23 Cdo 4374/2011
Datum rozhodnutí: 25.01.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 4374/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně HR a VA s.r.o. , se sídlem v Kardašově Řečici, ul. Míru 235, identifikační číslo osoby 62503171, zastoupené JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem, se sídlem v Třeboni, Březanova 84/I, proti žalovanému F. V. , za vedlejšího účastenství na straně žalobkyně: 1) PhDr. M. S., 2) Ing. L. H., 3) Mgr. J. S., o zaplacení částky 3,406.166,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 529/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2011, č. j. 14 Cmo 606/2009-337, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 13 Cm 529/2004 - 274, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 256.411,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), ohledně požadavku na zaplacení dalších 3,149.755,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (bod II. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. a IV. výroku), dále uložil žalovanému zaplatit státu soudní poplatek ve výši 10.300,- Kč (bod V. výroku) a konečně nepřipustil změnu (rozšíření) žaloby o dalších 75.000.000,- Kč (bod VI. výroku).
K odvolání žalobkyně, žalovaného a vedlejších účastníků na straně žalobkyně 2) a 3) odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným odmítl odvolání do výroku o nepřipuštění změny žaloby (první výrok), ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za otázku po právní stránce zásadního významu dovolatelka považuje, zda je jako účastník řízení povinna předložit soudu důkaz formou účetnictví, když toto účetnictví je v moci žalovaného, který jej zatajuje a odmítá vydat. Další zásadně právní otázkou je dle mínění dovolatelky otázka výkladu důkazní nouze, když žalobkyně navrhla provedení důkazu spisem soudu, který sama nemůže zajistit a soudy tento důkaz neprovedly.
Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
K dovolání žalobkyně se připojil druhý vedlejší účastník na straně žalobkyně.
Žalovaný se dle předkládací zprávy a obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně přípustné není.
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází - ve smyslu ustanovení § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě nebyla dovolatelce rozsudkem odvolacího soudu v části druhého výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., způsobena na jejích právech žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením této části napadeného rozsudku, neboť jejím požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalobkyně nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedené části rozsudku odvolacího soudu tedy není žalobkyně oprávněna (subjektivně legitimována). V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 4, § 240 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné.
Dovolání proti zbývající části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné rovněž není.
Dovolání proti části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Totéž platí i o dovolání proti části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o soudním poplatku, neboť přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. je stanovena jen pro usnesení, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé, jímž není rozhodnutí o soudním poplatku, a přípustnost dovolání nelze vyvodit ani z § 238 odst. 1, § 238a odst. 1 a § 239 o. s. ř., když mezi taxativně vyjmenovanými usneseními není usnesení, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti účastníka zaplatit soudní poplatek. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Přípustnost dovolání proti části druhého výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Výhrada, kterou dovolatelka soudu prvního i druhého stupně vytýká, že soudy neprovedly důkaz soudním spisem v situaci, kdy jej žalobkyně navrhovala a sama zajistit nemohla, je podřaditelná pod dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Námitka vady řízení není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu. Dovolatelka v rámci námitky procesní vady žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Uvedené beze zbytku platí i pro další námitku dovolatelky směřující k posouzení, zda je žalobkyně povinna předložit soudu důkaz formou účetnictví, když toto účetnictví je v moci žalovaného, který jej zatajuje a odmítá vydat . Navíc je třeba zdůraznit, že přípustnost dovolání k této námitce není dána již proto, že na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně výše škody, nebyl založen na tom, že žalobkyně nedoložila účetnictví společnosti, ale na skutečnosti, že neoznačila konkrétní důkazy k prokázání svých tvrzení.
Jelikož tedy dovolání ve zbývajícím rozsahu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl, avšak žalovanému žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. ledna 2012

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu