23 Cdo 4310/2013
Datum rozhodnutí: 25.11.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



23 Cdo 4310/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce a) Mgr. Martina Fuchsiga, Otice, Hlavní 25, PSČ 747 81, správce konkurzní podstaty úpadce REMOSTAV, spol. s r.o., se sídlem v Březové č. p. 107, IČO 47668130, a žalobkyně b) SUR, společnosti pro územní rozvoj a.s., se sídlem v Ostravě Kunčičkách, Pernerova 17-19, č. p. 276, PSČ 718 00, IČO 47676531, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 55, PSČ 110 00, proti žalovanému Společenství SPOJOVACÍ č. p. 560, se sídlem v Milovicích nad Labem, Spojovací 560, PSČ 289 23, IČO 26758440, zastoupenému Mgr. Liborem Buchtou, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, PSČ 170 00, o zaplacení částky 8 041 933,34 Kč, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 249/2006, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2013, č. j. 29 Co 130/2013-1009, takto:

I. Dovolání žalobce a) se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 6. prosince 2012, č. j. 9 C 249/2006-932, zastavil řízení co do částky 919 999,67 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu žalobce a) o zaplacení částky 4 020 966,67 Kč (výrok pod bodem II), zamítl žalobu žalobkyně b) o zaplacení částky 3 100 967 Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně zjistil, že společnost Remostav, spol. s r.o., a společnost SUR, společnost pro územní rozvoj a.s., se na základě smlouvy ze dne 3. ledna 2003 sdružily za účelem společného podnikání při realizaci rekonstrukce objektů bydlení v M. s tím, že sdružení nemá právní subjektivitu a s tím, že jejich jménem bude vůči stavebníkům vystupovat Remostav, spol. s r.o.
Žalobce a) je správce konkurzní podstaty společnosti Remostav, spol. s r.o.
Dne 4. února 2004 uzavřelo sdružení uvedených společností a žalovaná smlouvu o dílo, v jejímž záhlaví je uvedeno, že účastníci sjednávají smlouvu ve smyslu ustanovení § 536 až 565 a následujících obchodního zákoníku.
Soud prvního stupně dále zjistil, že veškeré práce na rekonstrukci domu byly sdružením uvedených společností ukončeny ještě přede dnem uzavření smlouvy o dílo.
Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil tak, že smlouva o dílo je neplatná podle § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), neboť nebylo možné provést práce, které byly ke dni uzavření smlouvy již provedeny. Jedná se o neplatnost absolutní, s účinky ex tunc. Vztah mezi účastníky je nutno posuzovat jako občanskoprávní, neboť neplatné bylo i ujednání v záhlaví smlouvy.
Věc soud prvního stupně posuzoval podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Žaloby obou žalobců zamítl z důvodu, že žalovaný úspěšně vznesl námitku promlčení podle § 107 odst. 1 obč. zák., když práce na rekonstrukci domu byly provedeny do září 2003, přičemž žaloba byla podána až 12. září 2006, tedy po více než dvou letech.
K odvolání žalobce a) a žalobkyně b) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2013, č. j. 29 Co 130/2013-1009, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body II, III a IV a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně včetně závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o dílo pro nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák., neboť nebylo možné provést práce, které byly ke dni uzavření smlouvy již provedeny. Vzhledem k doplněnému dokazování však odvolací soud dodal, že uzavření smlouvy o dílo nebylo nikdy odsouhlaseno potřebnou většinou vlastníků jednotek na schůzi shromáždění společenství vlastníků jednotek pro uzavření smlouvy hlasovala necelá polovina. Za situace, kdy v rozhodné době bylo potřeba, aby byl dán souhlas všech vlastníků jednotek v domě, je smlouva o dílo i z tohoto důvodu absolutně neplatná.
Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že vztah mezi účastníky je třeba hodnotit jako občanskoprávní a odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 1566/2006, ke kterém je konstatováno, že za situace, kdy v záhlaví smlouvy je sice konstatováno, že se uzavírá podle obchodního zákoníku, v ustanovení jiného článku smlouvy je však uvedeno, že vztahy smluvních stran touto smlouvou neupravené se řídí platnými právními předpisy, zejména pak občanským zákoníkem, nelze dovodit, že by dohoda účastníků směřovala k podřízení jejich závazkového vztahu úpravě obchodního zákoníku . Rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 23 Cdo 3356/2009. Proto věc posoudil jako právo na vydání bezdůvodné obohacení, které se promlčuje ve dvouleté lhůtě podle § 107 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud dále doplnil, že žalovaný není ve sporu pasivně legitimován, neboť výsledky stavebních prací přirůstají vlastníkům jednotek, kteří jsou současně podílovými spoluvlastníky společných částí domu obohacují se tedy jednotliví vlastníci jednotek, nikoliv společenství vlastníků jednotek, které pouze vykonává správu domu, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3630/2010.
Námitku ohledně chybného posouzení částečného uznání nároku učiněného zástupcem žalovaného při prvém jednání ve věci odmítl s tím, ve věci nebylo učiněno procesně správné částečné uznání nároku žalovaným, když ve spise není protokol z jednání, který by byl současně žalovaným či jeho zástupcem řádně podepsán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání.
Přípustnost dovolání podle žalobce a) spočívá jednak v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak v tom, že rozhodovací praxe odvolacího soudu je rozdílná, jakož i v tom, že právní otázky mají být posouzeny jinak, než v rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatel v dovolání formuluje čtyři otázky:
1. Je smlouva o dílo č. M/560/společenství uzavřená mezi žalobci a žalovaným dne 4. února 2004 smlouvou obchodněprávní či občanskoprávní, resp. lze smlouvou o dílo, která se následně ukáže absolutně neplatnou, zvolit režim obchodního zákoníku?
Podle dovolatele odvolací soud vybral z rozhodnutí, na která odkazoval, vždy pouze část, což vedlo k jeho nesprávnému právnímu závěru. Dovolatel připomíná, že se judikatura ustálila na názoru, že k uzavření dohody podle § 262 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ), může dojít též tím, že smluvní strany v záhlaví smlouvy uvedou, podle kterých ustanovení obchodního zákoníku se smlouva uzavírá. Nadto bylo ve smlouvě uvedeno, že vztahy jí neupravené se řídí zejména občanským a obchodním zákoníkem.
Dovolatel dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 3877/2009, ve kterém byl přijat názor, že případná neplatnost právního úkonu nemá sama o sobě vliv na platnost dohody o aplikovatelnosti obchodního zákoníku, která byla sjednána při uzavírání daného právního úkonu. Z toho dovolatel usuzuje, že se předmětná smlouva o dílo řídí obchodním zákoníkem a tudíž nemůže akceptovat závěr, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno.
2. Může se společenství vlastníků bytových jednotek bezdůvodně obohatit v případě, kdy smlouva o dílo (rekonstrukce nemovitostí ve vlastnictví členů společenství vlastníků bytových jednotek) je absolutně neplatná?
Dovolatel má za to, že společenství vlastníků bytových jednotek je v posuzované věci pasivně legitimováno. Podle dovolatele představuje bezdůvodné obohacení hodnotu, o kterou by se majetkový stav společenství nezmenšil, ačkoliv by se tak za běžných okolností (v případě platné smlouvy o dílo) stalo. K tomu dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, a ze dne 7. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000.
3. Je možno porušení zákona soudem prvního stupně tím, že nevydá částečný rozsudek pro uznání z důvodu, že soud nenechá uznávající stranu soudního sporu podepsat protokol o ústním jednání, v odvolacím řízení nezhojit a k tíži státního rozpočtu z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup pak zatěžovat státní rozpočet?
Protokol z jednání, ve kterém právní zástupce žalovaného částečně uznal žalobu, nebyl podepsán. Dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 3046/2000 a setrvává na názoru, že byly splněny náležitosti písemné formy i podpisu právního úkonu, když z uvedeného rozsudku plyne, že náležitosti právního úkonu jsou splněny i tehdy, je-li projev vůle jednajícího zachycen v soudním protokolu, který je veřejnou listinou a který kromě obsahu potvrzuje i to, kdo úkon učinil, aniž by musel protokol podepisovat.
4. Aplikovaly soudy obou instancí správně § 107 obč. zák.?
Podle dovolatele soudy obou instancí nesprávně posoudily okamžik počátku běhu promlčecí lhůty. Podle jeho názoru nepočala subjektivní promlčecí lhůta před podáním žaloby vůbec běžet, když se okolnosti relevantní pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu nedozvěděl dříve.
V závěru dovolání dovolatel zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Podle názoru dovolatele není možné uložit povinnost k náhradě nákladů řízení solidárně, není-li žalován solidární nárok.
Dovolatel navrhuje zrušit napadené rozhodnutí v celém rozsahu a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce a) se vyjádřila žalobkyně b). Ve svém vyjádření se ztotožnila s dovoláním a doplnila svůj náhled na skutkový stav, dokazování a právní závěry.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Ustanovení § 238a o. s. ř. pak určuje, že dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).
Jak již Nejvyšší soud několikrát judikoval (např. v usnesení ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 NSČR 92/2013), může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Obdobný právní názor Nejvyšší soud již v minulosti zaujal (usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i ohledně dalšího důvodu přípustnosti citovaného dovolatelem: má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Obdobný požadavek je třeba splnit, jestliže dovolatel namítá, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
V části dovolání, ve které dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV, jímž soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení, a ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, dovolatel tyto požadavky nesplnil.
V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v uvedené části dovolání trpí vadami, které nebyly ve lhůtě dle § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud podle § 243 c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl i dovolání žalobce a) v části, ve které směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně b) domáhala na žalovaném zaplacení částky 3 100 967 Kč. Žalobce a) totiž není v tomto rozsahu subjektivně legitimován k podání dovolání, neboť dovolání může podat jen ta strana, které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III, který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu, se však žalobce a) netýká, a tudíž dovolání žalobce a) není v tomto rozsahu subjektivně přípustné.
Ve zbývajícím rozsahu není z níže uvedených důvodů dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Otázka pod číslem 1 a argumentace k ní uvedená není pro posuzovanou věc podstatná. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího byly veškeré práce provedeny ještě před uzavřením smlouvy o dílo, kterou odvolací soud posoudil jako absolutně neplatnou pro nemožnost plnění a rozpor se zákonem. Vzhledem k tomu, že plněno bylo ještě před uzavřením smlouvy, není rozhodující, zda smlouva měla charakter smlouvy občanskoprávní nebo obchodněprávní. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že v důsledku plnění společností Remostav, spol. s r.o., a SUR, společnost pro územní rozvoj a.s. bylo získáno bezdůvodné obohacení.
S otázkou č. 1 souvisí i řešení otázky č. 2. Pro její posouzení je podstatná skutečnost, že k plnění došlo ještě před uzavřením neplatné smlouvy. Nejde tudíž o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, při které se aplikuje § 457 obč. zák. (plnění z neplatné či zrušené smlouvy), nýbrž o případ bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 obč. zák. V takovém případě není žalovaný pasivně legitimován, neboť bezdůvodně se obohatili vlastníci stavby, resp. vlastníci bytových jednotek, jak v obdobné věci Nejvyšší soud judikoval již v rozsudku ze dne 16. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 3580/2011.
Pokud se týká otázky č. 3, je odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 3046/2000, nepřípadný, neboť v uvedeném rozsudku nebyla řešena otázka aplikace § 41b o. s. ř. Odvolací soud se tudíž při řešení této otázky procesního práva neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž právní úprava této otázky v § 41b o. s. ř. je jednoznačná: dokud nebyl uzavřený smír, dohoda o výchově a výživě nezletilého dítěte, dohoda o styku s nezletilým dítětem, dohoda o vypořádání dědictví, dohoda o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů nebo uznání nároku (§ 153a odst. 1), k nimž došlo do protokolu, podepsán také účastníky smíru, rodiči, účastníky dohody o styku s nezletilým dítětem, účastníky dohod v dědickém řízení nebo žalovaným, soud k těmto úkonům nepřihlíží.
Otázka č. 4 vzhledem k závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce a) v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Žalobkyně b) účastnicí dovolacího řízení o dovolání žalobce a) nebyla [nešlo o nedílné společenství účastníků ve smyslu § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř.] a dovolací soud proto o náhradě jejích nákladů nerozhodoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2014

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu