23 Cdo 4357/2011
Datum rozhodnutí: 28.03.2012
Dotčené předpisy: § 37 odst. 1 obč. zák., § 36 odst. 2 obč. zák., § 498 obč. zák.




23 Cdo 4357/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Výstavba DPA s.r.o. , se sídlem v Praze 6, Křenova 438/7, PSČ 162, identifikační číslo osoby 27510336, proti žalované Alessandria Hradec Králové, spol. s r.o. , se sídlem v Hradci Králové, Tř. SNP 733, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 42196558, zastoupené JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Průmyslova 1200/4a, o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 299/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2011, č. j. 21 Co 292/2011-115, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. března 2011,
č. j. 8 C 299/2008-93, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši
500.000,- Kč spolu se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (bod I. výroku), dále zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 500.000,- Kč za období od 6. února 2007 do 8. dubna 2008 (bod II. výroku) a konečně rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně (jako budoucí kupující) uzavřela s žalovanou (jako budoucí prodávající) smlouvu o budoucí smlouvě kupní ze dne 5. února 2007 (dále jen smlouva o budoucí smlouvě kupní ), jejímž předmětem byl prodej nemovitostí za dohodnutou kupní cenu. Žalobkyně se v této smlouvě zavázala zaplatit zálohu na kupní cenu ve výši 500.000,- Kč, tuto uhradila, žalovaná ji převzala. K uzavření zamýšlené kupní smlouvy nedošlo. Žalobkyně se ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní (v hlavě V.) zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč v případě, že při splnění v hlavě IV. stanovených podmínek nepodepíše v termínu kupní smlouvu, případně nesplní svým zaviněním smluvní závazek ve smlouvou o budoucí smlouvě kupní stanoveném termínu. Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2010, č. j. 21 Co 489/2009-139, dále zjistil, že byla zamítnuta žaloba na nahrazení projevu vůle, ve které se žalobkyně (jako kupující) domáhala, aby byla nahrazena vůle žalované k uzavření kupní smlouvy na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní.
Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení § 498 a 451 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Uzavřel, že žalobkyně v období před uzavřením zamýšlené kupní smlouvy předala žalované zálohu na kupní cenu ve výši 500.000,- Kč. Jelikož k uzavření zamýšlené kupní smlouvy nedošlo, je žalovaná povinna vydat žalobkyni částku 500.000,- Kč, zaplacenou jako zálohu na kupní cenu (§ 498 obč. zák.), neboť právní důvod plnění odpadl (§ 451 odst. 1, 2 obč. zák.). V opačném případě by došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně. K obraně žalované však za právně významné považoval, zda závazek žalované vydat zálohu ve výši 500.000,- Kč již nezanikl jinak než zaplacením, tj. započtením (§ 580 a násl. obč. zák.). Zabýval se tak otázkou, zda žalované svědčí tvrzená pohledávka ve výši 500.000,- Kč z titulu smluvní pokuty, která měla být na dluh žalované započtena. Uvedl, že v projednávané věci se žalobkyně zavázala ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní zaplatit smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč, jestliže v termínu stanoveném ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní nesplní svým zaviněním smluvní závazek. Tato část citované smlouvy je podle soudu prvního stupně absolutně neplatná pro neurčitost (§ 37 odst. 1, § 41 obč. zák.). Důvodem neplatnosti ujednání o smluvní pokutě je okolnost, že chybí písemná specifikace povinností, jejichž zaviněné nesplnění je sankcionováno smluvní pokutou. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že žalované nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 500.000,- Kč nevznikl, závazek žalované vydat žalobkyni zálohu ve výši 500.000,- Kč tedy nemohl zaniknout započtením. Žalobě proto vyhověl.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně (vyjma nenapadeného výroku pod bodem II.) ve výrocích pod bodem I. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně o záloze zaplacené žalobkyní na kupní cenu a o povinnosti žalované tuto zálohu žalobkyni vrátit vzhledem k tomu, že kupní smlouva nebyla realizována. Nesouhlasil však s jeho právními závěry o ujednání o smluvní pokutě. Přesto považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné.
