23 Cdo 444/2017
Datum rozhodnutí: 28.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 444/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně PSJ, a. s. , se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, identifikační číslo osoby 25337220, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Císařkou 3242/5, proti žalované Vítkov Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, identifikační číslo osoby 26429586, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o vyloučení rozhodce z rozhodčího řízení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 162/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016, č. j. 3 Cmo 248/2015-413, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 26 Cm 162/2010-363, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení rozhodce JUDr. Ing. Pavla Šafáře z projednávání a rozhodování věci v rozhodčím řízení mezi účastníky o žalobě na zaplacení 9 790 610 Kč s příslušenstvím ze dne 2. 7. 2010 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2016, č. j. 3 Cmo 248/2015-413, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která jako již dovolacím soudem vyřešená má být posouzena jinak . Uplatňuje nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl pro nepřípustnost, případně je jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně polemizuje se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012, uveřejněném pod číslem 29/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolací soud přitom neshledává důvody od závěrů obsažených v daném rozhodnutí se odchýlit.
Jestliže dovolatelka v souvislosti s nesouhlasem se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012, konstruuje vlastní skutkové závěry odchylné od skutkových závěrů odvolacího soudu, a vyvozuje tak vlastní náhled na skutkový základ sporu o spolupráci rozhodce a právního zástupce žalobkyně, nezakládá těmito svými námitkami přípustnost dovolání, neboť nejde o přípustný dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Poukazuje-li dovolatelka na otázku zda postup rozhodce, který neinformoval účastníky řízení o okolnostech, které by mohly zakládat pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, je skutečností, která zakládá pochybnosti o nepodjatosti pak ani tato otázka nečiní dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným, neboť dovolatelka přehlíží, že tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu