23 Cdo 4279/2009
Datum rozhodnutí: 27.01.2011
Dotčené předpisy: § 266 obch. zák.







23

Cdo 4279/2009


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. v právní věci žalobkyně
CAMPING GAZ CS, s. r. o.
, se sídlem v Praze 8 Dolní Chabry, Dopraváků 3, IČ: 458 02 360, zast. JUDr. MUDr. Martinem Kalistou, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 1, proti žalované
HUMAN RESOURCES, s. r. o.
, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Konviktská 291/24, IČ: 256 45 501, zast. JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 1/699, o zaplacení částky 136.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 182/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2009, č. j. 3 Cmo 345/2008-92, takto:


I. Dovolání
se zamítá
.

II. Žalovaná
je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.666,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta JUDr. MUDr. Martina Kalisty.

O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze (dále jen
soud prvního stupně
) rozsudkem ze dne 24. 1. 2008, č. j. 13 Cm 182/2004-64, zamítl žalobu s návrhem na zaplacení částky 136.500,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2004 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na jejich náhradu 26.630,- Kč k rukám jejího právního zástupce JUDr. Miroslava Houšťky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 3. 2009, č. j. 3 Cmo 345/2008-92, změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 136.500,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2004 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na jejich náhradu celkem 79.719,90 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta JUDr. MUDr. Martina Kalisty, Ph. D.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou domáhala zaplacení 136.500,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě smlouvy o spolupráci uzavřené s žalovanou dne 3. 3. 2003 pro ni žalovaná zprostředkovala pracovníka P. H. na pozici manažera prodeje, s nímž žalobkyně uzavřela dne 16. 5. 2003 pracovní smlouvu. Podle smlouvy o spolupráci stanovenou odměnu žalovaná vyúčtovala dne 19. 5. 2003 a žalobkyně ji zaplatila. Pracovní poměr s P. H. byl ukončen ve zkušební době ke dni 31. 7. 2003 a tato skutečnost byla žalované oznámena a za této smlouvou předjímané situace, tj. že v případě, kdy pracovní poměr založený pracovní smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a kandidátem vybraným žalovanou skončil, měla žalovaná do 30 od uvedeného oznámení právo na poskytnutí nové poradenské činnosti a po marném uplynutí lhůty též právo na refundaci uhrazené odměny, požadovala vrácení zaplacené odměny, avšak to žalovaná odmítla. Za situace, kdy žalobkyně má dle smlouvy o spolupráci právo na vrácení odměny v situaci, kdy pracovní poměr založený pracovní smlouvou skončil do 12. týdne od nástupu žalovanou vybraného pracovníka tak, jak tomu bylo v dané věci, kdy pracovní poměr vznikl smlouvou ze dne 16. 5. 2003 a skončil ke dni 31. 7. 2003, má žalobkyně právo na vrácení žalované částky. Námitku žalované, že uvedený nárok měla žalobkyně uplatnit v patnáctidenní propadné lhůtě, neshledal odvolací soud důvodnou, poněvadž z ujednání v čl. VI bodě 1 smlouvy takto stanovená propadná lhůta nevyplývá.

S ohledem na shora uvedené rozhodl odvolací soud tak, jak uvedeno shora.

Dovoláním ze dne 17. 6. 2009 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a své dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

V odůvodnění dovolání žalovaná odvolacímu soudu zejména vytkla, že za situace, kdy se strany ve smlouvě o spolupráci výslovně dohodly na tom, že objednávka se specifikací požadavků na kandidáta na pozici manažera prodeje musí mít písemnou formu, že o výši odměny za výběr kandidáta bude uzavřen dodatek ke smlouvě o spolupráci a že veškeré změny a dodatky k uvedené smlouvě lze činit toliko písemně, je zřejmé, že zprostředkování pana H. na pozici manažera prodeje nebylo realizováno dle smlouvy o spolupráci, tzn. odměna za zprostředkování nebyla žalobkyní poskytnuta dle uvedených smluvních ujednání, a proto nemá dle čl. VI smlouvy o spolupráci ani právo na její vrácení. Dále dovolatelka namítla, že odvolací soud nesprávně vyložil ujednání obsažené v čl. VI bodě 1 smlouvy o spolupráci ohledně lhůty, do níž měla žalobkyně žalované zaslat písemné uplatnění nároku, tj.
zpravidla do 15 dnů od data ukončení pracovního poměru
(čl. VI bod 1 smlouvy o spolupráci), a s odkazem na ust. § 266 obchod. zák. dovozuje, že
úmyslem obou stran při uzavření smlouvy o spolupráci ( ) bylo ( ) písemně sjednat povinnost žalobce uplatnit u žalovaného v 15-ti denní lhůtě od data skončení pracovního poměru žalobce s vybraným kandidátem ( ), pokud se smluvní strany nedohodnou v písemném dodatku na jiné než 15ti denní lhůtě
. Poukázala na to, že rovněž žalobkyně vykládala ujednání tohoto článku smlouvy o spolupráci stejně, neboť v žalobě tvrdila, že žalované zaslala písemné uplatnění nároku v patnáctidenní lhůtě.

Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podáním ze dne 17. 6. 2009 žalovaná požádala o odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jsa přesvědčena, že podané dovolání je důvodné a že výkon rozhodnutí ohledně zaplacení jistiny, příslušenství a nákladů řízení by mohl vést k likvidaci žalované ještě před rozhodnutím dovolacího soudu.

V podání ze dne 3. 9. 2009 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a zejména uvedla, že neshledává důvodu pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí, upozornila na dovolatelkou v návrhu ze dne 17. 6. 2009 uvedený důvod, svědčící o ohrožení dobytnosti pohledávky v případě, že by bylo s žalovanou zahájeno insolvenční řízení.

Dále uvedla, že výklad lhůty uvedené v čl. VI bodě 1 smlouvy o spolupráci podaný žalovanou není správný, protože byla-li lhůta formulována tak, že oznámení má být doručeno zpravidla do 15 dnů od určité skutečnosti, pak nelze dovodit, že toto oznámení muselo být doručeno výhradně do těchto 15 dnů. Postup dle § 266 odst. 4 obchod. zák. není možný, neboť žalobkyně význam slova
zpravidla
nikdy nezpochybňovala a jiný význam mu přiřazuje pouze žalovaná, a tím zpochybňuje standardní význam tohoto slova. Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu, na něž v podrobnostech odkázala.

Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání žalované jako nedůvodné odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen
o. s. ř.
) a nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval.

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Podle ust. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že námitky žalované, jež podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) lze rozdělit do dvou částí.

Prvá námitkou zpochybňuje názor odvolacího soudu, že ke zprostředkování pracovníka- pana H. na pozici manažera prodeje došlo na základě smlouvy o spolupráci ze dne 3. 3. 2003, a proto nelze hodnotit právo žalobkyně na vrácení již zaplacené odměny za zprostředkování uvedeného pracovníka dle této smlouvy.

Druhá část dovolacích námitek se týká zpochybnění výkladu lhůty pro písemné uplatnění práva na vrácení zaplacené odměny ze strany žalobkyně, dohodnuté v čl. VI bodě 1 smlouvy o spolupráci, když je žalovaná přesvědčena, že lhůtu zpravidla do 15 dnů je třeba vykládat tak, že nárok musel být uplatněno do 15 dnů, resp. úmyslem stran bylo stanovit výlučnou propadnou patnáctidenní lhůtu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.

K prvé námitce je třeba uvést, že odvolací soud správně hodnotil obsah vzájemných práv a povinností dohodnutých mezi žalobkyní a žalovanou při zprostředkování vhodného kandidáta na pozici manažera prodeje, když dovodil, že
účastníci po celou dobu jednali v duchu mezi nimi uzavřené smlouvy
(o spolupráci ze dne 3. 3. 2003) , žádná ze stran nezpochybňovala, že žalované bezprostředně po výběru pana Hr. jako vhodného kandidáta na uvedenou pozici vznikl žalované nárok na zaplacení ve smlouvě dohodnuté odměny a tuto žalobkyně dle smlouvy zaplatila. Námitka, že ke zprostředkování pracovníka- pana H. na pozici manažera prodeje nedošlo na základě smlouvy o spolupráci ze dne 3. 3. 2003, je nepřípadná, neboť obě smluvní strany v daném závazkovém vztahu jednaly dle předmětné smlouvy o zprostředkování a byla to sama žalovaná, jež, jak plyne z faktury č. 114/2003 ze dne 19. 5. 2003, fakturovala žalobkyni
za provedené služby dle ,Smlouvy o spolupráci ze dne 3. 3. 2003 dohodnutou částku
ve výši 136.500,- Kč, a po celou dobu dle smlouvy o spolupráci jednala, uvedeného kandidáta výslovně dle smlouvy o spolupráci zprostředkovala, vyúčtovala si výslovně v souladu s touto smlouvou odměnu a nadále o nároku žalobkyně na vrácení odměny dle smlouvy o zprostředkování explicitně jednala (viz např. přípis žalované žalobkyni ze dne 27. 2. 2004, v němž žalovaná odmítla vrátit předmětnou částku z důvodu, že na její vrácení nemá žalobkyně dle smlouvy o spolupráci nárok, neboť do stanovené doby nepožádala o vrácení částky,
jak je uvedeno ve smlouvě
, faktura č. 106/2004 ze dne 27. 2. 2004, v níž žalovaná žalobkyni oznamuje, že stornuje dobropis na v souladu se smlouvou o spolupráci ze dne 3. 3. 2003 dohodnutou částku či přípis právního zástupce žalované, jenž trvá na předložení dokladu ze strany žalobkyně o tom, že tato včas a v souladu se smlouvou o spolupráci neuplatnila nárok vrácení zaplacené odměny, výpověď jednatelky žalované V. B., jež vypověděla, že žalobkyně včas dle smlouvy o spolupráci neuplatnila shora popsaný nárok na vrácení odměny), a to při respektování toho, že při výkladu projevu vůle stran při uzavření smlouvy je nutno vycházet i z následného chování stran (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 odo 649/2006).

Vzhledem k tomu se dovolací soud zabýval druhou, dovolatelkou uplatněnou, námitkou ohledně nesprávného výkladu lhůty uvedené v čl. VI bodě 1 smlouvy o zprostředkování, provedeného odvolacím soudem.

Dle čl. VI odst. 1 smlouvy o spolupráci ze dne 3. 3. 2003 byla žalobkyně povinna uplatnit nárok na vrácení zaplacené odměny za zprostředkování kandidáta na vybranou pozici u žalované písemně,
a to zpravidla do 15 dnů od data ukončení pracovního poměru s vybraným kandidátem, resp. zaměstnancem
.

Odvolací soud uzavřel, že
zpravidla
nelze ztotožnit s
výlučně
a nebylo proto třeba vést dokazování k okolnostem doručení dopisu žalobkyně ze dne 11. 8. 2003 obsahující uplatnění nároku na vrácení odměny. Jedinou podmínkou tak dle uvedeného ustanovení čl. VI bodu 1 smlouvy o spolupráci bylo podle odvolacího soudu písemné uplatnění nároku.

Výkladová pravidla uvedená v ust. § 266 obchod. zák. a § 35 občan. zák. předpokládají, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě je proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.

V posuzovaném případě se dovolací soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že povinnost učinit určitý úkon ve lhůtě
zpravidla do 15 dnů
nelze ztotožnit s povinností učinit jej v přesně stanovené, výlučné, propadné patnáctidenní lhůtě, jak dovozovala žalovaná a nadále tvrdí v dovolání. Tvrzení dovolatelky, že měla v úmyslu stanovit přesnou patnáctidenní propadnou lhůtu pro uplatnění shora uvedeného nároku, neodpovídá jejich písemnému projevu vůle; takový výklad tohoto právního úkonu by byl v rozporu s jazykovým projevem vůle.

Lze se též ztotožnit s následným postupem odvolacího soudu, jenž uvedené ujednání vyložil tak, že v zásadě jedinou podmínkou pro vrácení odměny bylo písemné uplatnění nároku, a dovodil, že nebylo nutné se zabývat (tvrdit a navrhovat k tomu důkazy) tím, zda žalobkyně měla povinnost uplatnit svůj nárok u žalované v jimi dohodnutém termínu (do 15 dnů), popř. zda tak mohla učinit později, resp. kdy byl nárok na vrácení odměny uplatněn.

Z jazykového výkladu pojmu
zpravidla
v souvislosti s ujednáním obsaženým v čl. VI bodě 1 smlouvy o spolupráci je zřejmé, že pravidlem bylo uplatnit takový nárok do 15 dnů. Toto ujednání však umožňovalo, že nárok na vrácení odměny mohl být uplatněn i později. Z tohoto ujednání nelze dovozovat, že by nedodržení sjednané lhůty 15 dnů mělo za následek zánik nároku na vrácení odměny, popř. že by pozdější uplatnění nároku na vrácení odměny znamenalo, že nárok nebyl uplatněn včas.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) rozhodl podle § 243b odst. 2 o. s. ř. tak, že dovolání zamítl, neboť shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Neúspěšná dovolatelka je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení v částce 18.666,- Kč (§ 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., kteroužto částku je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu