23 Cdo 4316/2015
Datum rozhodnutí: 26.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.




23 Cdo 4316/2015
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně HOCHTIEF CZ a. s. , se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, identifikační číslo osoby 46678468, proti žalované Aulík Fišer architekti, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Na Václavce 3307/3a, identifikační číslo osoby 25086073, zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 85/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2015, č. j. 1 Cmo 269/2014-233, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. července 2014, č. j. 37 Cm 85/2010-204, přiznal znalci Vysokému učení technickému v Brně, fakulta stavební, Veveří 331/95, 602 00 Brno, za podaný znalecký posudek č. 21/2012 znalečné ve výši 95.993,- Kč.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že věc se vrací soudu prvního stupně k pokračování v dalším řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Dovolatel musí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií nepředstavují způsobilé vymezení přípustnosti dovolání námitky dovolatelky, že odvolací soud bez dalšího převzal závěry soudu prvního stupně a nezabýval se odvolacími námitkami žalobkyně, prostřednictvím kterých vytýká odvolacímu soudu případné vady napadeného rozhodnutí. Takováto argumentace žalobkyně totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka napadá všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu. Námitkami směřujícími do výroku, kterým odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně k pokračování v dalším řízení, přípustnost dovolání dovolatelka rovněž nezakládá. Dovolatelka nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání do tohoto výroku odvolacího soudu (srov. ustanovení § 241a odst. 2 a ustanovení § 237 až § 238a o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Chybí-li, Nejvyššímu soudu nezbývá, než dovolání odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz).
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů případně vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. listopadu 2015

JUDr. Pavel H o r á k, PhD.
předseda senátu