23 Cdo 4322/2015
Datum rozhodnutí: 26.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4322/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce Ing. I. H. , zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Jugoslávských partyzánů 1603/23, proti žalované CIUR a.s. , se sídlem v Praze 1, Malé náměstí 142/3, identifikační číslo osoby 40612724, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21, o zaplacení částky 257.316,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 95/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2015, č. j. 2 Cmo 473/2014-138, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.664,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta. O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. srpna 2014, č. j. 42 Cm 95/2011-103, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 257.316,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ).
Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Namítá-li žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se stávající soudní praxí a judikaturou Nejvyššího soudu, přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá. Na podporu své argumentace totiž dovolatel nepoukázal na žádnou rozdílnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu či jeho rozhodnutí, s nímž by mělo být napadené rozhodnutí případně v rozporu. Navíc ani v dovolání neformuluje žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání, které neobsahuje vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první, § 243b o. s. ř.). Protože tak dovolatel neučinil a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1, § 243f odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. listopadu 2015

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu