23 Cdo 4496/2016
Datum rozhodnutí: 07.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4496/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Atos IT Solution and Services, s.r.o., se sídlem v Praze 4 Nuslích, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, IČO 44851391, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti žalované ELO Digital Office ČR s.r.o. , se sídlem v Praze 4 - Chodově, Kloboukova 2190, PSČ 148 00, IČO 64574636, zastoupené JUDr. Josefem Donátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, o zaplacení částky 8 162 931,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 171/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2016, č. j. 1 Cmo 56/2014-504, 1 Cmo 12/2016, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 49 948,80Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Donáta, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 5 Cm 171/2006 396 (ve znění opravných usnesení ze dne 3. prosince 2013, č. j. 5 Cm 171/2006-406 a ze dne 2. ledna 2014, č. j. 5 Cm 171/2006-426), jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky v záhlaví rovněž uvedené a jímž byla zároveň žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení žalované a státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná z důvodů, které ve svém vyjádření rozvádí, považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje ho odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
Spor se vedl o náhradu škody, která podle žalobních tvrzení vznikla v příčinné souvislosti s prodlením žalované jako zhotovitelky při plnění jejího závazku ze smlouvy o dílo. Kvůli tvrzenému prodlení žalované žalobkyně totiž od smlouvy odstoupila. Škodu představují náklady na zajištění náhradního řešení pro investora akce.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že vadné plnění nebylo prokázáno. Jediným akceptačním kriteriem pro přejímku plnění dle smlouvy byla akceptace dílčích plnění koncovým uživatelem (investorem akce). Investor plnění bez výhrad akceptoval, žalobkyně (zjevně nesprávně uvedeno žalovaný ) tudíž neměla žádný smluvní ani zákonný důvod odepřít žalované přejímku plnění. Zjistil rovněž, že ve smlouvě byla výslovně pojata součinnost žalobkyně velmi široce a že nutnost co nejširší součinnosti vyplývala též z povahy díla (vytvoření rozsáhlého informačního systému spisové služby zahrnujícího softwarovou i hardwarovou část) a jeho projektového řízení žalobkyní. Vyšel rovněž ze skutečnosti, že žalobkyně smluvně dohodnutou, ale i objektivně potřebnou součinnost, nezbytnou pro řádné provedení díla nesplnila (a neplnila ji již v době, která předcházela sjednanému termínu předání díla, resp. jeho II. etapy, která především byla předmětem sporu). Na základě uvedených zjištění dospěl k závěru, že z důvodů uvedených v § 370 obch. zák. nebyla žalovaná v prodlení s dokončením díla (jeho II. etapy), žalobkyně tudíž neměla důvod od smlouvy odstoupit pro prodlení žalované.
Dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu v otázce nutné součinnosti věřitele, kterou ve svém dovolání uvádí. Z obsahu jejího dovolání je však zřejmé, že nenapadá právní závěr odvolacího soudu, ale skutková zjištění, z nichž tento závěr vychází. Na rozdíl od odvolacího soudu je totiž přesvědčena, že v žádném případě nebylo prokázáno, že žalovaná objektivně nemohla splnit svůj závazek bez součinnosti žalobkyně jako věřitelky, má výhrady vůči tomu, jak odvolací soud provedené důkazy hodnotil. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je však jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní (nikoli skutkové) posouzení věci. Způsobilým dovolacím důvodem není ani zpochybnění právního hodnocení věci odvolacím soudem, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z něhož vyšel odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právní závěr odvolacího soudu, vycházející z jeho skutkových zjištění, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká odklon od judikatury Nejvyššího soudu, co se týče existence písemného protokolu o předání a převzetí díla jako hmotněprávní podmínky vzniku nároku na cenu díla. Přehlédla však, že z výslovného znění shora citovaného § 237 o. s. ř. plyne, že dovolání je přípustné pouze pro řešení těch právních otázek, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil (tj. těch, které byly pro jeho rozhodnutí podstatné). V tomto sporu bylo třeba vyřešit otázku vzniku nároku na náhradu škody, nikoli vznik nároku na cenu. Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo proto stěžejní vypořádat se s předpoklady odpovědnosti za škodu vzniklou odstoupením od smlouvy, tudíž i otázkou, zda žalovaná porušila své povinnosti ze smlouvy. Na řešení této otázky také rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, vznik nároku na cenu díla odvolací soud neřešil.
Další svou námitkou týkající se (podle dovolatelky) nesprávně aplikované zásady koncentrace řízení (§ 118b odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka brojí proti procesním vadám, které však samy o sobě (i kdyby byly důvodné) přípustnost dovolání založit nemohou, není-li dovolání přípustné z jiného důvodu ( § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. ).
Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. března 2017

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu