23 Cdo 4571/2015
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4571/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce J. L. , zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, o zrušení usnesení o schválení soudního smíru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 285/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2015, č. j. 13 Co 193/2015-78, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)


Obvodního soudu pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19. února 2015, č. j. 27 C 285/2014-46, zamítl žalobu o zrušení usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. srpna 2011, č. j. 10 C 66/2011-35, jímž byl schválen smír mezi žalobcem a žalovanou a kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované 387.027 Kč, a to ve splátkách ve výroku blíže upřesněných (bod I. výroku). Žádnému z účastníků nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výrok).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňuje nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobce se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatele, prostřednictvím kterých vytýká odvolacímu soudu případné vady řízení napadeného rozhodnutí či zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně. Takováto argumentace žalobce totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Poukazuje-li pak dovolatel rovněž na vady řízení před Okresním soudem v Sokolově, tj. v soudním řízení, ve kterém byl usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. srpna 2011, č. j. 10 C 66/2011-35, schválen mezi žalobcem a žalovanou smír, pak tyto jeho námitky se netýkají napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení těchto případných vad nespočívalo. Dovolací soud tedy k této části dovolací argumentace nepřihlížel, když tato přípustnost dovolání založit nemůže.
Jestliže dále dovolatel napadá závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že smír neodporuje dobrým mravům, pak v rámci těchto námitek nepředkládá žádnou konkrétní otázku ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
Nesouhlasí-li konečně žalobce s názorem odvolacího soudu ohledně neplatnosti soudního smíru z důvodu rozporu s kogentními hmotněprávními předpisy, pak je nutno konstatovat, že závěry odvolacího soudu vyslovené v napadeném rozhodnutí plně korespondují s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, ze dne 29. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 458/2010, či ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 29 Cdo 2734/2013).
Konečně poukazuje-li dovolatel na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2632/2009, vychází jednak z odlišných skutkových zjištění (jak sám v dovolání poukazuje), především však nepředkládá žádnou konkrétní otázku procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od závěrů v citovaném rozhodnutí.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu