23 Cdo 4297/2010
Datum rozhodnutí: 27.06.2012
Dotčené předpisy: § 524a násl. obč. zák.




23 Cdo 4297/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce: Factoring KB, a.s., se sídlem Praha 3 Vinohrady, Lucemburská 1170/7, IČ 25148290, zastoupen JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, PSĆ 110 00, proti žalovanému: Ing. J. R., CSc., zastoupen JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem Praha 5 Jinonice, Renoirova 624, PSČ 152 00, o zaplacení 267.087,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 114/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2010, č. j. 12 Cmo 2/2010-141, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2010, č. j. 12 Cmo 2/2010-141, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 28. května 2009, č. j. 26 Cm 114/2008-78, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 267.087,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,5% ročně od 29. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75% ročně od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 a dále od 1. 1. 2008 do zaplacení ve výši odpovídající procentní výši repo sazby stanovené k tomuto datu ČNB zvýšené o 7 procentních bodů a vždy takto stanovené znovu k prvnímu dni dalšího pololetí a na nákladech řízení nahradit 63.575,- Kč na účet advokáta žalobce.
Předmětem řízení je pohledávka na zaplacení doplatku kupní ceny zboží, dodaného žalovanému, kterážto pohledávka původní věřitelky Ing. E. K. NIVO SPORT, IČ 49647580, byla postoupena žalobci.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování měl za prokázané, že mezi postupitelkou a žalovaným byla uzavřena kupní smlouva ústní formou a předání předmětného zboží potvrdil na dodacím listě T. V., který s žalovaným uzavřel smlouvu o sdružení a kromě toho jeho jednání zavazovalo žalovaného podle § 16 obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ). V řízení bylo vyvráceno tvrzení žalovaného, že předmětné zboží dodané žalovanému bylo poskytnuto do tzv. komise a jeho zaplacení bylo závislé na dalším prodeji. Kromě toho tím, že žalovaný na původní dluh 349.087,- Kč částečně plnil 50.000,- Kč a 32.000,- Kč, uznal i jeho vymáhaný zbytek, který je předmětem tohoto řízení (§ 407 odst. 3 obch. zák.). Tvrzené převzetí dluhu další osobou není ve smyslu § 531 odst. 1 občanského zákoníku (dále též obč. zák. ) právně účinné, protože k němu nebyl dán souhlas věřitele.
Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl co do vymáhané jistiny, jakož i úroků z prodlení podle § 369 odst. 1 obch. zák. ve výši odpovídající vl. nař. č. 142/1994 Sb. ve znění vl. nař. č. 163/2005 Sb.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 267.087,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a ve výrocích III. a IV. odvolací soud rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit České republice odměnu ustanoveného opatrovníka, o níž rozhodne soud prvního stupně, jakož i soudní poplatek za odvolání ve výši 10.680,- Kč.
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 212 a § 214 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že je dán důvod k jeho změně.
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval aktivní věcnou legitimací žalobce, a to skutečností, zda vymáhaná pohledávka mu byla po právu postoupena. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neměl obsahem spisu prokázánu skutečnost, zda se žalobce stal majitelem předmětné pohledávky, poučil o tom žalobce za použití ust. § 118a o. s. ř. a vyzval jej k doplnění příslušných tvrzení a důkazů. Žalobce poté předložil faktoringovou smlouvu č. 129 ze dne 25. 10. 2005, uzavřenou mezi žalobcem a Ing. H. včetně dodatku č. 1 z 23. 11. 2006, přílohy smlouvy a všeobecné smluvní podmínky pro faktoring a pojištění EGAP.
Odvolací soud z těchto listin zjistil, že v čl. I. faktoringové smlouvy se strany dohodly o postupování pohledávek klienta na faktora za podmínek dále stanovených ve smlouvě. Byl stanoven faktoringový limit 1,000.000,- Kč, uveden seznam schválených odběratelů v příloze smlouvy, předfinancování ve výši 80 %, úroková sazba a další podmínky. V dodatku byl zvýšen faktoringový limit na 1,480.000,- Kč. V příloze byl žalovaný uveden jako odběratel v rámci faktoringové spolupráce. V obchodních podmínkách bodu I. bylo kromě jiného uvedeno, že se na faktora postupují budoucí pohledávky klienta za jeho odběrateli.
Provedením uvedených důkazů a z nich zjištěného skutkového stavu neměl odvolací soud prokázánu rozhodnou skutečnost, že předmětná pohledávka za žalovaným, jež je předmětem tohoto řízení, byla na žalobce postoupena Ing. E. H. v souladu s ust. § 524 odst. 1 obč. zák., podle něhož lze postoupit pohledávku písemnou smlouvou jinému i bez souhlasu dlužníka, avšak musí jít o naprosto konkrétní pohledávku vůči konkrétnímu dlužníku.
Odvolací soud uzavřel, že ze žádných skutečností, prokázaných provedenými důkazy, nebylo zjištěno, že by došlo mezi žalobcem a Ing. E. H. písemnou smlouvou k postoupení předmětné pohledávky z kupní ceny ve výši 349.087,- Kč, resp. 267.087,- Kč, za žalovaným z Ing. E. H. na žalobce. Předmětná faktoringová smlouva ve znění dodatků, příloh a obchodních podmínek pro nedostatek identifikace pohledávky nesplňuje požadavek určitosti předmětu postoupení (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. 5. 2003 sp. zn. 32 Odo 293/2001).
Z uvedených důvodů neměl odvolací soud za prokázané, že žalobce je majitelem předmětné pohledávky a že tak má aktivní legitimaci k vedení tohoto sporu a proto změnil napadený rozsudek podle § 220 o. s. ř. tak, že žalobu zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání ze dne 6. 9. 2010 v celém rozsahu , jehož přípustnost opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jeho důvodnost o ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel se zásadně neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o postoupení pohledávky je neurčitá a tudíž neplatná a zdůrazňuje, že jako postupník nemusí prokazovat aktivní legitimaci k vedení sporu pouze platnou smlouvou o postoupení pohledávky. Dovolatel v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 a na jeho závěry, že právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi a že otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Obdobně odkazuje zde dovolatel též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007. Obě rozhodnutí Nejvyššího soudu podle názoru dovolatele odpovídají ustanovení § 526 odst. 2 obč. zák. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému bylo postoupení pohledávky v souladu s cit. ustanovením oznámeno, a to jednak dopisem postupitele z 23. 11. 2006, jednak tzv. cesní doložkou na faktuře. Skutečnost, že mu bylo postoupení pohledávky oznámeno postupitelem ostatně žalovaný ani nezpochybňoval. Teprve v odvolacím řízení se žalovaný bránil tím, že mu tato skutečnost nebyla oznámena též postupníkem formou podpisu na oznámení postupitele z 23. 11. 2006, což je ovšem irelevantní.
Ačkoli žalobce na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a na prokázané oznámení postupitele poukázal s tím, že je dána aktivní legitimace postupníka a není třeba zkoumat platnost postupní smlouvy, odvolací soud se s touto námitkou žalobce v odůvodnění rozhodnutí vůbec nevypořádal.
Bez ohledu na uvedené dovolatel nicméně považuje smlouvu o postoupení pohledávky za dostatečně určitou a tedy za platnou. Ve faktoringové smlouvě pro tuzemský faktoring s pojištěním č. 129 a v jejím dodatku č. 1 je stanoveno, že na žalobce budou postupovány veškeré pohledávky za žalovaným, dále vymezené ve Všeobecných smluvních podmínkách. Žalovaný je jakožto odběratel v bodu 2 dodatku č. 1 z 23. 11. 2006 určen jménem, identifikačním číslem i místem podnikání. Podle č. 1 bodu 1.1. Všeobecných smluvních podmínek byly na žalobce postupovány budoucí pohledávky klienta (postupitele), které vznikly na základě prodeje zboží, popř. poskytnutí služeb, tj. pohledávky vzniklé po 26. 11. 2006, kdy byl žalovaný jako odběratel zařazen do faktoringové spolupráce (tzv. od doby, kdy byly postupovány pohledávky za žalovaným na žalobce). Podle č. 6 bod 6.1. VSP se pohledávky vzniklé po zařazení odběratele do factoringu postupovaly dnem vzniku. Pohledávka za žalovaným vznikla 1. 12. 2006 (po zařazení žalovaného do faktoringu) a byla tak v souladu se smlouvou postoupena na žalobce.
Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, z něhož plyne, že pro splnění požadavku určitosti (a platnosti) smlouvy postačí, pokud jsou pohledávky určeny tak, aby nemohly být zaměněny s jinými. Identifikovat pohledávku lze rozmanitým způsobem, mezi které dovolatel řadí zejména uvedení právní skutečnosti, na níž je pohledávka založena.
Dovolatel je přesvědčen, že předmětná faktoringová smlouva splňuje kriteria určitosti, neboť přesně identifikuje osobu dlužníka, z jakých smluv jsou pohledávky postupovány a od kterého data. Při výkladu smlouvy je pak třeba vycházet zejména z vůle smluvních stran. Obě strany neměly pochybnosti o tom, že žalovaná pohledávka byla postoupena, jak vyplynulo i ze svědecké výpovědi postupitelky.
Dovolatel se rovněž z opatrnosti vyjadřuje k námitkám žalovaného proti existenci žalované pohledávky.
V závěru dovolatel shrnuje, že jsou dány všechny podmínky pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, protože je ve věci aktivně legitimován.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání odkazuje na obsah spisu, napadené rozhodnutí považuje za správné a navrhuje zamítnutí dovolání a přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval, že na předmětné dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava v občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009 (srov. čl. II. bod 12 cit. novely) a že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho dovolacím námitkám nelze tuto důvodnost upřít.
Odvolací soud spatřoval nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce v tomto sporu v neurčitosti vymáhané pohledávky jako předmětu faktoringové (a postupní smlouvy) a tudíž také platnosti této smlouvy. S těmito právními závěry se dovolací soud neztotožňuje.
V posuzované věci je správný názor dovolatele, že skutečností na níž se váže právo postupníka přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi o postoupení pohledávky. Z toho pak vyplývá věcná aktivní legitimace postupníka k vymáhání postoupené pohledávky. Dlužníkovi pak nepřísluší námitka týkající se neplatnosti postupní smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1327/2008). K tomu je třeba dodat, že v oznámení je též specifikována postupovaná pohledávka, zejména odkazem na daňový doklad, její výši apod., viz faktura ze dne 21. 12. 2006, č. 260100568, v níž je též obsaženo oznámení o postoupení pohledávky ve výši 349.087,- Kč.
Dovolatel dále správně odkazuje na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu v otázce výkladu a aplikace § 524 an. obč. zák. co do určitosti (identifikace) postupované pohledávky z hlediska platnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Konstantní judikatura (srov. shora) stojí na stanovisku, že základním, neopominutelným kriteriem pro individualizaci pohledávky je její nezaměnitelnost s jinou pohledávkou. K tomuto postulátu se pak vztahují požadavky či kriteria, která uvedenému základnímu požadavku slouží. Posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky však není pro posouzení dané věci rozhodující.
V dané věci ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovanému bylo postoupení pohledávky ve výši 349.087,- Kč oznámeno (viz zejména cesní doložka na dodacím listě k faktuře na faktuře č. 260100568), žalovaný na ni postupníkovi (žalobci) uhradil celkem 82.000,- Kč, v žalobě je pak vymáháno zaplacení zbývající částky ve výši 267.087,- Kč s přísl.
V uvedeném judikátu Nejvyššího soudu bylo mj. též uvedeno, že mezi postupníkem a dlužníkem není otázka platnosti postupní smlouvy významná. Právně významné je právě oznámení postupitele dlužníkovi, že došlo k postoupení určité pohledávky třetí osobě (postupníkovi). Podstatné pak není, zda skutečně k cessi platně došlo či nikoliv a pro dlužníka je pouze rozhodné, zda postupovaný dluh existuje. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v této věci.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl naplněn, neboť věc posoudil v rozporu s hmotným právem a judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé i v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (ust. § 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 2 věta první cit. ustanovení).
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud (soud prvního stupně) v dalším řízení vázán (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.) .
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. června 2012


JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu