23 Cdo 4368/2016
Datum rozhodnutí: 02.03.2017
Dotčené předpisy: § 118a odst. 1 o. s. ř.




23 Cdo 4368/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně A MÁŠ TO s.r.o. se sídlem v Radonicích, Prchalova 258, IČO 28867891, zastoupené JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Stráži 1306/5, proti žalovanému J. T. , podnikateli se sídlem v Šestajovicích, Palackého 344, IČO 45112851, zastoupenému JUDr. Kateřinou Šálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 1554/6, o zaplacení částky 87 776 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 19 C 376/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2016, č. j. 21 Co 75/2016-133, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2016, č.j. 21 Co 75/2016-133 a rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 12. listopadu 2015, č.j. 19 C 376/2014-91 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha východ k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresního soud Praha východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. listopadu 2015, č.j. 19 C 376/2014-91, zamítl žalobu o zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně svůj právní závěr odůvodnil tím, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že mezi ní a žalovaným byla uzavřena ústní smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala vést pro žalovaného účetnictví, přičemž provedené a fakturované práce žalovaný neuhradil. Předmětem zjišťování skutkového stavu v řízení před soudem prvního stupně tak byla skutečnost, zda mezi žalobkyní a žalovaným vznikl závazkový právní vztah, z něhož žalobkyně odvozovala svůj nárok.
První jednání před soudem prvního stupně proběhlo dne 18. června 2015. Z protokolu vyplývá, že účastníci řízení byli na tomto jednání poučeni o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. Na jednání dne 27. srpna 2015 byla žalobkyně soudem poučena podle § 118a o. s. ř., aby označila důkazy pro svá tvrzení, že se žalovaným uzavřela smlouvu, jinak bude soud vycházet jen z důkazů dosud provedených. Žalobkyně po tomto poučení přímo na jednání označila listinné důkazy a soud jí stanovil třicetidenní lhůtu k předložení označených listinných důkazů. Podáním ze dne 29. září 2015 (učiněném v soudem stanovené lhůtě, neboť konec lhůty připadl na sobotu) žalobkyně předložila předmětné listinné důkazy a podáním ze dne 4. listopadu 2015 doplnila právní argumentaci.
Na jednání dne 5. listopadu 2015 byla žalobkyně poučena podle § 118a odst. 2 o. s. ř. na možnost doplnit vylíčení rozhodných skutečností a označit důkazy k těmto tvrzením pro případ, že soud dospěje k závěru, že je věc možné posoudit po právní stránce jinak, než jako plnění ze smlouvy. Žalobkyně po tomto poučení přímo na jednání uvedla, že zpracovala pro žalovaného rekonstrukci účetnictví, o čemž žalovaný věděl, a rekonstrukci protokolárně převzal. Dle žalobkyně by se tak mohlo jednat o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného a navrhla tak důkaz znaleckým posudkem, jímž by měla být stanovena obvyklá cena provedené rekonstrukce účetnictví. Z protokolu vyplývá, že po tomto vyjádření žalobkyně soud ukončil dokazování s tím, že další důkazy prováděny nebudou.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že nepřihlédl k tvrzením žalobkyně a k důkazům jí označeným v podání ze dne 29. září 2015 a v podání ze dne 4. listopadu 2015, neboť byla učiněna po koncentraci řízení, která nastala ke dni 18. června 2015. K tvrzení žalobkyně, že by se mohlo jednat o bezdůvodné obohacení, a k jejímu návrhu na vyhotovení znaleckého posudku ohledně výše bezdůvodného obohacení soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že žalobkyně v tomto případě neunesla břemeno tvrzení ohledně toho, že žalovanému plnila konkrétně specifikované činnosti, neboť nijak nespecifikovala, jakými konkrétními činnostmi se měl žalovaný obohatit.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a neprokázala existenci tvrzeného právního vztahu, soud prvního stupně její žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. dubna 2016, č.j. 21 Co 75/2016-133, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že soud prvního stupně správně nepřihlížel k novým tvrzením žalobkyně a nově označeným důkazům v podání ze dne 29. září 2015 a v podání ze dne 4. listopadu 2015, neboť byly učiněny po koncentraci řízení, která nastala 18. června 2015. Toho dne bylo konáno ústní jednání, na kterém byly obě strany poučeny o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. a byly shodně bez dalších návrhů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou dle dovolatelky je to, zda odvolací soud pochybil, když v odvolacím řízení nepřihlédl k vadě řízení podle § 212a odst. 5 o. s. ř., která spočívala v tom, že soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzení a označeným důkazům v podání žalobkyně ze dne 29. září 2015 a v jejím ústním přednesu na jednání dne 5. listopadu 2015. Soud prvního stupně se tímto postupem dle dovolatelky dopustil nesprávné aplikace § 118b o. s. ř.
Soudy obou stupňů se dle dovolatelky odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, podle jehož závěru poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, nemohou účastníci uvádět rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají povinnost tvrzení, a nemohou označovat důkazy, jimiž plní svou povinnost důkazní, nejde-li o výjimky stanovené zákonem.
V tomto případě však dle dovolatelky šlo o výjimku stanovenou zákonem, neboť ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. mezi výjimky z koncentrace řízení řadí i skutečnosti a důkazy, které účastník uvedl poté, co byl vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Soudy obou stupňů tak nesprávně aplikovaly § 118b odst. 1 o. s. ř., když nepřihlédly k podáním dovolatelky učiněným na základě poučení soudu dle § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a také rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 118b odst. 1 o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Nejvyšší soud konstantně judikuje, že poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř., účastníci nemohou uvádět rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost, nejde-li o výjimky stanovené zákonem (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, 31 Cdo 4616/2010).
Jednou z výjimek, na kterou se dle § 118b odst. 1 o. s. ř. nevztahuje koncentrace řízení, je právě řešená situace, v níž účastník tvrdí nové skutečnosti a označí důkazy na základě poučení soudu a výzvy k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 o. s. ř.
Vztahem poučovací povinnosti soudu podle § 118a odst. 1 o. s. ř. a koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval, přičemž uzavřel, že ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. míří na případy, kdy se v průběhu jednání ukáže, že účastník dosud nesplnil svou povinnost tvrzení, popřípadě povinnost důkazní, a ukládá pro takový případ soudu, aby účastníka vyzval k doplnění jeho tvrzení, popřípadě k označení důkazů, a poučil jej o následcích nesplnění této výzvy (tj. o neunesení příslušného procesního břemene). Z ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. pak pro takovou procesní situaci vyplývá, že soud smí též v tomto ohledu - přihlížet jen k těm tvrzením a důkazním návrhům, které účastník na základě poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. učinil do skončení příslušného roku (přípravného jednání či jednání), popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníku soudem pro tento účel poskytnuta. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011.
Jestliže tedy soud prvního stupně na jednání konaném dne 27. srpna 2015 poučil žalobkyni podle § 118a odst. 1 o. s. ř. a k doplnění důkazů jí stanovil třicetidenní lhůtu a poté k jejímu podání, kterým ve lhůtě reagovala na toto poučení, nepřihlížel s odůvodněním, že bylo učiněno po koncentraci řízení, postupoval v rozporu nejen s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ale také v rozporu se zákonem, konkrétně s ustanovením § 118b odst. 1 poslední věty o. s. ř. Stejně tak pochybil odvolací soud, jestliže postup soudu prvního stupně a jeho aplikaci § 118b odst. 1 o. s. ř. potvrdil jako správné.
Dovolatelce ovšem nelze přisvědčit v tom, že by soudy nepřihlížely k jejímu ústnímu návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem učiněnému po poučení soudu dle § 118a odst. 2 o. s. ř. na jednání dne 5. listopadu 2015. Tímto návrhem žalobkyně se soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku zabýval a srozumitelně vyložil, proč jej neprovedl. Rovněž se jím zabýval v odůvodnění svého rozsudku i odvolací soud a postup soudu prvního stupně shledal správným. V tomto směru tedy soudy obou stupňů nepochybily.
Z výše uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů v otázce aplikace § 118b odst. 1 o. s. ř. pochybily, a odchýlily se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí a rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v souladu s § 243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. března 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu