23 Cdo 436/2011
Datum rozhodnutí: 25.09.2012
Dotčené předpisy: § 544 obč. zák.




23 Cdo 436/2011

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce Město Chrastava , Nám. 1. Máje 1, identifikační číslo osoby 00262871, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem Liberec, Chrastavská 273/30, proti žalované Integra stavby a.s. (dříve Integra Liberec a.s.), se sídlem Liberec, Hrádecká 156, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 25014391, zastoupené JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Ul. 28. října 31, o zaplacení částky 7 280 046 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 227/2004 o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. září 2010, č.j. 36 Co 523/2009-238, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Vondrouše, advokáta se sídlem Liberec, Chrastavská 273/30.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. září 2010, č.j. 36 Co 523/2009-238, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 10. června 2009, č.j. 26 C 227/2004-198, kterým bylo výrokem I. žalované uloženo zaplatit žalobci 7 280 046 Kč, výrokem II. byla žaloba co do částky 10 341 104 Kč zamítnuta a výroky III. až V. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z dokazování provedeného okresním soudem a učinil zjištění, že mezi účastníky byla dne 10.5.2000 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo provedení splaškové kanalizace a přípojky v Chrastavě. Účastníci smlouvy sjednali počátek provádění díla na den 2.6.2000 a jeho dokončení na 2.10.2000. Pro případ porušení smlouvy si domluvili sankce v podobě smluvní pokuty jednak za prodlení s provedením díla ve výši 0,3 % z ceny díla za každý den prodlení, a jednak za prodlení s odstraňováním vad či nedodělků zjištěných prohlídkou nebo v záruční době ve výši 1 000 Kč za každou vadu díla a den prodlení; při porušení povinnosti ze strany objednatele spočívající v prodlení se zaplacením díla byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1% denně z dlužné částky. Smluvní strany k uvedené smlouvě sjednaly dne 31.10.2000 dodatek č. 1, který měnil smlouvu a jehož předmětem byla 3 samostatní díla a tomu odpovídající navýšení původní ceny díla o částku 2 067 946 Kč, dále o částku 1 299 890 Kč a o 1 029 890 Kč s termíny dokončení jednotlivých děl do 30.6.2001, 30.11.2000 a 31.12.2000. Dílo bylo podle zjištění soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, předáno podle předávacího protokolu žalobci dne 18.7.2001 s tím, že dílo má vady a byly stanoveny termíny odstranění konkrétních vad, a to u jedné skupiny vad na den 31.7.2001, dalších na 31.10.2001 a dalších na 23.1.2002 a 23.3.2002. Všechny vady a nedodělky byly odstraněny až 4.8.2003, jak vyplynulo z protokolu o odstranění vad a nedodělků.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který při výpočtu smluvní pokuty za pozdní předání díla podle původní smlouvy o dílo ze dne 10.5.2000 vyšel ze znaleckého posudku, který určil maximální dobu potřebnou k provedení díla včetně požadavku objednatele na vícepráce na dobu do 30.6.2001, a proto určil majetkovou sankci za prodlení s dodáním díla předaného dne 18.7.2001 za 17 dnů v celkové výši 786 046 Kč. Při určení majetkové sankce za prodlení s odstraněním vad díla a nedodělků vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně a z dat, jak uvedl žalobce v dopise ze dne 18.6.2003, jehož obsah účastníci nezpochybnili, a proto se ztotožnil se soudem prvního stupně, že tato výše smluvní sankce činí 6 494 000 Kč.
Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci smluvní pokutu celkem ve výši 7 280 046 Kč v souladu s právní úpravou smluvní pokuty v § 544 a § 545 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a v § 300 302 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), neboť se mezi účastníky jednalo o obchodní závazkový vztah upravený ustanovením § 261 odst. 2 obch. zák.; potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku, kterým byla žaloba ve zbytku, co do částky 10 341 104 Kč, zamítnuta.
Pokud žalovaná namítala nepřiměřenost smluvní pokuty a navrhovala její moderaci, odvolací soud se ztotožnil s závěrem soudu prvního stupně, který k moderaci smluvní pokuty nepřistoupil z důvodu, že by snížením smluvní pokuty zasáhl do podmínek veřejné soutěže, na jejímž základě získala žalovaná objednávku od žalobce. Odvolací soud při právním posouzení přihlédl i k právnímu názoru prezentovanému v rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (VZ)/S15/04-151/1372/04-Va, podle kterého je výše smluvní pokuty jedním z hodnocených kritérií preferovaných zadavatelem, a též ke skutečnosti, že samotná žalovaná, jako zhotovitelka, navrhla výši majetkové sankce. Neshledal důvodnou ani námitku žalované, že sjednaná smluvní pokuta je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, a to právě s ohledem na skutečnost, že její sjednaná výše vycházela z návrhu žalované, jako zhotovitelky.
Za neoprávněnou považoval odvolací soud i námitku žalované, že změny smlouvy jsou neplatné pro rozpor s podmínkami veřejné soutěže, neboť změny byly odůvodněny nutností provedení prací nezbytných pro kvalitní splnění díla, jejichž potřeba se objevila až v průběhu prováděných prací, přičemž jejich rozsah nedosáhl ani poloviny hodnoty veřejné zakázky.
Nedůvodnými shledal odvolací soud i námitky žalované, že nebyla v prodlení s plněním díla a ani v prodlení s odstraňováním vad, a že dohoda o výši smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy i proto, že žalobce dílo převzal a užíval jej bez omezení. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soud České republiky konstatoval, že má-li provedené dílo vady, byť nebránící jeho užívání, není ve smyslu § 554 obch. zák. řádně ukončeno, a to ani pokud jej objednatel převezme.
Namítala-li žalovaná až v odvolání, že nebylo přihlédnuto k započtení její pohledávky vůči uplatněné pohledávce žalobce, odvolací soud konstatoval, že ze strany žalované nebyl vznesen požadavek na vrácení pozastávky, a to ani formou započtení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Z obsahu dovolání vyplývá, že brojí proti potvrzení vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně týkající se částky 7 280 046 Kč a výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaná namítá, že nebyla v prodlení s plněním díla, neboť na základě a pokynů žalobce prováděla změny a rozšíření, jakož i nová díla a to v rozsahu nejméně 50% původně sjednaného objemu prací. Podle dovolatelky odvolací soud neměl proto vyhovět návrhu žalobce na zaplacení smluvní pokuty. Namítá rovněž, že odvolací soud posoudil otázku přiměřenosti smluvní pokuty v rozporu s ustálenou judikaturou, když se pouze omezil na konstatování, že by takovým posouzením zasáhl do výběrového řízení. Sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,3% z ceny díla za každý započatý den prodlení by podle dovolatelky znamenala v podstatě postih ve výši 100% ceny díla za rok, což je v rozporu s dobrými mravy a takové ujednání o smluvní pokutě mělo být posouzeno jako neplatné. Uvedené ujednání je podle mínění dovolatelky i mimo rámec poctivého obchodního styku. Výši smluvní pokuty považuje za nepřiměřenou s ohledem na význam a hodnotu zajišťované povinnosti.
Dovolatelka se domnívá, že soudy rovněž nesprávně posoudily samotné ujednání o smluvní pokutě. Má za to, že dohoda o smluvní pokutě je neurčitá a tedy neplatná, jestliže smlouva spojila nárok na majetkovou sankci jen obecně s neplněním závazků, aniž by určovala, kterých závazků se týká.
Žalovaná dále namítá, že v souvislosti se sjednanými změnami smluvního vztahu došlo k zániku smlouvy, když v důsledku přijetí změn a dohod o jiném provedení díla se stalo původní plnění nemožné resp. neurčité co do rozsahu a termínu plnění a mezi účastníky tak zanikl právní vztah, na základě něhož by bylo možné účtovat a vymáhat smluvní pokuty.
Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud odmítl zabývat námitkami žalované směřující proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně, nezabýval se otázkou namítaného zániku závazku v důsledku započtení pohledávky žalobce na zaplacení smluvní pokuty proti její pohledávce na uvolnění zádržného a nezabýval se ani tvrzením žalované o neplatnosti smlouvy o dílo včetně dodatků pro rozpor s § 70 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek.
Na základě uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání postrádá otázku zásadního právního významu a není přípustné. Zdůraznil, že dovolatelka poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu ohledně řešení otázky platnosti smluvní pokuty a její moderace sama vyvrací zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Upozorňuje dále na to, že dovolatelka především vyjadřuje nesouhlas s výsledky dokazování, které navíc interpretuje odlišným způsobem než odvolací soud. Pokud dovolatelka argumentuje tím, že smluvní pokuta je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, považuje její tvrzení na účelové a připomíná, že sazba smluvní pokuty ve výši 0,3% z ceny díla byla navržena žalovanou a žalobcem pouze akceptována. Má za to, že všechny dovolací námitky žalované již byly řešeny v rámci řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím a dovolatelka neuvedla nic nového, co by mohlo změnit názor na právní posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má v napadeném rozsahu ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Je třeba připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Namítá-li žalovaná, že nebyla v prodlení s plněním díla neboť na základě a pokynů žalobce prováděla změny a rozšíření, jakož i nová díla, je namístě konstatovat, že dovolatelka těmito tvrzeními vytváří své vlastní skutkové závěry, odlišné od skutkových závěrů odvolacího soudu, k nimž však odvolací soud nedospěl, a jak výše uvedeno, dovolacímu přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou podléhat skutkové závěry soudu. V dané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaná neprovedla dílo včas a předala jej o 17 dnů později.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v přezkoumávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů aplikovaly při posuzování žalobního nároku správný právní předpis obchodní zákoník a respektovaly i zjištěné skutkové okolnosti, na něž pravidla obsažená v obchodním zákoníku po jejich výkladu aplikovaly. Dovolatelka spatřuje zásadní význam rozhodnutí v tom, že soudy dosud neřešily otázku, zda může být zhotovitel uznán povinným zaplatit smluvní pokutu, když souhlasil s rozšířením díla ve prospěch objednatele v průběhu provádění díla, akceptoval další požadavky objednatele na drobné i větší změny a v důsledku těchto skutečností nemohl dostát původně sjednaným termínům. Dále považuje za významné, že soudy neposoudily smluvní ujednání o smluvní pokutě jako neurčité, resp. smluvní pokutu jako rozpornou s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem, i když svou výší dosáhla ceny díla a objednateli nevznikla žádná škoda. Jako další významnou otázku uvádí dovolatelka, že rozsah prodlení dlužníka nelze určit aproximativně, ale dlužníkovi by měla být dána možnost prokázání nezbytnosti či nemožnosti plnění sjednaných v důsledku změn či nesoučinnosti i s ohledem na další okolnosti provádění díla.
Pokud jde o první námitku dovolatelky, je nutno zdůraznit, že je jen věcí smluvních stran, jak budou postupovat při formování svých závazkových povinností. Pokud zhotovitel přijal další požadavky objednatele, aniž by rozšíření prací promítl do původně dohodnuté doby plnění, jde o jeho rozhodnutí v kontraktačním procesu, které nemá žádný dopad na otázky uzavírání smluv, plnění povinností z těchto smluv vyplývajících ani na sankce za případní porušení těchto povinností. Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za nutno zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů zohlednily dovolatelkou namítané požadavky na vícepráce, jestliže nechaly rozsah prací a podmínky jejich provádění odborně posoudit a za základ svého rozhodnutí vzaly termín dokončení díla, který byl pro zhotovitele nejpříznivější a bral v úvahu všechny okolnosti svědčící o prodlení na straně objednatele. Soudy přihlédly k výsledkům dokazování, z něhož vyplynulo, že realizace díla byla složitá a narážela na řadu technických obtíží. Pokud soud prvního stupně za této situace nechal znalecky posoudit dokumentaci a průběh stavby, postupoval zcela správně, protože určení možného termínu dokončení díla bylo objektivní a bralo v úvahu okolnosti technické povahy, jejichž význam mohl posoudit jen znalec. Soud vzal tímto postupem maximálně v úvahu vzájemné propojení povinností obou smluvních stran i nutnost jejich spolupráce. Nelze namítat, že nebral v úvahu součinnost zhotovitele, jestliže z původně požadované výše smluvní pokuty za prodlení s předáním díla 11 127 150 Kč přiznal žalobci pouze 786 046 Kč. Soudy tedy řešily otázku prodlení zhotovitele v souladu s hmotným právem a podle konkrétních okolností případu.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou ohledně rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Posouzení otázky nepřiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, přiměřenost výše pokuty je třeba posoudit individuálně, takže i smluvní pokutu přesahující 100% hodnota zajišťované pohledávky lze považovat za přiměřenou. Vzhledem k tomu, že posuzování přiměřenosti smluvní pokuty závisí vždy na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu, nelze spatřovat otázku zásadního významu v tom, že jiná rozhodnutí hodnotí výši smluvní pokuty dosahující hodnoty předmětu plnění jako nepřípustná. Nejvyšší soud se v posuzovaném případě ztotožňuje s argumenty, kterými soudy nižších stupňů zdůvodňují proč nepoužily moderační právo. Skutečnost, že konstrukci smluvní pokuty navrhla sama dovolatelka a i s její pomocí uspěla ve veřejné soutěži na dílo, které je předmětem tohoto sporu, vypovídá o tom, že dovolatelka sama si musela být výše smluvní pokuty vědoma a musela vědět i to, že jde o jedno z kriterií pro posuzování její nabídky. Dodatečná moderace výše smluvní pokuty, která byla jako jedno z kriterii zahrnuta do návrhu uchazeče o veřejnou zakázku žalobce, jako zadavatele, by nepochybně protiprávně zpětně zasáhla do již ukončeného výběrového řízení.
Je namístě v dané souvislosti odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2009, sp zn. 31 Cdo 2707/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, pod označením 81/2010, v němž Nejvyšší soud judikoval, že ujednání o smluvní pokutě v obchodně právních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Konstatoval, že ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodně právních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud při posouzení otázky moderace smluvní pokuty postupoval v souladu s právem a dosavadní judikaturou, a proto dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s. ř. nebyl při posouzení dané otázky naplněn.
Dovolací soud dále dospěl k závěru, že neoprávněná je i námitka dovolatelky k platnosti smluvní pokuty z důvodu její neurčitosti.
Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Smyslem a účelem smluvní pokuty je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu. Smluvní pokuta je zajišťovací institut, který zajišťuje splnění určité smluvní povinnosti.
Uvedený smysl a účel smluvní pokuty včetně určitého označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu byl v daném případě naplněn v souladu s § 544 odst. 2 obč. zák., jestliže z provedeného dokazování bylo zjištěno, že účastníci si pro případ porušení smlouvy domluvili sankce v podobě smluvní pokuty za prodlení s provedení díla ve výši 0,3 % z ceny díla za každý den prodlení a za prodlení s odstraňováním vad či nedodělků zjištěných prohlídkou nebo v záruční době si sjednali smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každou vadu díla a den prodlení. Z uvedeného ujednání nelze dovodit, že by smluvní pokuta byla sjednána neurčitě, neboť je zřetelně označeno porušení povinnosti, tj. provést dílo včas a odstranit vady díla včas ve sjednaných termínech a určitě je sjednán i způsob stanovení výše smluvní pokuty, tj. v prvém případě ve výši 0,3 % z ceny díla za každý den prodlení, kdy výši smluvní pokuty lze určit výpočtem, neboť je v daném případě známa cena díla a počet dnů prodlení, a v druhém případě výpočtem při daném zjištění počtu vad a dní prodlení s odstraněním té konkrétní vady.
Nelze tedy dovodit, že námitka k neurčitosti ujednání o smluvní pokutě naplnila dovolací důvod podle § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř., kterým žalovaná v tomto směru namítala nesprávné právním posouzení.
Nedůvodná je rovněž námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplných skutkových zjištění, což spatřuje v tom, že se odvolací soud nezabýval otázkou namítaného zániku závazku v důsledku započtení pohledávky žalobce z titulu smluvní pokuty proti její pohledávce na uvolnění zádržného a nezabýval se ani prokazováním tvrzení žalované o neplatnosti smlouvy o dílo včetně dodatků pro rozpor s § 70 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Dovolává-li se tím žalovaná dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro nedostatečně a neúplně provedené dokazování, je třeba konstatovat, že neúplně provedené dokazovaní je vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a však z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu spočívající v neúplném zjištění skutkového stavu věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalované není přípustné a podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 25. září 2012

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu