23 Cdo 4416/2016
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4416/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně KVD Plus s.r.o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 819/43, PSČ 110 00, IČO 28395581, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, PSČ 120 00, proti žalovanému Doc. PhDr. E. V., CSc., zastoupenému JUDr. Vladimírem Hlinčíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Ženíškova 2124/8, PSČ 149 00, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 69/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 3 Cmo 45/2015-123, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 929 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Hlinčíka, advokáta.

O d ů v o d n ě n í
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala omluvy za dopis, který žalovaný zaslal generálnímu řediteli Povodí Labe, s. p., Ing. M. Š. a kterou se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč, změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení § 237 o. s. ř. však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.). Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.)
Dovolání v této věci není přípustné.
Žalobkyně je přesvědčena, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. od rozhodnutí ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, nebo ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007), protože se nezabýval všemi skutečnostmi, aby mohl dospět k závěru o existenci hodnotícího úsudku . Podle dovolatelky dospěl k závěru o hodnotícím úsudku založeném na reálném základě bez toho, aby měl postaveno najisto, že žalovaným v dopise uváděná tvrzení jsou pravdivá. Obsah dopisu označil za fair kritiku, aniž by se zabýval tím, zda primárním cílem dopisu nebylo hanobení a zneuctění žalobkyně. Ve svém rozhodnutí za hodnotící soudy označil tvrzení, která podle dovolatelčina názoru hodnotícími soudy zkrátka nejsou .
Žalobkyně je rovněž toho názoru, že závěr o tom, že tvrzení obsažené v dopise o provozování černé skládky se netýká žalobkyně, ale jejího jednatele, je v rozporu se závěry obsaženými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 5421/2008. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dané rozhodnutí na daný případ není aplikovatelné, žalobkyně předkládá otázku, kterou podle jejího názoru Nejvyšší soud dosud neřešil, totiž otázku, zda v případě, kdy je proveden útok proti jednateli právnické osoby a ten je dáván do přímé souvislosti s právnickou osobou, jíž je jednatelem, lze takový útok vztáhnout i na samotnou právnickou osobu.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, jaký je rozdíl mezi faktickým tvrzením a hodnotícím soudem. Co se týče konkrétních tvrzení obsažených v dopise o spolupráci žalobkyně a Povodí Labe, s. p., jemuž byl dopis adresován, vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ten ve svém rozhodnutí objasnil, že má pravdivost konkrétních tvrzení za prokázanou a z jakých důkazů svá zjištění učinil. Objasnil rovněž, že hodnotové soudy (tj. vlastní názory) pisatele, vycházející z tvrzení, jejichž pravdivost byla prokázána, mají reálný základ. S přihlédnutím ke znění celého odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze přijmout žalobkyniny výhrady, že odvolací soud při svém rozhodování nezjišťoval pravdivost žalovaným uváděných tvrzení a nezohlednil přiměřenost formy veřejné prezentace ani to, zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. Rozsudek odvolacího soudu vychází ze závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v jeho rozhodnutích dovolatelkou citovaných, ale též např. v usnesení ze dne 22. října 2014, sp. zn. 23 Cdo 2997/2013, a v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97. Dovolatelkou uvedená otázka tedy nezakládá přípustnost dovolání.
V té části dovolání, která se týká obsahu posledního odstavce sporného dopisu, posouvá dovolatelka dovolacímu soudu jiný závěr o skutkovém stavu, než ten, který byl základem rozhodnutí odvolacího soudu. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyšel též odvolací soud, plyne, že konec dopisu se netýkal žalobce, ale pouze pana Z. K. jako fyzické osoby a jeho podnikatelských aktivit , které provozoval jako společník a jednatel jiné právnické osoby. Oba soudy zdůraznily rovněž, že svých nároků se pan Z. K. jako fyzická osoba v jiném řízení také domáhá. Rozhodnutí odvolacího soudu se tudíž míjí s žalobkyní položenou otázkou, založenou na jejím názoru, že v dopise byla dávána do přímé souvislosti se svým jednatelem. Na otázce, zda dobrá pověst právnické osoby může být zasažena útokem na jejího jednatele, totiž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Vzhledem ke skutkovým zjištěním, z nichž vyšel, se takovou otázkou zabývat ani nemohl.
Nejvyšší soud z důvodu shora uvedených dovolání podle § 243c odst. 1, věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon takového rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. dubna 2017 JUDr. Zdeněk D e s předseda senátu