23 Cdo 4550/2011
Datum rozhodnutí: 25.07.2012
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 předpisu č. 168/1999Sb., § 10 odst. 2 předpisu č. 168/1999Sb.




23 Cdo 4550/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 4, Budějovická 5, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 63998530, proti žalovaným 1) O. V. , zastoupenému Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, 2) K. E. , zastoupenému JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 36, o zaplacení částky 864.619,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 333/2008, o dovolání žalobkyně a druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. června 2011, č. j. 8 Co 2448/2010-259, ve znění opravného usnesení ze dne 23. srpna 2011, č. j. 8 Co 2448/2010-276, takto:


I. Dovolání žalobkyně a druhého žalovaného se zamítají .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 33.120,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi druhým žalovaným a žalobkyní nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky vůči žalovaným (společně a nerozdílně) poté, co prvý žalovaný dne 31. července 2007 způsobil provozem osobního automobilu zn. Citroën Xantia, jehož majitelem a provozovatelem byl druhý žalovaný, škodu na zdraví nezletilému H. P., který na následky zranění zemřel. Žalobkyně z titulu pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla vyplatila pojistné celkem ve výši 864.619,- Kč. Regresní náhrady podle ustanovení § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 168/1999 Sb. ) se domáhala s odůvodněním, že prvý žalovaný zavinil škodu tím, že od druhého žalovaného převzal a užil vozidlo nesplňující technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem (porušil tak svoji povinnost podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a/ zákona č. 361/2000 Sb.), čímž porušil základní povinnosti při provozu vozidla na pozemní komunikaci dle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. Druhý žalovaný porušil povinnosti provozovatele vozidla, který nesmí přikázat nebo dovolit, aby bylo v provozu na pozemních komunikacích užito vozidlo, které nesplňuje podmínky stanovené zvláštním právním předpisem (ustanovení § 10 odst. 2 písm. a/ zákona č. 168/1999 Sb. ve spojení s ustanovením § 37 zákona č. 56/2001 Sb.)
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 28. května 2010, č. j. 6 C 333/2008-125, uložil žalovanému č. 2 povinnost zaplatit žalobkyni částku 864.619,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), proti žalovanému č. 1 žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. a IV. výroku).
K odvolání žalobkyně a druhého žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně vyplatila z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla Citroën Xantia na základě pojistné smlouvy uzavřené s druhým žalovaným pojistné plnění ve výši žalované částky, že prvý žalovaný (řidič vozidla) byl rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 14. března 2008, č. j. 11 T 120/2007-126, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle ustanovení § 224 odst. 1 trestního zákona za výše popsaný skutek. Znaleckým posudkem znalce E. S. bylo dále zjištěno, že u předmětného vozidla byla neúčinná parkovací brzda, která tvořila technickou nezpůsobilost vozidla k provozu na pozemních komunikacích. Brzdný neúčinek parkovací brzdy byl dovozen ze zjištěného stavu lanovodů předních kol.
Odvolací soud se ztotožnil s tím, že se soud prvního stupně ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. zabýval u každého z žalovaných zvlášť splněním podmínek pro regresní nárok žalobkyně. Souhlasil přitom s jeho závěrem o tom, že prvý žalovaný, ač porušil jiné zákonné povinnosti, svým jednáním nenaplnil žádnou z podmínek postižního nároku vymezených v ustanovení § 10 odst. 1 citovaného zákona. Argumentovala-li žalobkyně tím, že prvý žalovaný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích (písm. b/ § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.), pak odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, tuto argumentaci nesdílel s poukazem na odst. 2 uvedeného ustanovení, kde jsou vymezeny skutkové podstaty, které jsou pro účely tohoto zákona (č. 168/1999 Sb.) porušením těchto základních povinností. Pojem provozování vozidla nutno vztahovat toliko k jeho provozovateli, nikoli k řidiči. V projednávané věci není prvý žalovaný, jako řidič vozidla, jehož provozem byla způsobena žalobkyní nahrazená škoda, pasivně legitimován. Tudíž ve vztahu k tomuto žalovanému je zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné.
Co se týče regresního nároku žalobkyně vůči druhému žalovanému (jako vlastníku a tím provozovateli předmětného vozidla), vyšel odvolací soud z toho, že závada na brzdném systému předmětného vozu byla v řízení prokázána znaleckým posudkem znalce S., přičemž je rozhodné, že byla prokázána existence této vady v době škodné události. Jelikož se soud prvního stupně nezabýval otázkou příčinné souvislosti mezi zjištěným porušením základní povinnosti a vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá, provedl odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), důkaz shora uvedeným trestním rozsudkem Okresního soudu v Písku s tím, že je tímto rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán. Skutek, za který byl prvý žalovaný uznán vinným, spočíval v tom, že s vozidlem vyjel (bez kontroly) i přesto, že u něho byla neúčinná parkovací brzda, přičemž její nefunkčnost byla důvodem, proč se vozidlo rozjelo pozadu z mírného kopce, kde následně srazilo stojícího poškozeného. Dle odvolacího soudu je tak (mimo jiné) tímto vymezením skutku dostatečně prokázána zákonem požadovaná příčinná souvislost mezi porušením povinnosti provozovatele a vznikem škody, za níž odpovídá. Zdůraznil přitom, že v dané věci není uplatňováno právo na náhradu škody, ale specifický postižní nárok pojišťovny. Proto není při prokázání souvislosti technické nezpůsobilosti vozidla se vzniklou nehodou rozhodné, v jaké míře se na nehodovém ději podílely i jiné (další) příčiny, např. chování řidiče.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně i druhý žalovaný, oba odvozujíce jeho přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobkyně nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že prvý žalovaný, který nehodu způsobil, není ve věci pasivně legitimován, neboť není provozovatelem škodícího vozidla, ale toto vozidlo pouze řídil. Odkazuje na ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., z něhož vyplývá, že pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Domnívá se, že zákonodárce v ustanovení § 6 odst. 1 a v ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. měl v rámci tohoto zákona za slova stejného významu slovo provoz vozidla (§ 6 odst. 1) a provozování vozidla (§ 10 odst. 2 písm. a/) . Je přesvědčena, že provoz vozidla a provozování vozidla nelze rozlišovat, protože jde o stejné pojmy a o stejný praktický výsledek. Žalobkyně závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřil první žalovaný. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 848/2005, kde se dle jeho názoru jednalo o shodný případ jako v projednávané věci. Otázka, která by dle žalobkyně měla být pokládána za otázku zásadního právního významu, tedy byla již v judikatuře Nejvyššího soudu zodpovězena.
Druhý žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním, uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle žalovaného by dovolací soud měl vyřešit tyto otázky zásadního právního významu:
a) jaká je vzájemná souvislosti ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. a ustanovení § 36 odst. 1 a odst. 3 a § 37 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb.,
b) zda vozidlo, které je způsobilé dle zákona č. 56/2001 Sb., může být současně vozidlem, které svým technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb.,
c) jaká závada na vozidle se rozumí provozováním vozidla, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb.,
d) zda se provozování vozidla dle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. může vztahovat toliko k jeho provozovateli, nebo i k jeho řidiči,
e) zda se v případě porušení základní povinnosti dle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. a provozování vozidla, které neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. jedná o objektivní odpovědnost provozovatele,
f) zda v případě, že soud nesplní poučovací povinnost dle ustanovení § 118a o. s. ř., lze i přes poučení dle ustanovení § 119a o. s. ř. odmítnout ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř. účastníkem navržený důkaz.
Druhý žalovaný namítá, že odvolací soud neposoudil otázku, zda jsou splněny podmínky na náhradu toho, co za žalované plnila žalobkyně, po právní stránce správně. Domnívá se, že ne každá závada na vozidle je závadou, která způsobuje, že vozidlo neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Pro úspěšné uplatnění postižního nároku pojišťovnou se musí jednat o zaviněné porušení základní povinnosti, týkající se provozu na pozemních komunikacích, provozovatelem vozidla. Stejně tak nesouhlasí s posouzením otázky pasivní legitimace prvého žalovaného. Závěrem druhý žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání druhého žalovaného (resp. pouze k vymezené otázce pod písmenem d/) se vyjádřil první žalovaný. Dle jeho názoru se již s touto právní otázkou Nejvyšší soud vypořádal ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 848/2005, na které poukazuje již ve vyjádření k dovolání žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání žalobkyně i druhého žalovaného bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jejich přípustností.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel(ka) tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud se zabýval nejprve posouzením přípustnosti dovolání druhého žalovaného, který uplatňuje dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Polemikou s právními závěry odvolacího soudu vymezenými výše pod písmeny a/ až c/) nepředkládá dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že na předmětném voze v době škodné události se vyskytovala vada v brzdném systému. Nelze ničeho vytknout závěru odvolacího soudu, že takové vozidlo podle ustanovení § 36 odst. 10 vyhlášky č. 341/2002 Sb. je vozidlem nezpůsobilým k provozu na pozemních komunikacích a jako takové je nelze na pozemních komunikacích podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb. provozovat.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani dovolací námitka druhého žalovaného v dovolání vymezená pod písmenem e). Z hlediska právního posouzení této otázky se odvolací soud nikterak neodchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Jeho závěr o tom, že nerozhodné z hlediska aplikované právní normy a zásadně objektivní odpovědnosti provozovatele vozu je i to, zda a v jakém rozsahu byl s vadou seznámen a zda o ni informoval prvého žalovaného při předání vozu, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovídá podle ustanovení § 427 a násl. obč. zák. jeho provozovatel, podle § 420 odst. 1 obč. zák. pak jeho řidič (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 990/2008), pokud způsobil škodu zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li o případ uvedený v § 420 odst. 2 obč. zák. (srov. též rozsudek publikovaný pod č. 29/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Osobou, která je objektivně odpovědná za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, je zásadně provozovatel dopravního prostředku, a to i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil. Pouze v případě, že dopravní prostředek byl použit bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za škodu ten, kdo tímto způsobem dopravního prostředku použil (§ 430 odst. 1 věta první obč. zák.). Společná a nerozdílná odpovědnost původce škody a provozovatele pak nastupuje v těch případech, kdy provozovatel zneužití svého dopravního prostředku umožnil svou nedbalostí (§ 430 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Z hlediska regresního nároku dle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. není rovněž zavinění pojištěného rozhodující; právo postihu se spojuje s tím, že pojistitel prokáže pouze to , že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích (přičemž skutkové podstaty, které jsou pro účely zákona č. 168/1999 Sb. porušením těchto základních povinností, jsou vymezeny v odst. 2 uvedeného ustanovení) a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá. Z tohoto pohledu tedy nelze napadenému rozhodnutí přisuzovat zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Druhý žalovaný dále prostřednictvím námitky uvedené pod písmenem f) zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že listina (znalecký posudek znalce Ing. K.), kterou navrhl k důkazu v odvolacím řízení, představuje důkaz, jenž byl uplatněn v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. poté, co z protokolu o jednání vyplývá, že účastníci byly poučeni soudem dle ustanovení § 119a o. s. ř. V rozsudku ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněném pod č. 18 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace (jako je tomu i v projednávaném případě), platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. (§ 211a o. s. ř.), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanoveními § 205a nebo § 211a o. s. ř. (§ 213 odst. 3 /nyní odst. 5/ o. s. ř.), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (§ 212a odst. 3 o. s. ř.). K uvedeným právním názorům se dovolací soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 9. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 1863/2007 a nemá důvod se od nich odchýlit ani v projednávané věci.
Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatel v průběhu odvolacího řízení navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem znalce Ing. K. K. ze dne 23. listopadu 2010 (který předložil spolu s odvoláním) s tím, že se domnívá, že tento důkaz je přípustný vzhledem k tomu, že vyvrací jeden ze závěrů znalce S. o tom, že nefunkčnost jednoho lanovou ruční brzdní soustavy způsobuje nefunkčnost celé ruční brzdy tak, jak z tohoto závěru vyšel znalec S. (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 19. května 2011 č.l. 250 spisu). V této souvislosti je nutné zdůraznit, že citovaná listina nebyla - podle obsahu spisu - v průběhu řízení před soudem prvního stupně za důkaz druhým žalovaným označená. Dovolatel přitom v dovolání tvrdí, že citovaná listina může být způsobilým odvolacím důvodem z hledisek vymezených v ustanoveních § 205a odst. 1 písm. c) nebo d) o. s. ř. Ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, způsobilým odvolacím důvodem proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně tehdy, má-li jimi být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž toto rozhodnutí spočívá. Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků lze rozumět zejména taková tvrzení a k nim označené důkazy, jež vyvracejí závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je věrohodný a lze z něj tedy při zjišťování skutkového stavu vycházet, či naopak věrohodný není a skutkové závěry na něm budovat nelze. Naopak o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.] se nejedná, jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 175). Dovolatel však v souvislosti s důkazem, který označil v odvolacím řízení (citovaný znalecký posudek), žádným způsobem nezpochybnil věrohodnost důkazních prostředků, z nichž soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu vycházel. Z toho, co (prostřednictvím svého zástupce) přednesl při odvolacím jednání dne 19. května 2011, totiž vyplývá, že předmětný znalecký posudek měl sloužit k prokázání odlišného skutkového stavu. Na tuto situaci ovšem ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak vyplývá ze shora uvedeného, nedopadá.
Podle ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. jsou skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, způsobilým odvolacím důvodem proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně tehdy, má-li jimi být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Předpokladem pro užití citovaného ustanovení tedy je, že dovolatel neměl podle obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci úspěch právě a jen pro neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, a nikoliv z jiné příčiny. V projednávané věci však soud prvního stupně nezaložil své rozhodnutí (resp. výrok pod bodem I., kterým byla dovolateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku) na závěru, že dovolatel neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní. Dovolatel byl ve věci neúspěšný (jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) na základně právního posouzení věci vycházejícího ze zjištěného skutkového stavu věci. Z tohoto důvodu nelze přípustnost uplatnění předmětné listiny (znaleckého posudku Ing. K.) v odvolacím řízení opřít ani o ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 26 Cdo 2529/2009). Lze uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od výše uvedené judikatury, pokud znalecký posudek Ing. K. posoudil jako důkaz, jenž byl v odvolacím řízení uplatněn v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud ale shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení otázky, zda postihové právo podle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. stíhá nikoliv řidiče vozidla (odlišného od provozovatele), ale pouze provozovatele vozidla, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.
Tuto námitku v dovolání uplatňovala žalobkyně a uplatnil ji i druhý žalovaný (pod písmenem d/ dovolacích námitek).
Podle ustanovení § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. (ve znění do 31. prosince 2007, dále jen v cit. znění ) se pro účely tohoto zákona rozumí pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje. Z ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., v cit. znění, se dále podává, že se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě.
Podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., v cit. znění, pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá. Podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., v cit. znění, se porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích pro účely tohoto zákona rozumí provozování vozidla, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí. V ustanovení § 10 odst. 2 písm. c) až f) zákona č. 168/1999 Sb., v cit. znění, je pak upraveno, co se rozumí porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích pro účely tohoto zákona v případě řízení vozidla určitou osobou.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že prvý žalovaný, ač porušil jiné zákonné povinnosti, svým jednáním nenaplnil žádnou z podmínek postižního nároku vymezených v ustanovení § 10 odst. 1 citovaného zákona. V projednávané věci (dle skutkových zjištění soudů, které nebyly dovolatelkou zpochybněny) přicházelo v úvahu pouze naplnění podmínky postižního nároku vymezené v ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) cit. zákona porušení základní povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích (přičemž toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá). Skutkové podstaty, které jsou pro účely cit. zákona porušením těchto základních povinností, jsou vymezeny v odst. 2 uvedeného ustanovení. Žalobkyně se domáhala skutkové podstaty uvedené pod písm. a), podle které se porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích rozumí provozování vozidla, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí. Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li výkladem ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) cit. zákona, že termín provozování vozidla , zahrnuje provoz vozidla i řidičem (odlišným od provozovatele). Termín provozování vozidla není nikde v zákoně výslovně definován. Z jazykového výkladu předmětného ustanovení, ale i systematického, s ohledem na vymezení dalších skutkových podstat pod písmeny c/ až e/ (kde zákonodárce použil řízení vozidla jako odlišení od provozování vozidla ), vyplývá, že skutková podstata vymezená pod písmenem a/ (stejně jako pod písmenem b/) může být naplněna pouze konáním provozovatele vozidla, nikoliv řidiče (odlišného od provozovatele). Termín provozování vozidla se tak vztahuje k provozovateli, ne k řidiči vozidla.
Obdobné závěry ostatně zaujal Nejvyšší soud i v prvním žalovaným zmiňovaném rozsudku ze dne 27. listopadu 2006, sp. zn. 32 Odo 848/2005, který se týkal ale výkladu starší právní úpravy ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky 492/1991 Sb., o právu pojišťovny na náhradu částek vyplacených z důvodu škody způsobené neoprávněným provozem motorového vozidla. V této věci provozovatel vozidla svěřil řidiči k užívání vozidlo, které v té době nemělo platnou technickou prohlídku. Nejvyšší soud dovodil, že náhradu částek vyplacených z důvodu škody způsobené neoprávněným provozem motorového vozidla podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 492/1991 Sb. má právo pojišťovna uplatnit po provozovateli vozidla, nikoliv po řidiči, který v době, kdy ke škodě došlo, vozidlo řídil (srov. např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2005, sp. zn. 32 Odo 399/2004 a ze dne 27. září 2006, sp. zn. 32 Odo 1132/2004).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v posuzované otázce zásadního právního významu správné a žalobkyni ani druhému žalovanému se správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání žalobkyně i druhého žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvým žalovaným je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit prvému žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 27.300,- Kč podle § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 5.520,- Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi druhým žalovaným a žalobkyní se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o. s. ř., neboť druhý žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1, věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. července 2012

JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D
předseda senátu