23 Cdo 4390/2011
Datum rozhodnutí: 19.02.2014
Dotčené předpisy: § 194 odst. 5 obch. zák., § 194 odst. 6 obch. zák.



23 Cdo 4390/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Hany Lojkáskové ve věci žalobkyně M. N. , zastoupené JUDr. Blankou Mourovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, U Nemocnice 83, proti žalovaným 1) P. K. , 2) Ing. J. M. , oběma zastoupeným JUDr. Věrou Dubcovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 37, o zaplacení částky 1.100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 68/2005, o dovolání 1. a 2. žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2011, č. j. 3 Cmo 72/2007-239, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.730,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Blanky Mourové, advokátky se sídlem v Trutnově, U Nemocnice 83.

Odůvodnění:


Žalobkyně se zaplacení částky 1,100.000,- Kč s příslušenstvím domáhala z titulu zákonného ručení žalovaných jako statutárních zástupců společnosti SHARING INVEST a.s. (dále jen Společnost ) za závazek této Společnosti vůči žalobkyni vzniklý ze smlouvy o zabezpečení nemovitosti uzavřené dne 9. listopadu 1995, podle níž se měl podíl žalobkyně vložený do Společnosti ve výši 440.000,- Kč, garantovaný směnkou splatnou dne 8. dubna 2001, během pěti let zhodnotit na částku 1,100.000,- Kč, za niž měla Společnost ve spolupráci s personálně propojenou společností SHARBEST s.r.o. zajistit žalobkyni byt.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. října 2006, č. j. 34 Cm 68/2005-109, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 1,100.000,- Kč s tím, že 1. žalovaný je povinen dále zaplatit žalobkyni 3% úrok z částky 1,000.000,- Kč od 8. května 2005 do zaplacení a 2. žalovaný je povinen dále zaplatit žalobkyni 3% úrok z částky 1.000.000,- Kč od 1. května 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I.), žalobu proti 1. žalovanému v části o zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 1.100.000,- Kč od 1. května 2005 do 7. května 2005 zamítl (výrok pod bodem II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem III.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok pod bodem IV.).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací svým prvním rozsudkem ze dne 11. února 2008, č.j. 3 Cmo 72/2007-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. změnil tak, že se žaloba o zaplacení 1,100.000,- Kč s příslušenstvím oběma žalovanými zamítá, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovaným se povinnost zaplatit České republice soudní poplatek neukládá (první odstavec výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí odstavec výroku).
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací rozsudkem ze dne 29. července 2010, č.j. 23 Cdo 3665/2008-202, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2008, č. j. 3 Cmo 72/2007-173, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že neodůvodnil, z jakého důvodu považoval při posouzení porušení povinností žalovanými při výkonu působnosti funkcí členů představenstva Společnosti za rozhodnou toliko výši splatných pohledávek v částce 250.000,- Kč a nikoliv též pohledávky po splatnosti ve výši 709.718,- Kč, nezabýval se tím, zda nevymáháním pohledávek Společností po personálně propojených společnostech neporušili žalovaní povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, a ve smyslu ustanovení § 194 odst. 5 a 6 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) neposuzoval ani to, zda žalovaní jednali s péčí řádného hospodáře při uzavírání smluv s třetími osobami při poskytování půjček, poradenství, pronájmu movitých a nemovitých věcí.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací svým druhým rozsudkem ze dne 9. května 2011, č.j. 3 Cmo 72/2007-239, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., III. a IV., ve výroku I. pak v tom správném znění, že 1. a 2. žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 1,100.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 8. května 2005 do zaplacení, a 2. žalovaný dále úrok z prodlení ve výši 3 % z uvedené částky od 1. května 2005 do 7. května 2005 (první odstavec výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý odstavec výroku).
Odvolací soud podle odůvodnění tohoto rozhodnutí předmětnou smlouvu neposoudil jako smlouvu o tichém společenství (s ohledem na absenci podstatné náležitosti tohoto smluvního typu podle § 673 a násl. obch. zák. - určení podílu tichého společníka na zisku a ztrátě podnikatele), nýbrž jako smlouvu nepojmenovanou s prvky smlouvy o půjčce. Námitku promlčení uplatněného nároku shledal, shodně se soudem prvního stupně, nedůvodnou.
Skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů odvolací soud posoudil podle ustanovení § 194 odst. 5 a 6 obch. zák. účinného v době od 8. února 1996 do 8. února 2001 a přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že žalovaní, jako členové představenstva Společnosti, porušili své povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, když Společnost v roce 1997 evidovala pohledávky za třetími osobami v celkové výši 2,162.500,- Kč, avšak žalovaní tyto pohledávky nevymáhali. Přitom neuvedli žádný konkrétní aspekt, z něhož by bylo možné dovodit, že vymáhání těchto pohledávek by Společnosti přivodilo újmu. Proto podle ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. společně a nerozdílně odpovídají za to, že v rozsahu nevymožených pohledávek se majetek Společnosti nezvětšil. Vzhledem k tomu, že tuto škodu Společnosti neuhradili, v souladu s ustanovením § 194 odst. 6 obch. zák. společně a nerozdílně ručí za splatný závazek Společnosti vůči žalobkyni ve výši 1,100.000,- Kč, jehož uspokojení se žalobkyně na Společnosti nemůže domoci. S ohledem na tento závěr se již odvolací soud nezabýval tím, zda v důsledku plnění smluv uzavřených mezi Společností a třetími osobami při poskytování půjček, poradenství, pronájmu movitých a nemovitých věcí rovněž Společnosti vznikla škoda, za kterou žalovaní odpovídají. Pokud však soud prvního stupně i v tomto spatřoval porušení povinnosti žalovaných jednat s péčí řádného hospodáře, nelze mu ničeho vytknout.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok žalobkyně je důvodný, a to včetně úroků z prodlení požadovaných od vzniku prodlení žalovaných se splněním tohoto peněžitého závazku. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, s tím, že upřesnil jeho formulaci ohledně přiznaného příslušenství.
Proti celému výroku tohoto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. l písm. c), odst. 3 o. s. ř. s tím, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují ve skutečnosti, že odvolací soud tuto věc řešil dvakrát a vydal v ní dva zcela opačné rozsudky.
Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neuvedli žádný konkrétní aspekt, z něhož by bylo možné dovodit, že vymáhání pohledávek by Společnosti přivodilo újmu, protože tvrdili, že vymáhání pohledávek by Společnost zatížilo o náklady řízení a případnou exekuci, která by patrně nebyla úspěšná. Odvolací soud se podle dovolatelů nezabýval otázkou, zda nevymáháním pohledávek personálně propojených společností neporušili povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, ani jejich odvolacími námitkami, jimiž brojili proti existenci závazku. Pokud podle Nejvyššího soudu není správný dřívější názor odvolacího soudu, že pro posouzení odpovědnosti žalovaných je rozhodný stav majetku Společnosti na konci účetního období roku 1997, je třeba podle dovolatelů vzít v úvahu prohlášení konkurzu na společnost SHEMEX, a.s. ke dni 12. března 1998 a řešení vztahů s touto firmou v rámci konkurzního řízení, což oslabuje tvrzení o nečinnosti dovolatelů při vymáhání pohledávek Společnosti. Navíc k závěru o tom, zda pasivní bilance Společnosti je důsledkem výkonu působnosti člena statutárního orgánu Společnosti, by bylo třeba provést i důkaz o tom, zda a které z těchto závazků Společnosti splňovaly zákonné podmínky pro odepsání. Pokud odvolací soud hodnotil předmětnou smlouvu jako smlouvu nepojmenovanou s prvky smlouvy o půjčce, znamená to, že žalobkyně zapůjčila Společnosti částku 440.000,- Kč za 30% úrok, tedy za úrok nereálný a odporující dobrým mravům. Napadený rozsudek je neúplný, pokud se nezabýval tím, zda se předmětná smlouva řídí právem obchodním, pokud jde o smlouvu o tichém společenství, anebo právem občanským, což by u půjčky bylo možné, a též otázkou, zda je smlouva pro výše uvedené smlouvou platnou. Pokud soud shledá smlouvu platnou, měl by se zabývat částí ujednání týkající se zhodnocení žalobkyní vložených 440.000,- Kč o dalších 660.000,- Kč, které měly být získány podnikáním, na jehož výsledku nenese žalobkyně žádné riziko, a nárok alespoň v části týkající se úroků zamítnout či výrazně modifikovat.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobkyně k dovolání nemá napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam a dovolání by tak mělo být jako nepřípustné odmítnuto. Navíc jsou v něm nepřípustně uplatňovány nové skutečnosti a důkazy, zejména okolnosti, které by svědčily o tom, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy.
Žalobkyně navrhuje, aby v případě, že nebude dovolání jako nepřípustné odmítnuto, bylo zamítnuto proto, že napadené rozhodnutí je správné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán dne 9. května 2011, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v této věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají. Při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které jsou zachyceny v soudním spise.
Polemika dovolatelů vytýkající odvolacímu soudu, že v této věci rozhodoval dvakrát a vydal rozdílná rozhodnutí, žádnou otázku zásadního právního významu nezakládá, neboť tento procesní postup odvolacího soudu vychází z ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 243d odst. 1 o. s. ř., z nichž se podává, že bylo-li rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a byl-li věc odvolacímu soudu vrácena, je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu.
Námitkou vytýkající odvolacímu soudu, že pominul tvrzení dovolatelů, že vymáhání pohledávek by Společnost zatížilo o náklady řízení a případnou exekuci, která by patrně byla neúspěšná, dovolatelé ve skutečnosti uplatňují dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), který však nemají v případě dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) k dispozici (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Namítají-li dále dovolatelé, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda nevymáháním pohledávek vůči personálně propojeným společnostem neporušili dovolatelé povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, zřejmě přehlédli, že právě na závěru, že nevymáháním pohledávek vůči personálně propojeným společnostem dovolatelé povinnost jednat s péčí řádného hospodáře porušili, je napadený rozsudek odvolacího soudu založen.
Dovolatelé se i mýlí, namítají-li neúplnost napadeného rozsudku, kterou spatřují ve skutečnosti, že odvolací soud podle jejich názoru neúplně posoudil, zda se předmětná smlouva řídí právem obchodním či občanským, neboť odvolací soud řešil právní vztahy mezi účastníky podle zákoníku obchodního.
Námitkami vytýkajícími odvolacímu soudu, že měl vzít v úvahu prohlášení konkurzu na společnost SHEMEX, a.s. ke dni 12. března 1998 a řešení vztahů s touto firmou v rámci konkurzního řízení, provést důkaz o tom, zda a které ze závazků Společnosti splňovaly zákonem stanovené podmínky pro odepsání a zabývat se tím, zda sjednané navýšení vkladu žalobkyně odpovídající 30% úroku neodporuje dobrým mravům a s tím související otázkou platnosti předmětné smlouvy, případně nárok modifikovat v části týkající se úroků, dovolatelé uplatňují nové skutečnosti a důkazy ve věci samé, což ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolacím řízení zapovídá.
Za situace, kdy dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v posuzované věci naplněn a přípustné není dovolání ani v části směřující proti části výroku o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 prvé věty o. s. ř. v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl ÚS 25/12. Náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 12.700,- Kč [§ 7 bod 6 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) s připočtením částky 2.730,- Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem 15.730,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní povinnost stanovenou jim tímto rozhodnutím, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 19. února 2014

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu