23 Cdo 4513/2009
Datum rozhodnutí: 27.05.2010
Dotčené předpisy: § 544 obč. zák.







23 Cdo 4513/2009



U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně
CNConsult, s.r.o.,
se sídlem v Praze 6, Střešovice, Dělostřelecká 237/41, PSČ 162 00, IČ 284 20 951, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti žalované
REDA a.s.,
se sídlem v Brně, Hviezdoslavova 55d, PSČ 627 00, IČ 188 28 507, zastoupené Mgr. Alešem Dvorským, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o zaplacení 1 964 497 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 34/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. června 2009, č.j. 4 Cmo 155/2009-129, takto:


I. Dovolání se
odmítá.



II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. června 2009, č.j. 4 Cmo 155/2009-129, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2009, č.j. 11 Cm 34/2007-95, ve výroku I., jímž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni částku 83 137 Kč, dále ve výroku III., kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 1 964 497 Kč, a ve výroku IV. o úhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Soudy se shodly v závěru, že žalobkyni vzniklo na základě kupní smlouvy ze dne 25.8.2006 právo na zaplacení úroků z prodlení ve výši 83 137 Kč za nezaplacení části kupní ceny ve výši 1 750 000 Kč včas. Oba soudy dospěly rovněž ke shodnému závěru o neoprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 964 497 Kč. Dovodily, že smluvní pokuta nebyla sjednána platně ve smyslu § 544 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), neboť v posuzovaném případě byla mezi účastníky smluvní pokuta sjednána v čl. III. bodu 2. smlouvy tak, že při nedodržení úhrady účetního dokladu má dodavatel právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,5% z neuhrazené částky (i její části) za každý započatý den prodlení , avšak ve smlouvě nebyly dohodnuty platební podmínky, tj. povinnost v určité lhůtě vyúčtovat (fakturovat) dodané zboží a povinnost uhradit daňový doklad v den splatnosti, tudíž ve smlouvě nebyla uvedena povinnost, za jejíž porušení je smluvní pokuta sjednána. Dospěly proto k závěru, že smluvní pokuta nebyla sjednána v dané věci platně, proto nemůže žalované vzniknout povinnost zaplatit smluvní pokutu. Za této situace odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že nebylo třeba zjišťovat, jaká byla vůle účastníků, jestliže nebyla vůle účastníků o sjednání smluvní pokuty do kontextu smlouvy promítnuta, a nebylo ani namístě zjišťovat, zda některý z účastníků ten který výraz při formulování ujednání o smluvní pokutě použil jako první ve smyslu § 266 odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ).

Námitku žalobkyně, že nebyla soudem prvního stupně vyzvána podle § 118a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) k doplnění tvrzení a důkazů ohledně svých tvrzení týkajících se smluvní pokuty, odvolací soud posoudil jako zcela nepřípadnou, neboť žalobkyně pro rozhodnutí v této části potřebné skutečnosti tvrdila s odkazem na ujednání v čl. III. smlouvy ze dne 25.8.2006. Na základě těchto tvrzení žalobkyně soud prvního stupně oprávněnost nároku na zaplacení smluvní pokuty posoudil, a proto nemůže být rozhodnutí v této části, byť pro žalobkyni nepříznivé, podle závěru odvolacího soudu, překvapivé.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, domnívajíc se, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání odůvodňuje nesprávnou aplikací hmotného práva, a to ustanovení § 35 a § 37 obč. zák., § 266 obch. zák. a nesprávnou aplikací § 118a o. s. ř. Namítá rovněž, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když se odvolací soud nevypořádal s vadami předcházejícího řízení, které spočívaly v absenci postupu podle § 118 odst. 2 a § 119a o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu prvního stupně v části ohledně smluvní pokuty nebylo rozhodnutím překvapivým.

Dovolatelka má za to, že odvolací soud posoudil neplatnost právního úkonu sjednání smluvní pokuty v rozporu se zákonem a konstantní judikaturou. Namítá, že odvolací soud nepostupoval v souladu s § 35 obč. zák. a § 266 obch. zák. tak, aby podle uvedených ustanovení vyložil projev vůle účastníků ohledně ujednání o smluvní pokutě. Zdůrazňuje, že slovní znění smlouvy není vždy jednoznačným vodítkem ke zjištění skutečného obsahu projevu vůle a je třeba brát zřetel i na ostatní okolnosti, za kterých byl projev vůle učiněn. Připomíná, že mezi účastníky nebylo pochybností o obsahu čl. III. smlouvy, týkající se ujednání o smluvní pokutě.

Dovolatelka proto navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (18.6.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolatelka v dovolání navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně, ale z obsahu dovolání vyplývá, že brojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 1 964 497 Kč, týkající se zaplacení smluvní pokuty.

V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodoval jediným rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Náležitostí projevu vůle, který směřuje k určitému právnímu úkonu, je tedy srozumitelnost, určitost, a v některých případech i forma projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Neurčitost může být odstraněna výkladem podle § 35 obč. zák., avšak výkladem (podle citovaného ustanovení) nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Pokud nelze uvedený nedostatek neurčitosti odstranit tímto způsobem, jde o právní úkon neplatný. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2007, sp. zn. 32 odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 3/2008, pod označením 27/2008, rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, uveřejněný na
www.nsoud.cz
).

Podle § 544 odst. 1 a 2 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Z uvedeného ustanovení výslovně vyplývá, že smluvní pokutu lze sjednat pro případ porušení smluvní povinnosti.

V dané věci si účastníci v kupní smlouvě v čl. III. bodu 2. dohodli, že při nedodržení úhrady účetního dokladu má dodavatel právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,5% z neuhrazené částky (i její části) za každý započatý den prodlení .

V čl. II. bodu 3. kupní smlouvy se smluvní strany dohodly na zálohové platbě ve výši 30% celkové ceny, tj. 3 419 444 Kč splatné do 29.8.2006 a doplatku 70% celkové ceny, tj. 7 978 703 Kč splatného do 30 dnů od předání celého množství objednaného zboží podle této kupní smlouvy.

V dané věci oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že ve smlouvě nebyla uvedena povinnost, za jejíž porušení je smluvní pokuta sjednána. V čl. III. bodu 2. smlouvy bylo smluvní pokutou zajištěno nedodržení úhrady účetního dokladu, ale povinnosti vztahující se k úhradě účetního dokladu nebyly stanoveny. Ujednáním v čl. III. bodu 2. kupní smlouvy nebyla sjednána povinnost zaplatit v termínu splatnosti. Smluvní pokutou tak bylo zajištěno porušení neexistující smluvní povinnosti. Povinnost zaplatit kupní cenu v dané splatnosti byla stanovena v čl. II. bodu 3., ale tato povinnost nebyla zajištěna smluvní pokutou.

Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud nepostupoval v souladu s § 35 obč. zák. a § 266 obch. zák. tak, aby vyložil v souladu s těmito ustanoveními projev vůle účastníků ohledně ujednání o smluvní pokutě, je nutno poukázat na výše uvedenou konstantní judikaturu, v níž je zastáván jednotný právní názor, že výkladem nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Oba soudy tedy správně dovodily, že výkladem nelze doplňovat chybějí projev vůle v dané věci ujednání o smluvní povinnosti.

Namítá-li dovolatelka, že mezi účastníky nebylo pochybností o obsahu čl. III. smlouvy, týkající se ujednání o smluvní pokutě, je nutno připomenout, že Nejvyšší soud již několikrát formuloval a odůvodnil, že pro právní závěr o určitosti právního úkonu nestačí, je-li jen mezi účastníky jasné, co je předmětem právního úkonu, neboť předmět právního úkonu musí vyplývat z písemného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2007, sp. zn. 32 odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 3/2008, pod označením 27/2008, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2000, sp.zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.1996, sp.zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002, sp.zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002, svazek 15, pod č. C 1075, str. 61).

Dovolací soud dospěl k závěru, že oba soudy posoudily neplatnost ujednání o smluvní pokutě v dané věci z důvodu její neurčitosti v souladu s hmotným právem (§ 37, § 544 obč. zák.) a konstantní judikaturou.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se nevypořádal s vadami předcházejícího řízení, které spočívaly v absenci postupu podle § 118 odst. 2 a § 119a o. s. ř., když účastníkům nebylo poskytnuto řádné procesní poučení, a že rozhodnutí soudu prvního stupně v části ohledně smluvní pokuty bylo rozhodnutím překvapivým, namítá tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může však dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, brojí-li dovolatelka pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 3 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil v tomto rozhodnutí otázku nároku na zaplacení smluvní pokuty a otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části po právní stránce zásadní význam má.

Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, dovolací soud uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jej bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. května 2010



JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu