kč od 4. 6. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem V).

Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 22. 3. 1999 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl závazek prodávající (žalobkyně) dodávat kupující (žalované) kulatinu neomítanou v první jakosti za cenu 8 360 Kč za m3 a v druhé jakosti za cenu 7 600 Kč za m3 a závazek kupující toto zboží odebírat a zaplatit za něj ve stanovené lhůtě sjednanou cenu. Pro případ prodlení s odběrem zboží či jeho úhradou po dobu delší 14 kalendářních dnů byla mezi stranami smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z ceny plnění za každý den prodlení.

Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně vyhotovila v období mezi 17. 3. 1999 až 29. 4. 1999 několik dodacích listů na dodávky list. fošen neomítaných BK, I. jakost, BK fošen v I. jakosti, BK fošen II. jakosti, hranolů osika, topol, lípa, špánků a list. prken neomítaných za celkovou cenu 461 613 Kč. Z dohody o zápočtu vzájemných pohledávek a závazků ze dne 8. 3. 2001 (dále též jako Dohoda ) soud prvního stupně zjistil, že uvedeného dne se žalobkyně a žalovaná dohodly na vzájemném zápočtu pohledávek ve výši 461 613 Kč na straně žalobkyně a ve výši 1 008 525 Kč na straně žalované. Z daňového dokladu č. 10 soud zjistil, že dne 8. 3. 2001 vyúčtovala žalovaná žalobkyni na základě ústní smlouvy o dodávce kulatiny a dle dodacích listů bukovou, javorovou, topolovou a dubovou kulatinu a pilové kotouče celkovou kupní cenu ve výši 1 008 525 Kč.

Žalovaná dodávala žalobkyni kulatinu přes své dodavatele K. L. a L. M. B. s tím, že veškerý nákup a přebírání kulatiny bude provádět pracovník žalobkyně Ing. M. Žalobkyně měla vyrábět pro žalovanou odsouhlasené výrobky. Výroba však byla zastavena a v březnu 2001 bylo dohodnuto částečné vyrovnání závazků a pohledávek a byla uzavřena dohoda o zápočtu vzájemných pohledávek a závazků.

Z listiny označené dodávky dříví pro L. L. soud zjistil, že tato listina obsahuje soupis čísel faktur, dřevin, množství a cenu za m3 a celkovou cenu dodávek ve výši 1 771 528 Kč, listina je podepsaná Ing. M. s doložkou potvrzuji příjem hmoty . Z dodacích listů ze dne 19. 5. 1999 vyhotovených dodavatelem L. M. B., a. s., pro odběratele L. s. L. soud zjistil, že dodací listy obsahují soupis dodávek dřeva a jsou potvrzené L. s. L. Z daňového dokladu ze dne 21. 6. 1999 soud zjistil, že jím dodavatel L. M. B. vyúčtoval společnosti A. A. s.r.o. dodávku kulatiny dle uvedených dodacích listů.

Soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo v období od 17. 3. 1999 do 29. 4. 1999 k uzavření kupních smluv dle obchodního zákoníku, jejichž předmětem byly dodávky dřevěných list. fošen neomítaných, BK fošen, listových hranolků a dřevěných prokladů. Žalovaná dodací listy na jmenované zboží akceptovala a potvrdila, že v nich uvedené zboží v celkové výši 461 613 Kč přijala. Kupní cenu však neuhradila. Soud dospěl dále k závěru, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 8. 3. 2001 Dohodu, podle které byla pohledávka žalobkyně ve výši 461 613 Kč započtena na pohledávku žalované ve výši 1 008 525,20 Kč.

Soud prvního stupně se k žalobkyní vznesené námitce zabýval absolutní neplatností Dohody pro rozpor se zákonem podle § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Dospěl k závěru, že vznesená námitka není důvodná. Vycházel přitom z provedených důkazů předložených žalobkyní, a to soupisu dodávek pro L. s. L., dodacích listů ze dne 19. 5. 1999 a daňového dokladu ze dne 21. 6. 1999. Dovodil, že žalovaná měla za žalobkyní pohledávku ve výši 1 008 525,20 Kč za dodávky dřevní hmoty kulatiny uskutečněné v roce 1999, vyúčtované daňovým dokladem č. 10 ze dne 8. 3. 2001. Tato pohledávka byla platně započtena proti pohledávce žalobkyně ve výši 461 613 Kč Dohodou. Soud prvního stupně dále nepřihlédl ani k námitce neplatnosti zápočtu pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., ani pro rozpor se zákonem o účetnictví a se zákonem o DPH. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného uzavřel, že žalovaná pohledávka zanikla ke dni 8. 3. 2001 započtením, a proto žalobu v tomto rozsahu zamítl. Jelikož součástí zápočtu nebylo příslušenství pohledávek, soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení v žalované výši.

Ve věci žalované smluvní pokuty vyšel soud prvního stupně ze skutkového zjištění, že kupní smlouva obsahovala jiný předmět plnění, než obsahovaly jednotlivé dodávky, za jejichž pozdní placení žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty. Na základě toho dospěl k závěru, že se sjednaná smluvní pokuta nevztahovala na předmětné dodávky, a proto žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty nepřiznal.

V rozsahu, ve kterém bylo řízení zastaveno, vzala žalobkyně žalobu zpět.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. září 2006, č. j. 11 Cmo 56/2006-248, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčených výrocích pod body III, IV, V (výrok pod bodem I), odmítl odvolání žalobkyně proti výroku pod bodem II (výrok pod bodem II), konstatoval, že ve výroku pod bodem I zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV).

Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že odvolání není důvodné. Konstatoval, že skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jsou správné, odvolací soud je plně sdílí a se zřetelem k výtce odvolatelky ohledně závěru o platnosti dohody ze dne 8. 3. 2001 o započtení doplnil odůvodnění rozsudku o níže uvedené závěry. Vyšel z toho, že žalobkyně uplatňovala vůči žalované pohledávku z titulu zaplacení kupní ceny za dodávku dřeva dle kupní smlouvy, přičemž tato pohledávka byla mezi účastníky nesporná. Dohoda je určitá, pohledávky obou stran v ní byly identifikovány odkazem na čísla faktur, což je dostačující. Odvolací soud dovodil, že na Dohodu lze hledět jako na uznání svého určitého závazku žalobkyně vůči žalované podle § 323 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Tím došlo k založení vyvratitelné právní domněnky o existenci závazku žalobkyně vůči žalované. Současně s tím došlo k přesunu důkazního břemene na žalobkyni a bylo na ní, aby prokázala, že uznaná pohledávka neexistuje. To se nestalo. Odvolací soud dále ze stejných důvodů jako soud prvního stupně odmítl i ostatní námitky žalobkyně týkající se neplatnosti Dohody.

Proti výrokům pod body I a IV rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání dovolatelka zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen jako o. s. ř. ), neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle názoru dovolatelky v něm byla řešena právní otázka existence závazku žalobkyně vůči žalované dle faktury ze dne 8. 3. 2001 v rozporu s hmotným právem.

Odvolací soud opřel své rozhodnutí o závěr, že žalobkyně, na kterou Dohodou přešlo důkazní břemeno stran neexistence započtené pohledávky, neexistenci takto uznaného závazku neprokázala. Dovolatelka má ale za to, že neexistence pohledávky ve výši 1 008 525,20 Kč prokázána byla. Správnost a oprávněnost fakturace spornou fakturou nebyla doložena, ve faktuře jsou pouze zmiňovány, ale nekonkretizovány dodací listy a k faktuře žádné dodací listy přiloženy nejsou. Požadovaní svědci slyšení nebyli a dovolatelka již nemohla navrhnout další důkazy. Předmětné zdanitelné plnění v evidenci žalobkyně neexistovalo účetně, ani fyzicky. Dovolatelka namítá, že na nemožnost zúčtování a proplacení faktury č. 10 žalovanou upozornila a vrátila jí předmětnou fakturu s žádostí o její řádné doložení. Akceptací a proplacením předmětné faktury nedoložené faktury žalované, proti které neexistoval účetně, ani fyzicky žádné plnění, by došlo ze strany vedení žalobkyně k vědomému porušení zákona o účetnictví, zákona o daních z příjmů, zákona o dani z přidané hodnoty spáchání trestných činů. Dovolatelka je toho názoru, že v řízení nebyla prokázána existence údajné ústní smlouvy o dodávce parketových přířezů, které měla podle žalované žalobkyně vyrábět, nebyly uvedeny ani její podstatné náležitosti. Skutečnost, že žalobkyně fakturovala žalované nejen poskytnuté služby, ale též dodávky dřeva, existenci ústní dohody dle dovolatelky vyvracejí. Soudy obou stupňů tak považovaly Dohodou započítávané pohledávky na straně žalované za existující na základě důkazů, z nichž podle dovolatelky existenci této pohledávky a tím pádem i platnost Dohody dovodit nelze.

Dovolatelka dále napadá nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně v otázce posouzení oprávněnosti nároku na zaplacení smluvní pokuty. Z dodacích listů podle soudu vyplynulo, že kupní smlouva obsahovala jiný předmět plnění a na uplatněné dodávky se nevztahovala. Dovolatelka je ovšem toho názoru, že minimálně ve faktuře na 188 055 Kč i v dodacím listě k ní a ve faktuře na 202 018 Kč je výslovně uvedeno, že se jedná o list fošny neomítané II. a I. BK to je buk po 7 600 Kč a 8 360 Kč tedy zcela shodně s kupní smlouvou. Minimálně u těchto dodávek zboží za 390 073 Kč měla být smluvní pokuta přiznána. U zbylých dodávek mělo být postupováno shodně podle mezi účastníky obvyklých obchodních podmínek.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná má ve svém vyjádření k dovolání za to, že podané dovolání není důvodné, jelikož soudy obou stupňů dospěly ke správnému skutkovému zjištění, které správně právně posoudily. Žalovaná dále opakuje závěry odvolacího soudu a zdůrazňuje, že Dohoda je platná a na jejím základě žalovaná pohledávka zanikla dvoustranným započtením. Z toho důvodu žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl.

Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že neexistence pohledávky vyúčtované fakturou z 8. 3. 2001 v celkové výši 1 008 525,20 Kč nebyla prokázána. Dovolatelka je toho názoru, že v řízení neexistenci této pohledávky prokázala, a proto odvolací soud posoudil otázku existence závazku žalované vůči žalobkyni v rozporu s hmotným právem. Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je ovšem zřejmé, že žalobkyně nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelka tak napadá skutkové zjištění, které bylo v řízení na základě povedených důkazů učiněno, nikoli právní posouzení věci. Námitky směřující proti skutkovým zjištěním, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, ovšem nemohou založit přípustnost podaného dovolání. Dovolací soud není při zkoumaní přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení 241 a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení 241 a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo 241 a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Nelze tedy dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu má v této části po právní stránce zásadní význam.

Dovolání žalobkyně tedy v části, ve které směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III, není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolání žalobkyně je však přípustné v části, ve které směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV, pokud jím bylo rozhodnuto o smluvní pokutě ve výši 0,1 denně z částky 202 018 Kč od 4. 5. 1999 do zaplacení a z částky 188 055 Kč od 4. 5. 1999 do zaplacení. Odvolací soud v tomto rozsahu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který v této části žalobu zamítl s odůvodněním, že kupní smlouva, jejíž součástí byla dohoda o smluvní pokutě, obsahovala jiný předmět plnění, na tyto dodávky se tudíž nevztahovala a ty byly uskutečněny na základě samostatných smluv.

Svůj závěr soud prvního stupně učinil pouze na základě zjištění, že v kupní smlouvě byl sjednán předmět plnění kulatina neomítaná v první a druhé jakosti, kdežto podle faktur a dodacích listů byly plněny fošny neomítané BK, I. jakost, BK fošny I. jakost, BK fošny II. jakost, hranolky osika, topol a lípa a špánky. Dovolatelka však tvrdí, že v případě dodávek podle faktur na 188 055 Kč a na Kč 202 018 Kč jde o výrobky sjednané kupní smlouvou, o čemž svědčí mj. cena těchto výrobků. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž se k této otázce podrobněji vyjádřil, pouze obecně konstatoval, že skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou správné.

Rozhodnutí odvolacího soudu (a tudíž i soudu prvního stupně) je však v této části v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud tím, že převzal závěry soudu prvního stupně, vyšel totiž pouze ze znění smlouvy a faktur a dodacích listů, aniž provedl výklad těchto právních úkonů podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 odst. 1 až 4 obch. zák. z hlediska, zda nejde pouze o jiné slovní označení totožného zboží. Tento závěr se týká zboží podle faktur. U zbývajícího zboží dovolatelka uznává, že nejde o zboží podle kupní smlouvy. Její námitka, že u tohoto zboží by se mělo postupovat podle obvyklých obchodních podmínek, představuje nepřípustné uplatnění nových skutečností v dovolacím řízení. V této zbývající části tedy dovolání není rovněž přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. září 2005, č. j. 61 Cm 407/2002-221, ve výroku pod bodem IV ohledně smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 202 018 Kč od 4. 5. 1999 do zaplacení a z částky 188 055 Kč od 4. 5. 1999 do zaplacení, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 3 v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. ledna 2010

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu