23 Cdo 4297/2016
Datum rozhodnutí: 29.11.2016
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



23 Cdo 4297/2016

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Guard - Mudroch, spol. s r.o. , se sídlem v Tišnově, Koráb 132, IČO 44947470, zastoupené JUDr. Mgr. Martinou Jinochovou Matyášovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, proti žalované EG-LINE a.s. , se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Nádražní 280/62, PSČ 150 00, IČO 28233719, zastoupené JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 7- Holešovicích, Veletržní 924/14, PSČ 170 00, o zaplacení částky 57 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 262/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2016, č. j. 23 Co 106/2016-182, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 501 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloše Holuba, Ph.D., advokáta, se sídlem v Praze 7 Holešovicích, Veletržní 924/14, PSČ 170 00.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25. ledna 2016, č. j. 17 C 262/2013-150, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 57 350 Kč s (blíže specifikovaným) úrokem z prodlení z této částky (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května 2016, č. j. 23 Co 106/2016-182 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud nesdílel stěžejní závěr soudu prvního stupně o tom, že formulace uvedená v předmětné smlouvě týkající se vymezení jejího předmětu, ve spojení s dalšími listinami, zakládá jednoznačné určení pohledávky, a tudíž nelze považovat smlouvu za neplatnou pro neurčitost dle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník ). Odvolací soud má za to, že tento závěr je založen na nesprávných skutkových zjištěních, která nemají oporu v provedeném dokazování.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaná platně přistoupila k závazku původního dlužníka, o který žalobkyně v tomto řízení opírá svůj nárok na peněžité plnění, když z obsahu smlouvy, a ani z dalších v řízení provedených důkazů nelze bezpečně dovodit, že by předmětem přistoupení byl právě závazek původního dlužníka k úhradě ceny zboží, která byla vyúčtována dotčenou fakturou žalobce č. 20091464. Tato faktura byla vystavena k úhradě objednávek z 6. dubna 2009 (objednávka č. 19062 a č. 29056) a z 8. dubna 2009 (objednávka č. 29057 a č. 19064). Objednané zboží žalobkyně objednateli řádně a včas dodala, což bylo doloženo sedmi dodacími listy ze dne 9. dubna 2009 a 10. dubna 2009.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost shledává v naplnění podmínek § 237 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), když směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně. Dále doplnila, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které jsou dovolacím soudem rozhodovány odchylně. Tyto otázky vymezila následovně:
1) Odvolací soud posoudil otázku přístupu k interpretaci smlouvy z pohledu posouzení její platnosti odchylně od rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5388/2015.
Dovolatelka má za to, že závěry soudu se dostávají do rozporu se zásadou výkladu smlouvy přednostně ve prospěch její platnosti, než neplatnosti, jsou-li oba takové výklady možné. Žalobkyně dále namítá, že v projednávaném případě byly účastníky smlouvy pouze osoby, které o závazcích samy účtovaly, a že suma dlužných faktur k identifikovanému datu vzešla od dlužníka, tím i od žalované (když se jedná o právnickou osobu, jejíž vůli projevuje navenek stejná fyzická osoba jako u dlužníka).
2) Odvolací soud posoudil otázku, nakolik podoba přílohy smlouvy ovlivňuje posouzení kritéria právní formy úkonu, odchylně od rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1422/99 a sp. zn. 29 Odo 937/2003.
Dovolatelka uvádí, že odvolací soud učinil skutkové zjištění, že nebyla dodržena předepsaná písemná forma právního úkonu, a to z toho důvodu, že příloha, o které se smlouva zmiňuje, nebyla v podepsané podobě přiložena ke smlouvě. Dle dovolatelky absence podepsané přílohy nezpůsobuje sama o sobě nedodržení předepsané písemné podoby pro právní úkon. Dovolatelka namítá, že byla dodržena písemná forma smlouvy o přistoupení k souboru závazků, když text s prohlášením o přistoupení k vyčíslené sumě existujících závazků je kryt příslušnými podpisy stran. Určitost závazků vyjádřených v souhrnné výši vycházela z účetních záznamů obou stran a žádná z nich neměla o tom pochybnosti.
Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 4341/2009, není možné, aby soud upřednostnil tvrzenou vůli účastníka před jazykovým vyjádřením, je-li toto vyjádření obsažené v písemné smlouvě natolik jednoznačné, že nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka usuzovat na jiný obsah právního úkonu. Za žalovanou projevoval navenek vůli její předseda představenstva a akcionář, P. F.; za dlužníka projevoval vůli jednatel, P. F. Dovolatelka považuje za vyloučené, aby vůle P. F. projevená za dlužníka vycházela z jiného znalostního základu než vůle P. F. projevená za žalovanou.
K obsahu právního úkonu dovolatelka uvádí, že ten vyplývá z jeho jazykového vyjádření; byl identifikován právní důvod vzniku pohledávek, dlužník, věřitel, úhrnná výše dluhu. Jiné pohledávky v době právního úkonu nezaplacené nebyly, tedy okruh pohledávek nebyl zaměnitelný.
Dovolatelka se odvolává na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 1005/07, dle kterého se soudu při výkladu obsahu závazků ukládá, že je třeba brat zřetel i na ostatní okolnosti, za kterých byl projev vůle učiněn. Právě z ostatních okolností, které byly dle dovolatelky v řízení prokázány, včetně všech vzájemně vyměněných dalších listin a jiné korespondence, vyplynulo, že žalovaný konstantně vedl pohledávku z dílčí žalované faktury a nabízel ji zahrnout do okruhu dlužných a uznaných závazků, ke kterým žalovaná přistupovala.
3) Odvolací soud posoudil otázku hodnocení určitosti projevu vůle při souhrnném (úhrnném) vymezení práv v právním úkonu při současném určení rozsahu souhrnu odchylně od rozhodnutí sp. zn. Cpjn 203/2013, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, sp. zn. 32 Odo 629/2006, sp. zn. 32 Odo 441/2003, a sp. zn. 32 Cdo 83/2013.
Dle dovolatelky si strany smlouvy mezi sebou vyměnily přílohy, z nichž existoval závazek z dlužné faktury, jak je předmětem žaloby. Nebylo mezi nimi žádných pochybností, že vyčíslený dluh 8 416 536 Kč zahrnuje dlužnou fakturu znějící na částku 57 350 Kč.
Nad rámec výše uvedeného dovolatelka soudu rovněž vyčítá, že nikterak právně nehodnotil, že ke dni přistoupení k závazku byla účetní sestava na obou stranách dohody identická a že se jedná o faktury vydané, splatné a zaúčtované v relevantním období, a že účetní sestava je dokumentem, který musí být účetní jednotka schopna vyhotovit v jakoukoliv dobu její činnosti.
Dle dovolatelky měl soud dále právně hodnotit, že statutární orgán žalované dostal právě hlavního dlužníka do úpadku, je proti němu vedeno trestní řízení pro trestné činy proti zájmům věřitelů a především je osobně zainteresován na tom, aby závazkům přistupujícího dlužníka nemusel dostát.
Dle dovolatelky mělo být důkazní břemeno v otázce, zda dlužník a žalovaná měli vůči žalobkyni závazky v úhrnné výši dle smlouvy a zda dlužník a žalovaná neměli závazek z dlužné faktury č. 20091464 se splatností 13. června 2009, na straně žalované.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. ledna 2016, č. j. 17 C 262/20113-150, ve výrocích pod body I a II potvrzuje.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která se plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu a současně považuje dovolání žalobkyně za nepřípustné. Žalovaná dovolatelce vytýká, že vychází z tvrzení, která se neshodují se skutkovými zjištěními soudu, dále že zaměňuje osoby dlužníka a žalované a že především neunesla důkazní břemeno a v dovolání pouze účelově uvádí nepravdivá tvrzení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud, pokud dovolání neodmítne, jej zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen opět o. s. ř. .
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se dovolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst.2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Již v usnesení ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1/2000 pod č. SJ 9/2000, zaujal Nejvyšší soud názor, že přípustnost dovolání podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nyní § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.) proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se jako podnikatelka po žalované žalobou domáhala zaplacení celkové částky 57 350 Kč s příslušenstvím, vycházející několika samostatných závazkových vztahů, z nichž žádný nepřevyšuje částku 50 000 Kč.
Uplatnil-li účastník v jednom řízení více samostatných nároků, je třeba posuzovat přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. u každé jednotlivé věci (u každého jednotlivého nároku) podle uvedených hledisek samostatně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 3303/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 456/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února. 2014, sp. zn. II. ÚS 3298/13, ze dne 21. srpna 2008, sp. zn. IV. ÚS 1232/08, ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, a ze dne 3. října 2006, sp. zn. III. ÚS 390/09).
Bylo-li tedy napadeným rozsudkem rozhodnuto o nárocích z několika smluv, z nichž žádný nepřesáhl limit 50 000 Kč stanovený pro přípustnost dovolání, je přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2016 JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu