23 Cdo 4542/2016
Datum rozhodnutí: 11.04.2017
Dotčené předpisy: § 19 odst. 1,2,3 předpisu č. 216/1994Sb., § 25 odst. 1,2 předpisu č. 216/1994Sb., § 31 písm. e) předpisu č. 216/1994Sb.




23 Cdo 4542/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce F. H. , zastoupeného Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované STAVOSPOL, s.r.o., se sídlem v Brně Ponavě, Staňkova 383/41, PSČ 612 00, IČO 15545521, zastoupené Mgr. Evou Kocmanovou, advokátkou se sídlem v Brně, Soukenická 2, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 49/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2016, č. j. 37 Co 171/2015-147, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2016, č. j. 37 Co 171/2015-147, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. února 2015, č. j. 45 C 49/2012-110, zrušil rozhodčí nález rozhodce Doc. JUDr. Karla Schelleho, CSc. ze dne 9. března 2012 a uložil žalované povinnosti nahradit žalobci náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná a společnost Built4U s. r. o. uzavřely dne 13. října 2009 kupní smlouvu, k níž žalobce učinil ručitelské prohlášení. Součástí kupní smlouvy byla rozhodčí doložka, podle níž veškeré majetkové spory z kupní smlouvy vzniklé, případně spory v budoucnu vzniklé z právního vztahu smlouvou založeného byl oprávněn rozhodovat dle právního řádu České republiky rozhodce Doc. JUDr. Karel Schelle, CSc., vedoucí Centra pro alternativní způsoby rozhodování obchodních sporů. V rozhodčí doložce bylo dále uvedeno mimo jiné, že spory bude rozhodce rozhodovat bez ústního jednání, pouze na základě písemných materiálů předložených stranami. Nepovažoval-li by rozhodce písemné materiály za dostačující, byl oprávněn nařídit ústní jednání. Bylo ujednáno, že rozhodčí nález nemusí být odůvodněn. Soud prvního stupně dále zjistil, že v rozhodčím řízení k žalobnímu návrhu, který směřoval jak vůči společnosti Built4U s. r. o., tak vůči žalobci, byla připojena již zmíněná kupní smlouva, ručitelské prohlášení a faktury představující dílčí plnění . Zjistil rovněž, že rozhodce vyzval žalované, aby se k rozhodčí žalobě vyjádřili, což oba také učinili. Rozhodce poté vydal napadený nález. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí nález je podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu u rozhodčích nálezů (dále jen ZRŘ ) neplatný, protože druhému žalovanému (zde žalobci) nebyla dána možnost věc před rozhodcem projednat. Z podrobného vyjádření k rozhodčí žalobě muselo být totiž rozhodci zřejmé, že otázku hmotně-právní nelze bagatelizovat . Rozhodce však, co se předmětu sporu týče, uvedl v odůvodnění svého nálezu pouze, že z doložených listin má nárok za dostatečně prokázaný. Tato jedna věta podle názoru soudu prvního stupně navozuje dojem, že se žalovaní v rozhodčím řízení dostali do nerovného postavení vůči žalobci. Žalovaní jednotlivé položky tvořící nárok dosti prokazatelně zpochybnili , rozhodce na jejich argumentaci nijak nereagoval. Rozhodce měl podle rozhodčí doložky možnost nařídit jednání. Kdyby se řídil zásadami spravedlivého procesu, nemohl by zásadní argumentaci žalovaných přehlédnout, jednotlivými nároky se měl zabývat a náležitě svědecky doložit . Soud prvního stupně dovodil, že pokud by přístup rozhodce byl zodpovědný a důkladný, nemohl by se omezit pouze na projednání věci za užití listinných důkazů, a pak bylo jeho povinností v této věci nařídit ústní jednání, což bylo v rozhodčí doložce také stanoveno .
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku vzal skutková zjištění soudu prvního stupně za svá a ztotožnil se, jak uvedl, v podstatě též s právními závěry, které z nich soud prvního stupně vyvodil. Doplnil, že v rozhodčím řízení byl porušen princip rovnosti stran. Za situace, kdy žalovaní ve svém vyjádření vznesli řadu věcných námitek proti uplatněnému nároku, měl rozhodce nařídit ústní jednání. Pokud tak neučinil, nejednal sice v rozporu s rozhodčí doložkou, ale žalovanou stranu tím dostal do nerovného postavení. Odvolací soud v té souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1201/2007 a 33 Cdo 153/2013. Připomněl, že rozhodčí žaloba byla zčásti vzata zpět, tím došlo podle jeho názoru k částečné změně návrhu a rozhodce měl za této situace nařídit jednání. Tento svůj názor podpořil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1521/2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, majíc je podle § 237 o. s. ř. za přípustné. Odvolací soud totiž podle jejího názoru rozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou, konkrétně s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, ze dne 28. května 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2013, nebo ze dne 29. července 2013, sp. zn. 23 Cdo 1369/2012, v nichž tento soud opakovaně vysvětlil, že soud není v řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu oprávněn přezkoumávat rozhodčí nález z hlediska jeho věcné správnosti, resp. posuzovat skutkové nebo právní závěry rozhodcem učiněné. Podle obsahu dovolání souvisí tato otázka s další žalovanou předestřeným problémem, totiž zda při úvaze o tom, byla-li straně poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat, může soud zohledňovat a hodnotit obsah tvrzení a věcných námitek obou stran v rozhodčím řízení. Žalovaná totiž namítá, že soud nemůže zákaz věcného přezkumu rozhodčího nálezu obcházet tím, že konstatuje procesní vadu rozhodčího řízení spočívající v tom, že ústní jednání bylo třeba nařídit s ohledem na existenci a rozsah věcných námitek . Implikuje tím podle dovolatelky závěr, že by rozhodce správně rozhodl pouze tehdy, pokud by věcné námitky projednal při ústním jednání. Dovolatelka má zato, že fakt, že se žalovaný v rozhodčím řízení brání, nemůže sám o sobě vést k závěru, že je vždy nutné nařídit ústní jednání. Takový závěr by byl podle ní v rozporu se smyslem a účelem rozhodčího řízení. Odkázala v té souvislosti na obdobnou argumentaci obsaženou v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014. Dovolání je podle jejího názoru přípustné též pro řešení otázky, zda tím, že rozhodce rozhodoval bez jednání, tedy pouze na základě listin, které mu byly předloženy, odňal jedné ze stran možnost věc před rozhodcem projednat, jestliže podle rozhodčí doložky mohl (měl možnost) jednání nařídit (až) v případě, že předložené listiny považoval pro rozhodnutí za nedostatečné. Tuto otázku podle jejího názoru odvolací soud dosud neřešil.
Žalovaná ještě připomněla, že na žalobce nelze pohlížet jako na spotřebitele, protože zajišťoval závazek sjednaný jiným v rámci jeho podnikatelské činnosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., projednal dovolání v mezích daných uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je též důvodné.
Žalovaná své přesvědčení o tom, že odvolací soud přezkoumával věcnou správnost rozhodčího řízení, staví mj. na tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje větu: Přesto však je soud toho názoru, že rozhodce nezjistil skutečný stav věci a věc nesprávně právně posoudil. Za této situace již vydaný rozhodčí nález nemůže požívat ochrany (a že odvolací soud takový závěr přijal). Tuto větu však Nejvyšší soud v rozhodnutí soudu prvního stupně, ani soudu odvolacího nenalezl.
Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázek, zda při úvaze o tom, byla-li straně poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat, může soud zohledňovat a hodnotit obsah tvrzení a věcných námitek obou stran v rozhodčím řízení a zda rozhodce odňal straně možnost věc před rozhodcem projednat, jestliže rozhodl bez jednání, byla-li v rozhodčí doložce sjednána pouze možnost jednání nařídit pro případ, že by rozhodce předložené listiny považoval pro své rozhodnutí za nedostatečné, jinak však bylo v rozhodčí doložce dohodnuto, že rozhodce bude rozhodovat bez jednání. Při řešení těchto otázek se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodcem jako důvodu, pro který lze rozhodčí nález v soudním řízení zrušit, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Ustáleně rozhoduje v tom smyslu, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v § 31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v § 18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem (srovnej např. rozsudek ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010, či rozhodnutí ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, nebo ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007).
Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že podle rozhodčí doložky, kterou účastníci sjednali, měl jimi určený rozhodce rozhodovat bez ústního jednání, pouze na základě písemných materiálů předložených stranami a (teprve tehdy), nepovažoval-li by je za dostačující, byl oprávněn nařídit ústní jednání. Rozhodnout měl podle dohody stran nálezem, který nemusel být odůvodněn.
Podle § 19 ZRŘ (ve znění účinném do 31. 3. 2012, podle něhož vzhledem k datu zahájení rozhodčího řízení v souladu s čl. II zákona č. 19/2012 Sb. soudy věc posuzovaly), se strany mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Otázky řízení mohou být rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, jestliže k tomu byl zmocněn stranami nebo všemi rozhodci (odst. 1). Není-li uzavřena dohoda podle odstavce 1, postupují rozhodci v řízení způsobem, který považují za vhodný. Vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu (odst. 2). Nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné (odst. 3).
Podle § 25 ZRŘ (ve znění účinném do 31. 3. 2012) rozhodčí nález musí být usnesen většinou rozhodců, vyhotoven písemně a alespoň většinou rozhodců podepsán. Výrok rozhodčího nálezu musí být určitý (odst. 1). Rozhodčí nález musí obsahovat odůvodnění, ledaže se strany dohodly, že odůvodnění není třeba; to platí i o rozhodčím nálezu vydaném podle § 24 odst. 2 (odst. 2).
Z citovaného ustanovení § 19 ZRŘ plyne závěr, ostatně teorií i praxí bez výhrad přijímaný, že dohoda stran o způsobu vedení rozhodčího řízení má vždy přednost před ustanovením zákona. Plyne z něj dále, že se lze dohodnout i na tom, že řízení před rozhodcem bude vedeno jinak než ústně. Takovou dohodu podle shora uvedených skutkových zjištění účastníci také uzavřeli. Dohodli se, že rozhodnuto bude pouze na základě listinných důkazů a bez nařízení jednání. Dohodli se dále, jak z dohody rovněž plyne, též na dalším postupu, jímž má rozhodce řízení vést, totiž na tom, že v případě, kdy sám dospěje k závěru, že mu obsah listinných důkazů pro jeho rozhodnutí nestačí, nařídí jednání. Strany tedy ponechaly na rozhodcově uvážení, zda se bude jednání konat či nikoli, a tato jeho úvaha se měla odvíjet od toho, jakým způsobem si předběžně zhodnotí důkazní sílu listin, které mu byly předloženy.
Ze skutkových zjištění soudů plyne rovněž, že návrh na rozhodčí řízení byl žalobci doručen a žalobce měl možnost se k němu vyjádřit, což také učinil. Rozhodce poté, aniž nařídil jednání, rozhodl na základě účastníky předložených listin.
Zjištěno naopak nebylo, že by žalobce (druhý žalovaný v rozhodčím řízení) neměl možnost přednést své stanovisko k věci či navrhnout důkazy. Soudy naopak zjistily, že jeho argumentace byla zásadní . Oba soudy však rozhodcovo pochybení viděly v tom, že se s touto argumentací náležitě nevypořádal, tj. že žalovanou v rozhodčím řízení uplatněné nároky žalobcem dosti prokazatelně zpochybněné náležitě svědecky nedoložil a své rozhodnutí navíc co se věci samé týče odbyl jen jedinou větou (aniž by obsahem jejich rozhodnutí bylo zjištění, že důkaz svědeckou výpovědí byl vůbec navržen).
Tato argumentace však vzhledem k dohodě účastníků o způsobu, jímž má rozhodce vést rozhodčí řízení (a jakou podobu má mít jeho nález), je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu dovolatelkou citovanou. Má-li se totiž rozhodce sám podle obsahu listinných důkazů rozhodnout o tom, zda považuje za nutné nařídit jednání a provést i jiné než jen listinné důkazy, musí nejprve udělat svůj vlastní předběžný skutkový závěr a posoudit, zda obsah listinných důkazů, i vzhledem ke stanoviskům obou stran sporu, mu umožňuje o věci rozhodnout. Taková úvaha však již vybočuje z pouhé procesní roviny, soudnímu přezkumu proto podléhat nemůže. Hodnocení důkazních prostředků je myšlenkový postup vedoucí ke zjištění skutečností potřebných pro rozhodnutí. Úvaha o tom, které skutečnosti mají být zjišťovány a co jimi má být prokázáno, plyne z hmotného, nikoli procesního práva. Hodnotí-li tudíž soud obsah vyjádření účastníků rozhodčího řízení z pohledu jejich věcných argumentů, a vyvozuje-li z nich sám vlastní závěry o rozsahu dokazování potřebném pro náležité prokázání nároku, překračuje hranice, v nichž se při zkoumání rozhodcova procesního postupu může pohybovat.
Byla-li tedy stranami v rozhodčí doložce dohodnuta možnost rozhodnout věc bez jednání jen na základě předložených listin a rozhodci dáno k úvaze, zda jednání nařídí, nebude-li obsah předložených listin považovat za dostatečný pro své rozhodnutí, nemůže tato rozhodcova úvaha být předmětem soudního přezkumu. Závěr odvolacího soudu, který dovodil nerovné postavení účastníků z toho faktu, že rozhodce nenařídil ústní jednání, za shora popsaného skutkového stavu tudíž není správný.
Nad rámec uvedeného lze jen dodat, že jen těžko lze vidět nerovné postavení účastníků v tom, že rozhodčí nález je odůvodněn jednou větou, jestliže podle dohody účastníků nemusí být odůvodněn vůbec, a obtížně lze rovněž hledat důvody pro nařízení jednání kvůli té části nároku, která byla žalovanou stranou v rozhodčím řízení vzata zpět.
Z pohledu uplatněných dovolacích důvodů rozhodnutí odvolacího soudu není správné, dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a vrátil k novému projednání.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 první věta za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. dubna 2017 JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu JUDr