Odvolací soud považoval ujednání účastníků ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní za ujednání určitá a srozumitelná, a to včetně ujednání o smluvní pokutě. Proto uzavřel, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je smlouvou platnou.
Odkazuje na své dřívější rozhodnutí v související věci vedené pod sp. zn. 21 Co 489/2009 trval však na v tomto řízení vysloveném závěru, že dohodu smluvních stran obsaženou v článku IV. písm. a) smlouvy o smlouvě budoucí kupní je třeba po stránce právní kvalifikovat jako tzv. odkládací podmínku ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1, 2 věta první obč. zák. Vzhledem k tomu, že uvedená podmínka je kvalifikována jako podmínka odkládací, nestala se v důsledku jejího nesplnění smlouva o budoucí kupní smlouvě účinnou, nenastala tudíž závaznost jednotlivých ujednání účastníků smlouvy a tato ujednání nejsou vynutitelná. Mimo jiné se nestalo závazným a vynutitelným ani ujednání o smluvní pokutě.
Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalované nesvědčí za žalobkyní pohledávka z titulu smluvní pokuty, která by mohla být započítána na pohledávku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, kterým je zaplacená záloha na kupní cenu z kupní smlouvy, jež se nerealizovala. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), namítajíc, že je dán dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v nesprávné interpretaci ustanovení § 544, resp. § 580 obč. zák. Zejména má za to, že soudy nižších stupňů nepřihlédly v projednávané věci k závěrům Nejvyššího soudu ve vztahu k uplatnění nároku na smluvní pokutu, jak jsou judikovány např. v rozsudku ze dne 7. června 2007, sp. zn. 26 Odo 1188/2005. Nesouhlasí s výkladem soudu prvního stupně (správně soudu odvolacího), že odkládací podmínka obsažená v článku IV. smlouvy o smlouvě budoucí kupní činí celou smlouvu o budoucí smlouvě neúčinnou. Rovněž se neztotožňuje s jeho závěrem, že vzhledem k tomu, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo, stíhá žalovanou jako příjemce nevratné zálohy na kupní cenu povinnost zálohu žalobkyni vrátit jako bezdůvodné obohacení. Podle dovolatelky nárok na smluvní pokutu zánikem smlouvy nezaniká, pokud došlo k porušení smlouvy, tj. ke splnění podmínek pro uplatnění smluvní pokuty, před zánikem smlouvy.
Závěrem žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, významné jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož odvolací soud při posouzení dohody smluvních stran, obsažené v článku IV. písm. a) smlouvy o budoucí smlouvě kupní, jako odkládací podmínky ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák. rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 36 odst. 1 obč. zák. lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky, přičemž k podmínce nemožné, na kterou byl vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží. Podle § 36 odst. 2 obč. zák. je podmínka odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou, a podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou.
Podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v době jeho učinění neznámá a je pro ně nejistá. Význam odkládací podmínky spočívá v tom, že právní účinky právního úkonu, tj. subjektivní občanská práva a povinnosti, nastanou až jejím splněním. Do jejího splnění, nesplnění či zmaření existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný právní úkon (který je jinak platný, a závazný a perfektní, a tedy splňuje zákonem stanovené či účastníky smluvené předpoklady svého vzniku, avšak není ještě účinný), nabude vůbec právní účinky. Jakmile se podmínka splní, právní úkon nabude účinnosti, a to od okamžiku splnění podmínky (ex nunc), ledaže bylo stanoveno účastníky úkonu něco jiného. Tehdy je teprve naplněna vůle zamyšlená účastníky právního úkonu. Naproti tomu nesplnění odkládací podmínky má za následek, že právní úkon, který dosud nenabyl účinnosti, této účinnosti již nenabude ani v budoucnu (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002).
Účelem podmínek je, aby měl jednající možnost učinit právní úkon i v době, kdy nejsou známy všechny skutkové předpoklady, za nichž se právní úkon uplatní. To platí jak v případě, kdy se na podmínku váže vznik právních následků, tak i jejich zánik (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2272/2009).
Podmínku podle § 36 obč. zák., na jejímž splnění závisí účinnost jinak perfektního právního úkonu, je však třeba odlišovat od podmínky, kterou si účastníci právního úkonu sjednají jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku (subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti), v dané věci pro vznik práva na zálohové platby ceny díla, resp. povinnosti je hradit (srov. shodně již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002).
V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že v čl. IV smlouvy o budoucí smlouvě kupní si účastníci dohodli, že Kupní smlouva bude oprávněnými zástupci obou smluvních stran podepsána na výzvu budoucího kupujícího nebo budoucího prodávajícího do pěti dnů od doručení výzvy, ne však později než do 30. dubna 2007, při splnění všech níže uvedených podmínek: a) Před podpisem smlouvy prokáže kupující hodnověrným způsobem, že má zajištěno financování kupní ceny ve sjednané výši a sjednaným způsobem; b) .
Předmětné ujednání, kdy je uzavření kupní smlouvy vázáno na to, že nastanou určité právní skutečnosti, pojmové znaky odkládací podmínky vymezené v § 36 odst. 1 a 2 obč. zák. nenaplňuje, neboť se jím účinnost žádného právního úkonu ve smyslu tohoto ustanovení neodkládá. Je však třeba je vyložit jako jeden ze sjednaných předpokladů pro uzavření kupní smlouvy, na účinnost samotné smlouvy o smlouvě budoucí kupní však nemající vliv. Článek IV. smlouvy o smlouvě budoucí kupní ostatně sami účastníci nazvali jako Předpoklady pro uzavření kupní smlouvy .
Potud je třeba dovolatelce (jejím námitkám) přisvědčit. Dovolatelka se však mýlí, dovozuje-li, že účastníky byl v předmětné smlouvě o smlouvě budoucí kupní platně dohodnut její nárok na zaplacení smluvní pokuty.
Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že si účastníci měli dohodnout pro případ nesplní-li žalobkyně svým zaviněním smluvní závazek v termínu stanoveném smlouvou, povinnost žalobkyně zaplatit smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který ujednání o smluvní pokutě považoval za neurčité ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 a § 41 obč. zák. Ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní nejsou specifikovány konkrétní povinnosti, jejichž zaviněné nesplnění by mělo být sankcionováno smluvní pokutou. V ujednání musí být povinnosti, které mají být, v případě jejich porušení, smluvní pokutou zajištěny, dostatečně určitě popsány (stanoveny). Má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat splnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, to znamená při porušení které přesně vymezené povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 5391/2008). V projednávané věci tomu tak není. Z ujednání účastníků nevyplývá, které faktické povinnosti ze smluvního vztahu, popřípadě jejich určitý soubor, mají být smluvní pokutou zajištěny.
Vzhledem k výše uvedenému je nerozhodnou námitka žalované, že odvolací soud měl aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2007, sp. zn. 26 Odo 1188/2005, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval nárokem na smluvní pokutu v případě odstoupení od smlouvy.
Dovolatelka konečně bez bližší argumentace poukazuje na to, že záloha na kupní cenu ve výši 500.000,- Kč byla sjednána jako nevratná .
Odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, pokud dovodil, že ujednání účastníků je zálohou ve smyslu ustanovení § 498 obč. zák. Podle ustanovení § 498 obč. zák. na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se jako na zálohu. Zálohou ve smyslu citovaného ustanovení je míněna část platby poskytnutá předem, zpravidla před vznikem práva na zaplacení konečné platby smlouvou sjednané (ceny kupní, ceny díla, provize atd.), případně platba uhrazená ještě před uzavřením určité smlouvy. Právním důvodem k poskytnutí zálohy je závazek k úhradě určité (konečné) sumy vyplývající z konkrétního smluvního ujednání. Platí, že odpadne-li (nenastane-li) právní důvod, na jehož základě byla záloha jako částečné plnění poskytnuta, je třeba ji vrátit, není-li ve smlouvě dohodnuto jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002).
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je přes nesprávnou aplikaci ustanovení § 36 obč. zák. správné.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud bez jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2012

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu